ECLI:CZ:US:2020:1.US.3311.20.1
sp. zn. I. ÚS 3311/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 695/24, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. 4 To 38/2020 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2019 č. j. 17 T 57/2011-9004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2012 č. j. 17 T 57/2011-8261 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. 4 To 38/2013. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v přímém rozporu s důkazy provedenými v řízení o povolení obnovy řízení, zejména pak s výslechem svědka V. a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. května 2006. Podle něj tyto důkazy velmi významně zpochybňují až negují závěr, že to byl on, kdo vyplnil na neznámém místě směnky. Svědek V. ve smlouvě podpisem potvrdil, že převzal všechny směnky ve formě blankosměnek, v rámci své výpovědi však uvedl, že část směnek byla nevyplněná a část vyplněná. Rozporuje závěr nalézacího soudu o absenci důvodu pro to, aby směnky vyplňoval někdo ze společnosti X. Opírá se přitom o skutečnost, že tyto směnky měly být použity jako záruka pro úvěr poskytnutý bankou v Mongolsku, tudíž muselo jít o směnky vyplněné. Brojí proti tomu, že soud prvního stupně vyvozuje naplnění skutkové podstaty ze způsobu jeho obhajoby v původním řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu) neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou v přímém rozporu s důkazy provedeným v řízení o povolení obnovy řízení, zejména pak s výslechem svědka V. a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. května 2006. Opak je pravdou, neboť napadená rozhodnutí vycházejí primárně z výpovědi svědka V., která byla hodnocena v kontextu s důkazy provedenými v původním řízení. Z uvedené výpovědi totiž vyplynulo, že ani on ani jiná osoba ve společnosti X předmětné směnky nevyplňovali, resp. k tomu neměli relevantní důvod. Oproti tomu - jak ve svém usnesení na č. l. 5 konstatoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") - důkazy provedené v původním řízení jednoznačně prokazovaly, že to byl stěžovatel, kdo směnky vyplňoval, resp. nechával vyplnit. Svědek se jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že i když smlouva o postoupení pohledávek z 1. 5. 2006 hovoří pouze o blankosměnkách, mezi jím přebíranými směnkami byly nejen blankosměnky, ale i směnky vyplněné.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") hodnotil výpověď uvedeného svědka velmi podrobně a označil ji jako věrohodnou (srov. č. l. 12-13 jeho usnesení). Důvody takového závěru se Ústavnímu soudu jeví jako zcela logické a neshledává potřebu je jakkoli rozporovat. Ostatně sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenabízí žádnou argumentaci, jež by zpochybňovala způsob a důvody, jakým trestní soudy hodnotily výpověď svědka V. Tvrzení stěžovatele, že výpověď tohoto svědka (společně se zmíněnou smlouvou o postoupení pohledávek) významně zpochybňuje závěr, že to byl on, kdo směnky vyplnil, se tedy jeví jako zcela neopodstatněné.
Krajský soud rovněž logickým způsobem vyvrátil hypotézu stěžovatele, že směnky mohl vyplnit někdo ze společnosti X, aby jich bylo použito jako záruky pro získání úvěru v Mongolsku (srov. č. l. 12-13 jeho usnesení). Tento soud totiž poukázal na to, že by bylo nesmyslné, kdyby byly směnky pro tento účel někým ze společnosti X (např. I. K.) vyplněny, ale zároveň zůstaly v trezoru v P. a nebyly odvezeny do Mongolska za účelem podnikatelských aktivit. Stejně tak by podle soudu nebylo logické, aby neznámá osoba ze společnosti X vyplňovala směnky takovým způsobem, že by směnečná suma byla podstatně nižší, než původně uváděná cena pohledávky. Ani na tuto argumentaci krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nereaguje.
Za relevantní Ústavní soud konečně nepovažuje ani námitku, že soud prvního stupně vyvozoval naplnění skutkové podstaty ze způsobu jeho obhajoby v původním řízení. Krajský soud (a stejně tak následně i vrchní soud) totiž ze způsobu obhajoby stěžovatele v žádném případě nedovozoval naplnění znaků skutkové podstaty, nýbrž poukazoval na tuto obhajobu v rámci hodnocení věrohodnosti jeho aktuálních tvrzení. Ani v tomto směru se podle Ústavního soudu nedopustily trestní soudy žádného pochybení. Poukazovaly totiž na to, že stěžovatel se svou aktuální verzí, že původní blankosměnky doplnila o datum splatnosti a směnečnou sumu neznámá osoba, přichází až po téměř osmi letech po svém odsouzení. V původním řízení přitom nerozporoval, že k vyplnění blankosměnek došlo s jeho souhlasem a opakovaně tvrdil, že způsob, jakým byly blankosměnky vyplněny, je správný (srov. č. l. 13-14 usnesení krajského soudu a č. l. 3 a 5 usnesení vrchního soudu). Jestliže trestní soudy proto považovaly za nevěrohodné a účelové jeho aktuální tvrzení, na něž si údajně dříve nevzpomněl, jde o zcela legitimní úvahu.
Z výše uvedeného vyplývá, že důkazy provedené v řízení o povolení obnovy trestní soudy opodstatněně vyhodnotily tak, že nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, tedy že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu