ECLI:CZ:US:2020:1.US.3218.18.1
sp. zn. I. ÚS 3218/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Leitgeba, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2018 č. j. 31 A 316/2017-44, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Pohořelice, sídlem Vídeňská 699, Pohořelice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 9. 2018 a doplněna podáním doručeným dne 4. 10. 2018, navrhl stěžovatel zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Příkazem ze dne 14. 9. 2016 č. j. MUPO-24314/2016/RZ/SIF, sp. zn. SZ MUPO 59050/2015 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a byla mu uložena pokuta ve výši 500 Kč. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel dne 22. 9. 2016 prostřednictvím obecného zmocněnce obchodní společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. a pomocí e-mailové zprávy odpor, k němuž byla připojena plná moc udělená stěžovatelem obecnému zmocněnci. Vedlejší účastník následně vyzval stěžovatele k odstranění vad plné moci i vad podání, které spočívaly v absenci údajů o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo, a poskytl mu k tomu lhůtu. Stěžovatel na tuto výzvu nereagoval.
3. Dne 20. 6. 2017 podal stěžovatel u Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka v uvedeném správním řízení. Krajský úřad vydal dne 21. 7. 2017 opatření proti nečinnosti, v němž vedlejšímu účastníkovi přikázal ve lhůtě 15 dnů pokračovat v řízení. Protože ten nadále zůstával nečinný, stěžovatel podal žalobu, kterou se domáhal ochrany proti jeho nečinnosti. Žaloba byla doručena Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 23. 10. 2017. V průběhu řízení o žalobě dne 11. 7. 2018 vydal vedlejší účastník požadované rozhodnutí č. j. MUPO-29622/2018/RA/SIF, sp. zn. SZ MUPO 59050/2015. Z tohoto důvodu stěžovatel vzal žalobu zpět podáním doručeným krajskému soudu dne 12. 7. 2018 a navrhl zastavit řízení.
4. Usnesením krajského soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 31 A 316/2017-44 bylo řízení o žalobě stěžovatele zastaveno (výrok I.). Vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč (výrok II.). Stěžovateli byl také vrácen soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.). Krajský soud uvedl, že v dané věci došlo k zpětvzetí žaloby pro pozdější chování vedlejšího účastníka, a tudíž podle §60 odst. 3 soudního řádu správního by stěžovatel měl mít vůči němu nárok na náhradu nákladů řízení. Přesto však přiznal stěžovateli uvedený nárok jen ve výši 1 000 Kč, představující zbytek zaplaceného soudního poplatku, který nebyl vrácen. Shledal totiž důvody zvláštního zřetele hodné podle §60 odst. 7 soudního řádu správního, pro které nemohl přiznat uvedený nárok v požadované výši.
5. Mezi tyto důvody patřila podle krajského soudu taktika stěžovatele, respektive jeho zástupce ve správním a následně soudním řízení. Účelem žaloby nebylo přimět vedlejšího účastníka k tomu, aby vydal rozhodnutí ve věci samé. Skutečnými důvody mělo být jednak využití další z řady obstrukčních nástrojů, které zástupce stěžovatele konstantně využívá v řízeních o přestupcích s cílem zatížit administrativu vedlejšího účastníka a všemi možnými způsoby dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek, jednak získání majetkového prospěchu v podobě náhrady nákladů řízení pro účely financování tzv. pojištění proti pokutám. Uvedené "pojištění" je krajně společensky nebezpečné, neboť řidiči, kteří je využívají, jsou fakticky vedeni k ignorování pravidel silničního provozu v domnění, že jim nehrozí žádná sankce. Krajský soud proto nemohl posvětit takovouto činnost a aprobovat tak její částečné financování cestou přiznávání náhrad nákladů soudních řízení. Bylo-li by cílem stěžovatele skutečně dosáhnout co nejdříve vydání rozhodnutí ve věci samé, podal by svou žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti vůči nadřízenému správnímu orgánu podstatně dříve. To platí i pro podání správní žaloby, která byla podána v poslední den zákonné lhůty. O jiném účelu procesního postupu stěžovatele svědčí i požadavek na konání ústního jednání v řízení o jeho žalobě, které bylo nařízeno na 27. 6. 2018, stěžovatel ani jeho právní zástupce se ho však neúčastnili. Tyto obstrukční praktiky jsou přičitatelné přímo účastníkovi řízení, jehož jménem jsou činěny.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že mu krajský soud nevytvořil procesní prostor k tomu, aby se mohl vyjádřit k jeho záměru moderovat náhradu nákladů řízení. Napadené usnesení je nepřezkoumatelné a neodpovídá požadavku řádného odůvodnění. Krajský soud se totiž nijak nevyjádřil k judikatuře, na kterou stěžovatel odkazoval a ze které dokonce citoval ve zpětvzetí žaloby. Při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele podle §60 odst. 7 soudního řádu správního nebyla zohledněna povinná kritéria, která dovodila judikatura, mezi něž patří majetkové, sociální či osobní poměry stěžovatele a vedlejšího účastníka. Je zjevně nespravedlivé, aby stěžovatel hradil náklady řízení ze svého (nepřiznaná náhrada nákladů řízení činila 13 342 Kč), jestliže žalobu podal důvodně na ochranu svých práv kvůli nezákonné a neomluvitelné nečinnosti vedlejšího účastníka.
7. Závěr, podle něhož přiznané náklady financují tzv. pojištění proti pokutám, představuje extrémní interpretační exces, neboť nepřiznání náhrady nákladů řízení zasáhne jen majetkovou sféru stěžovatele. Stěžovatel nerozumí ani tomu, jak by podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti mohlo způsobit prekluzi nebo vůbec mít obstrukční účinky, když tuto žádost vyřizuje nadřízený orgán a jde o velmi jednoduchou záležitost. Úkony stěžovatele směřovaly k projednání přestupku v řádné lhůtě. Není přitom podstatné, zda je mohl učinit dříve, nýbrž to, že je učinil v rámci zákonných lhůt. Vedlejší účastník měl být v řízení o přestupku činný bez ohledu na to, zda se stěžovatel proti jeho nečinnosti bránil nebo zda tak činil neprodleně, nebo zda využíval zákonných lhůt. I kdyby však bylo "opožděné" podání žádosti a žaloby motivováno dosažením prekluze, nelze to považovat za důvod hodný zvláštního zřetele. Stěžovatel vyčkával s podáním žádosti a žaloby proto, aby veřejnou správu a krajský soud zbytečně nezatěžoval a dal vedlejšímu účastníkovi možnost rozhodnout věc, byť i po zákonné lhůtě. Z věcného hlediska je rovněž nepodstatné, zda a kým byl stěžovatel zastoupen. Obecná kritika jeho zmocněnce a dalších osob nemá v napadeném usnesení žádné místo a spíše svědčí o možné podjatosti. Je zjevné, že záměrem krajského soudu bylo potrestat stěžovatele za to, že je údajně klientem tzv. pojištění proti pokutám.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným usnesením, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny. Tyto záruky se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Součástí těchto záruk je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
12. Podle §60 odst. 7 soudního řádu správního jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Toto ustanovení umožňuje soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil jako důvody hodné zvláštního zřetele skutečnosti, v jejichž důsledku by stanovení této povinnosti podle úspěchu ve věci či zavinění zastavení řízení bylo třeba považovat za nepřiměřeně tvrdé nebo nespravedlivé. Úvaha o tom, zda jde o takovýto výjimečný případ, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, ať už na straně žalující, nebo žalované [srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)].
13. Rozhodnutí, zda jsou v konkrétní věci splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §60 odst. 7 soudního řádu správního, náleží především obecným soudům. Krajský soud ve věci stěžovatele tyto podmínky shledal a tento svůj závěr, jak již bylo shrnuto výše, podrobně odůvodnil. Ústavní soud hodnotí jeho odůvodnění jako postačující. Neshledal v něm takové pochybení, které by jej činilo neudržitelným z hlediska zásad spravedlivého procesu vztahujících se k právním závěrům obecných soudů. Nejde o projev svévole ze strany krajského soudu, nýbrž především o reflektování procesního postupu stěžovatele v řízení před krajským soudem a řízení před vedlejším účastníkem. Pakliže stěžovatel namítá porušení zásady kontradiktornosti, tato není v případě náhrady nákladů řízení použitelná stejným způsobem jako při rozhodování ve věci samé. Podstatné je, že nepřiznání náhrady nákladů řízení nemohlo být pro stěžovatele překvapivé, neboť zákon takovýto postup předvídá. Krajský soud postupoval v souladu se svými zákonnými možnostmi. Lze tedy uzavřít, že výrokem II. napadeného usnesení nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jeho základního práva nebo svobody.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu