ECLI:CZ:US:2020:1.US.318.19.1
sp. zn. I. ÚS 318/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Mgr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze, se sídlem Daliborova 10, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018, č. j. 30 Cdo 2584/2016-251, Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2016, č. j. 30 Co 349/2015-214 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. srpna 2015, č. j. 31 C 425/2014-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnosti
1. Včas podanou (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížností a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], stěžovatelka brojí proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť se domnívá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se v nyní projednávané věci domáhala proti státu náhrady škody v částce 2 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy konstatováním porušení práva z titulu odpovědnosti státu za porušení unijního práva. Tvrdila, že jí škoda a újma vznikly v příčinné souvislosti s porušením primárního a sekundárního práva Evropské unie (dále jen "EU") a nerespektováním judikatury Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále také jen "SDEU"). Porušení se podle ní dopustily legislativní orgány České republiky, organizační složka státu - Ministerstvo zahraničních věcí a rovněž soud rozhodující v poslední instanci porušením povinnosti eurokonformního výkladu právních norem upravujících odměňování za práci. Legislativní orgány dle žalobních tvrzení porušily své povinnosti při své legislativní činnosti, neboť po vstupu České republiky do EU a po uplynutí lhůty k zapracování směrnice do vnitrostátních právních norem, ponechaly v právním řádu zákon o platu odporující čl. 141 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dále jen "EHS"); neprovedly Směrnici Rady č. 75/117 EEC o sladění zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady stejné odměny za práci ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/EC; špatně provedly harmonizační novelu zákoníku práce zákonem č. 46/2004 Sb., jež nerespektuje aplikační přednost práva EU a judikaturu SDEU. Soud rozhodující v poslední instanci stěžovatelčina původního sporu o vyplacení náhrady (finančních nároků z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru, ve výši 110 062,35 € s úroky), jímž byl Nejvyšší soud, neprovedl eurokonformní výklad pojmu "odměna za práci", a podle stěžovatelky aplikoval zákon o platu a náhradě mzdy v rozporu s čl. 141 Smlouvy o založení EHS, vznik škody posuzoval nepřiléhavě výhradně dle zákoníku práce a nerespektoval přitom judikaturu SDEU ani vlastní judikaturu. Částka 2 000 000 Kč podle stěžovatelky představuje škodu jí vzniklou v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, jímž jí nebyla přiznána částka 110 062,35 € představující náhradu zvýšených životních nákladů ("zahraniční plat").
3. Obvodní soud žalobu jako celek zamítl. Nevyhověl nároku stěžovatelky na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, ani nevyhověl požadavku stěžovatelky, aby soud konstatoval, že porušením přímé závaznosti Smlouvy o založení Evropských společenství ze strany státu a soudní moci došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivou odměnu za práci a k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek zaručeného Listinou.
4. Důvody, pro které soud nevyhověl stěžovatelce, lze hledat v soudních řízeních, které stěžovatelka vedla již v minulosti a o které v nyní projednávané věci soudy opřely svá skutková zjištění. Prvostupňový soud tak v nyní projednávané věci vycházel z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006, v němž se stěžovatelka domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí finančních nároků z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru. Mimo jiné se domáhala zaplacení částky 110 062,35 € s úroky z prodlení s tvrzením, že podle pracovní smlouvy byla zařazena jako diplomat zastupitelského úřadu v Madridu, proto jí kromě platu korunového náležel i "plat valutový", který představuje náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. 5. 2003 do 31. 12. 2006. Tento nárok byl soudem prvního stupně i soudem odvolacím v posuzovaném řízení zamítnut. Dovolání žalobkyně zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, Ústavní soud posléze usnesením ze dne 22. 2. 2011 stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1649/10 ze dne 22. 2. 2011.
5. Soud prvního stupně proto v nyní napadeném rozsudku shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalobkyni nevznikla škoda ani nemajetková újma a Nejvyšší soud v předchozí linii řízení neaplikoval na stěžovatelku výklad rozporný s právem EU. Údajná pochybení zákonodárných orgánů pak nejsou v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody, resp. nemajetkové újmy.
6. Městský soud v Praze posléze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil při právním posouzení věci, přičemž postupoval v intencích unijního rámce. Shrnul, že sama stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud porušil unijní právo právě tím, když při posouzení jejího nároku v původním řízení nepoužil čl. 157 SFEU, tedy že neprovedl eurokonformní výklad pojmu odměna za práci. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi tvrzeným porušením povinnosti státu učinit v legislativní oblasti opatření k zavedení zásady stejné odměny za práci ve smyslu čl. 157 SFEU a tvrzenou škodou spočívající v nepřiznání částky 110 062,35 € soudem poslední instance, není vztah příčinné souvislosti. Pro tento nedostatek podle něj nemůže být dána odpovědnost státu za tvrzenou škodu v důsledku porušení povinnosti státu v oblasti harmonizace vnitrostátního práva s unijním právem. Dále odvolací soud zdůraznil, že závěry judikatury SDEU ohledně širokého výkladu pojmu "odměny" se týkají výlučně výkladu tohoto pojmu ve smyslu čl. 157 SFEU, tedy pouze a výlučně pro účely prosazení zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci. V tomto a nikoliv jiném smyslu je SDEU rozhodováno, že rovnost při odměňování mužů a žen za práci musí být dána v oblasti všech "odměn", které jsou vypláceny v souvislosti se zaměstnáním. Čl. 157 SFEU však podle odvolacího soudu rozhodně neupravuje ani výši ani podmínky pro stanovení platu, mzdy, náhrady platu či mzdy při neplatném skončení pracovního poměru, či výši a podmínky jiného plnění poskytovaného v souvislosti se zaměstnáním, přičemž judikatura SDEU naopak v těchto otázkách ponechává úpravu výlučně na členských státech. Ani použití ustanovení čl. 157 SFEU, resp. v tomto smyslu eurokonformní výklad vnitrostátních předpisů (zákoník práce, zákon o platu, nařízení vlády) by nevedl k jinému závěru, než že stěžovatelce nárok na zaplacení částky 110 062,35 € nepřísluší z důvodů uvedených v původním rozsudku Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatelka brojila proti závěrům nižších soudů dovoláním, které Nejvyšší soud shledal přípustným, neb napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva (konkrétně jaké jsou předpoklady odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU rozhodnutím Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího), přičemž tato otázka předtím nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání však posléze rozsudkem zamítl.
8. Nejvyšší soud s odkazem na doktrínu konstatoval, že je nutno především vycházet z judikatury SDEU a k odpovědnosti vrcholné instance za (ne)položení předběžné otázky, jakož i za nikoliv eurokonformní výklad uzavřel, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva EU rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, včetně rozsudku Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno - a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami. V případě druhé podmínky (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo. V nyní projednávané věci stěžovatelky se ovšem jedná o situaci, kdy aplikace (podle stěžovatelky dotčeného) ustanovení čl. 157 SFEU nepřišla soudu v posuzovaném rozhodnutí ani na mysli, resp. vůbec se aplikací a výkladem ustanovení nezabýval, neboť k tomu nebyly podmínky. S ohledem na to porušení práv stěžovatelky neshledal.
9. Ve své ústavní stížnosti tak nyní stěžovatelka namítá dezinterpretaci předchozí judikatury nižšími soudy, jejich liknavost při rozhodování takto závažné věci a rovněž rezignování na ochranu slabší smluvní strany jako principu ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit. Skutkové závěry obecných soudů jsou založeny na nepřezkoumatelném rozsudku Nejvyššího soudu v původním řízení. Ani v nyní projednávané věci se dovolací soud nevypořádal s argumentací stěžovatelky řádným a přezkoumatelným způsobem, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud měl v této věci položit předběžnou otázku, na místo toho článek 157 SFEU v nyní napadeném rozsudku zcela dezinterpretoval. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala náhrady škody v částce 2 000 000 Kč s příslušenstvím, ochrana jejím majetkovým právům však stěžovatelce nebyla soudy poskytnuta, a to způsobem, který de facto představuje odepření spravedlnosti.
II. Hodnocení Ústavního soudu
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud podotýká, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. V nyní posuzovaném případě však obsah ústavní stížnosti pouze rekapituluje námitky uplatněné před obecnými soudy, na které již stěžovatelce bylo (opakovaně) odpovězeno. Z ústavní stížnosti stěžovatelky je zřejmé, že se po celou dobu řízení snaží věcně prolomit závěry vyslovené v původním řízení o oprávněnosti jejího nároku. Ústavní soud nicméně neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, ani jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
14. V dané věci nebylo nutné předkládat předběžnou otázku SDEU, čímž lze uzavřít, že v její věci rozhodoval zákonný soudce. Nejvyšší soud nepochybil, když neshledal důvodným požadavek stěžovatelky na položení předběžné otázky SDEU, neboť neměl pochybnosti o platnosti právních aktů unijního práva, přičemž otázka, že zahraniční plat spadá pod čl. 157 SFEU, již byla již judikaturou SDEU vyřešena. Nejvyšší soud své řešení otázku nepředložit a dovolání nevyhovět opřel o stávající judikaturu SDEU a přesvědčivým způsobem stěžovatelce vyložil své závěry.
15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Všechny rozsudky se však dle Ústavního soudu s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Rozsah odůvodnění rozsudků i usnesení Nejvyššího soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což připouští judikatura Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)].
16. Jak již stěžovatelce osvětlily obecné soudy, ve smyslu judikatury SDEU se čl. 157 SFEU vykládá široce tak, že pod něj spadá i zahraniční příspěvek, a smyslem čl. 157 SFEU je zajištění stejné odměny mužů a žen za stejnou práci. Jestliže však stěžovatelka v relevantním období v zahraničí nepracovala, nemůže mít na tuto náhradu nárok. Nemohlo proto dojít postupem státních orgánů k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivou odměnu za práci ani k zásahu do práva vlastnit majetek.
17. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
18. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádné ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod (zejm. čl. 11 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu