ECLI:CZ:US:2020:1.US.3309.20.1
sp. zn. I. ÚS 3309/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 262/2020-33 ze dne 24. 9. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 A 201/2019-22 ze dne 16. 6. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Náměstí 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatelka dále namítá porušení čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Vedlejší účastník rozhodnutím sp. zn. MUFO 23468/2019 ze dne 12. 8. 2019 nevyhověl žádosti stěžovatelky ze dne 17. 7. 2017 o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů. Stěžovatelka proti předmětnému rozhodnutí vedlejšího účastníka podala dne 9. 10. 2019 správní žalobou u krajského soudu. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j. MSK 20518/2020 ze dne 6. 2. 2020 v rámci přezkumného řízení rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil podle §97 odst. 3 správního řádu. Ministerstvo financí dané rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo rozhodnutím č. j. MF-12557/2020/3903-3 ze dne 21. 5. 2020.
3. Krajský soud žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 6. 2020 odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Podle krajského soudu v projednávané věci nejsou splněny podmínky řízení, neboť v důsledku zrušení napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka v přezkumném řízení odpadl předmět soudního řízení správního. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky směřující proti napadenému usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl; dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí v přezkumném řízení vydaly věcně příslušné orgány (tj. krajský úřad a Ministerstvo financí), pročež je nelze považovat za nicotné, jak tvrdí stěžovatelka.
4. Podstatu argumentace stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že jí byl napadenými rozhodnutími správních soudů odepřen přístup k soudu (a spravedlnosti). Podle stěžovatelky je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozporu s jeho dřívější judikaturou (rozsudek č. j. 2 Afs 125/2009-104 ze dne 28. 5. 2010). Stěžovatelka dále uvádí, že z výroku zrušujícího rozhodnutí krajského úřadu ze dne 6. 2. 2020 nevyplývá, že věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení, resp. zastavil řízení, čímž v konečném důsledku o žádosti stěžovatelky ze dne 17. 7. 2017 nebylo rozhodnuto a zůstala nevyřízena až k dnešnímu dni. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud žádným způsobem nereagoval na skutečnost, že ve věci vyslovení nicotnosti rozhodnutí Ministerstva financí a krajského úřadu podala správní žalobu u krajského soudu, o které dosud nebylo rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky nevypořádal s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 100/2010-65 ze dne 12. 3. 2013 a č. j. 7 Azs 101/2005-46 ze dne 21. 7. 2005 (stěžovatelka v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. 1. 2016 týkající se povinnosti obecného soudu vypořádat se adekvátně s argumentací založenou na konkrétních soudních rozhodnutích). Stěžovatelka konečně uvádí, že za předpokladu, že rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 8. 2019 nadále existuje (s ohledem na možnou nicotnost rozhodnutí ministerstva, potažmo krajského úřadu), rozhodnutí vedlejšího účastníka může být nezákonné, a proto nelze jeho soudní přezkum odmítnout.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatelka pouze opakuje námitky týkající se aplikace §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního a posouzení nicotnosti rozhodnutí vydaných v přezkumném řízení krajským úřadem a Ministerstvem financí. Ústavní soud však není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione (viz čl. 83 Ústavy) k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč nejsou dány podmínky řízení a proč je třeba správní žalobu stěžovatelky odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Byť lze přisvědčit stěžovatelce, že za určitý deficit rozhodnutí lze považovat skutečnost, že se Nejvyšší správní soud vysloveně nevypořádal s jejím odkazem na další probíhající soudní řízení, nejde o pochybení dosahující intenzity ústavněprávní relevance (a to i s ohledem na předmět řízení - vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů). Nejvyšší správní soud se totiž materiálně s existencí paralelně probíhajícího soudního řízení vypořádal, odůvodnil-li podrobně, proč nelze rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení považovat za nicotná. Možnost učinit předběžný úsudek o nicotnosti rozhodnutí (tj. důvodnosti souběžné žaloby) vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyšího správního soudu č. j. 3 As 253/2015-199 ze dne 8. 9. 2016, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že neexistence správního rozhodnutí, jež bylo po podání žaloby prohlášeno nadřízeným orgánem za nicotné, nezpůsobuje v případě, že rozhodnutí o prohlášení nicotnosti bylo následně taktéž napadeno žalobou, neodstranitelný nedostatek podmínek řízení). Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu v tomto smyslu vyplývá, že měl výsledek souběžného řízení týkajícího se nicotnosti předmětných rozhodnutí za jednoznačně předurčený a neúspěch stěžovatelky za nepochybný. Takové hodnocení nepředstavuje excesivní či svévolný postup, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu do činnosti správních soudů. Uvedený závěr zároveň není v rozporu s rozsudkem Nevyššího správního soudu č. j. 2 Afs 125/2009-104, jak tvrdí stěžovatelka, neboť ten se týkal změny rozhodnutí správního orgánu v přezkumném řízení a možnosti namítat v pořadí druhé žalobě proti novému meritornímu rozhodnutí veškeré námitky proti řízení jako celku.
8. K námitce stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi jejími odkazy na judikaturu lze pak uvést následující: Z požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze dovozovat absolutní povinnost soudu uvést podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení; rozsah povinnosti uvést důvody rozhodnutí se liší v závislosti na povaze rozhodnutí a musí být stanoven ve světle okolností případu (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, č. stížnosti 50053/16, §34). Stěžovatelčiny odkazy na výše citované rozsudky Nejvyššího správního soudu nelze považovat za zásadní pro rozhodnutí v dané věci. V bodě 10 rozsudku č. j. 7 As 100/2010-65, na který stěžovatelka odkazuje, Nejvyšší správní soud toliko charakterizuje obecné důsledky nicotnosti rozhodnutí. V rozsudku č. j. 7 Azs 101/2005-46 pak byl vyjádřen závěr, že za neodstranitelnou překážku řízení nelze považovat, že účinky napadeného správního rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění již vůči žalobci nepůsobí. Z právě uvedeného je patrné, že ani jeden z odkazům žádným způsobem svou podstatou nepopírá závěry Nejvyššího správního soudu o příslušnosti krajského úřadu a Ministerstva financí (absenci nicotnosti předmětných rozhodnutí), pročež výslovné nevypořádání se s danými odkazy nelze považovat za porušení z čl. 36 odst. 1 Listiny, jak obecně tvrdí stěžovatelka.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před správními soudy byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu