ECLI:CZ:US:2020:1.US.3264.19.2
sp. zn. I. ÚS 3264/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Lucie Peslarové, Mgr. Václava Matyáše, Věry Kalivodové, Oldřicha Pařízka, Ludmily Pouchlé, Emila Novotného, Marie Novotné, Petra Kučery, zastoupených JUDr. Františkem Štouračem, advokátem se sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2019 č. j. 17 Co 78/2019-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 C 197/2016-171, bylo o negatorní žalobě dle §1042 OZ spojené s žalobou na náhradu škody rozhodnuto výrokem I. tak, že se řízení zastavuje pro nezaplacení soudního poplatku. Mezi žalobci byli i stěžovatelé. Výrokem II. citovaného usnesení bylo o nákladech soudního řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Okresní soud přitom vyšel z ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže bylo řízení zastaveno. K odvolání vedlejšího žalovaného 1) a 2) rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že žalobci jsou povinni uhradit žalovaným ve výroku blíže určené částky nákladů řízení.
Stěžovatelé se žalobou podanou dne 22. 6. 2016 domáhali vůči spolku SVS Delta Racing Team, z. s. vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému č. 1 povinnost odstranit navezenou a sesunutou zeminu z pozemků v jejich vlastnictví a rovněž povinnost do budoucna zanechat a zdržet se veškeré činnosti vedoucí k sesuvu zeminy na těchto pozemcích v katastrálním území V. a dále každému z žalobců uhradit způsobenou škodu. Posléze došlo k přistoupení účastníka na straně žalovaného, a to BIKE PARK, z. s., který nadále vystupoval jako žalovaný č. 2.
Stěžovatelé dále popsali faktický a právní postup jak stěžovatelů, tak i žalovaných, který vedl k tomu, že z žalovaného č. 1 se stala pouze prázdná schránka, což se ukázalo i v průběhu trestního řízení. Za tohoto stavu věci považovali stěžovatelé zaplacení soudního poplatku za bezpředmětné. Navíc k jeho úhradě byli okresním soudem vyzváni až dne 18. 10. 2018, čili po době delší dvou let od podání žaloby. Vzhledem k tomu, že za nastalé situace neměli stěžovatelé zájem na pokračování v soudním řízení, soudní poplatek neuhradili, což se projevilo v zastavení řízení a rozhodnutí o nákladech řízení, jak shora uvedeno.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že krajský soud v dané věci pochybil, neboť stěžovatelům nezaslal odvolání žalovaných k vyjádření, nenařídil jednání a bez jakékoliv interakce stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Stěžovatelé se tak o skutečnosti, že byl vůči usnesení Okresního soudu ve Vyškově podán opravný prostředek, dozvěděli až z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým jim jako žalobcům byla uložena povinnost k úhradě nákladů žalovaných, a to v celkové výši 263.290 Kč. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v projednávané věci došlo k extrémnímu excesu obecných soudů, což mělo za následek vydání rozhodnutí v rozporu se zásadami spravedlnosti. Obecné soudy nezohlednily to, že jednáním žalovaných byl spáchán trestný čin. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že při každém rozhodování o náhradě nákladů řízení by měl soud zvažovat, zda jsou či nejsou dány okolnosti pro postup podle §150 o. s. ř. Toto ustanovení má sloužit k dosažení spravedlnosti, pokud jde o vedení soudního řízení a jeho výsledek (II. ÚS 237/05). Vzhledem k tomu, že krajský soud nepřihlédl k mimořádnému postavení, do něhož se spácháním trestného činu dostali, porušil čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Z vyjádření Krajského soudu v Brně vyplývá, že i za situace, že by došlo k pochybení a stěžovatelům nebylo doručeno odvolání žalovaných, na rozhodnutí odvolacího soudu by toto nemělo vliv. I v případě, že by se stěžovatelé k odvolání vyjádřili, nic by to na rozhodnutí odvolacího soudu nezměnilo, neboť dle jeho názoru to byli právě stěžovatelé, kteří svým procesním postupem zavinili zastavení řízení se všemi důsledky z toho plynoucími. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. přichází v úvahu pouze výjimečně, neboť je prolomením zásady poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v občanskoprávním řízení, která je při rozhodování o náhradě nákladů řízení stěžejní a určující. Krajský soud v projednávané věci důvody hodné zvláštního zřetele nedovodil. Mimo jiné pak uvedl, že stěžovatelé akcentují celkovou výši nákladů řízení, která jim nebyla stanovena jako společná a nerozdílná, ale byla určena každému z nich samostatně, a to v bagatelních výších. Ve stanovení náhrady nákladů řízení tak krajský soud nespatřuje nepřiměřenou tvrdost, která by významně zasáhla do poměrů stěžovatelů. Rovněž délku řízení před soudem prvního stupně nepovažoval krajský soud za skutečnost, jež by mohla být důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. však zakládá diskreční oprávnění soudu v této otázce. Nejedná se ovšem o volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož soud zkoumá, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Jeho aplikace je tudíž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je toliko věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Uvedené posouzení závisí na všech okolnostech případu, přičemž soud přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod.
V souvislosti s projednáváním případu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 4 C 197/2016-171, aby posoudil tvrzení stěžovatelů, podle nichž jim nebylo zasláno odvolání žalovaných proti usnesení soudu prvního stupně. Po seznámení se se spisem Ústavní soud uzavřel, že Krajský soud v Brně v projednávané věci pochybil, neboť odvolání žalovaných jim opravdu nebyla zaslána k vyjádření. Tuto skutečnost je třeba krajskému soudu vytknout. V souvislosti s uvedeným se Ústavní soud zabýval tím, jaký dopad má toto pochybení krajského soudu do reálných práv stěžovatelů. Vyšel přitom nejen z povahy věci, tj. z toho, že šlo o náklady řízení, ale přihlédl též k vyjádření Krajského soudu v Brně. Ten deklaroval svůj právní názor na věc a Ústavní soud nemá za to, že by případná kasace ústavní stížností napadeného usnesení vedla ke změně jeho právního názoru a tím i ke změně právního postavení stěžovatelů. Nad to je třeba poukázat na argument užitý krajským soudem, podle něhož náklady řízení představují pro jednotlivé stěžovatele bagatelní částky. Tudíž, reálný dopad do základních práv stěžovatelů je zde limitován výší nákladů, kterou jsou jednotliví stěžovatelé povinni zaplatit.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že dle jeho názoru by případná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. obecnými soudy byla nejen ústavně konformní, ale s ohledem na specifické okolnosti projednávaného případu též přiléhavá. Byl to již soud prvního stupně, kdo mohl ve svém nákladovém výroku zohlednit výjimečnost postavení, do něhož se stěžovatelé dostali. Aplikace daného ustanovení však spadá do diskrece obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu (držíce se zásady minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů) nepřísluší jejich závěry v tomto směru jakkoliv přehodnocovat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu