ECLI:CZ:US:2020:1.US.3400.19.1
sp. zn. I. ÚS 3400/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Revoluční 1546/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 309/2018-145 ze dne 26. 6. 2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 73/2016 ze dne 27. 4. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 20 T 13/2010-5575 ze dne 31. 3. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, dále zvlášť závažným zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 trestního zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017), jakož i trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, jichž se dopustil způsobem a za okolností podrobně popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Vedle tohoto trestu mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli současně uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému Družstvu věřitelů částku ve výši 15 707 765 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších spoluobžalovaných.
Na základě odvolání stěžovatele, dalších spoluobžalovaných i státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a sice ve vztahu ke stěžovateli jak ve výroku o trestu, tak i ve výroku o náhradě škody. Sám znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Vedle toho mu uložil, ve shodě s krajským soudem, i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporací a družstev na dobu 7 let. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí majetku, a to jeho části představované v rozsudku odvolacího soudu blíže specifikovanými a policejním orgánem dříve zajištěnými nemovitostmi. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odvolací soud odkázal poškozené Družstvo věřitelů s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem pak vrchní soud rozhodl o vině a trestu dalších spoluobžalovaných. Následné dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v jeho trestní věci došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť soud prvního stupně nebyl náležitě obsazen. Stěžovatel poukázal na to, že v rozvrhu práce se ohledně určení přísedících uvádí pouze "podle seznamu", přičemž seznam přísedících je jen abecedním seznamem všech přísedících bez uvedení, jak jsou objektivně, tedy nezávisle na vůli orgánů státní správy justice či předsedy senátu, kterému je věc přidělena, určováni. Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud se řádně nevypořádal s řadou odvolacích námitek týkajících se jednotlivých skutků, jimiž byl shledán vinným. Soudy dle jeho názoru rovněž pochybily v délce uloženého trestu odnětí svobody, když nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání posuzovaných trestných činů (11 - 12 let), ani délku soudního řízení, přičemž celková doba trestního řízení u něj činí 10 let, aniž svým jednáním zavinil průtahy. K trestu propadnutí části majetku stěžovatel uvedl, že vrchní soud porušil princip ultima ratio, neboť jeho uložením bylo zcela znemožněno, aby mohl případně uhradit škodu poškozenému a splnit (byť třeba jen částečně) další závazky vůči svým věřitelům. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče námitky délky uloženého trestu odnětí svobody ve vazbě na dobu uplynuvší od spáchání předmětných trestných činů a dobu trestního řízení, včetně stádia řízení před soudem, Ústavní soud podotýká, že identickou námitkou se již zabýval v souvislosti s ústavní stížností podanou spoluobviněným A. P. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3362/19 ze dne 14. 1. 2020 (dostupném na internetové adrese https://nalus.usoud.cz), jímž odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud uvedl, že s ohledem na společenskou škodlivost jednání tohoto stěžovatele, jíž odpovídá i vyměřený trest, nebylo namístě kompenzovat dobu trestního řízení výrazným zkrácením délky nepodmíněného trestu. Ústavní soud zde poznamenal, že této otázce se rozsáhle věnoval odvolací soud, který dospěl k závěru, že kdyby bývalo nedošlo k již prokázaným průtahům ze strany krajského soudu a řízení by tak bylo netrvalo téměř 12 let, nebylo by namístě uložit stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let, nýbrž přinejmenším v trvání sedmi a půl roku. Ústavní soud uzavřel, že prokázané průtahy v řízení a z nich plynoucí porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo kompenzováno řádným způsobem v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva s tím, že samotná výše trestu odpovídá všem zákonným kritériím, přičemž v úvahách soudu o jeho výměře neshledal Ústavní soud žádnou svévoli (viz bod 13 citovaného usnesení). Na těchto závěrech Ústavní soud setrvává i nyní ve vztahu ke stěžovateli, poněvadž závažnost jeho trestné činnosti a její širší souvislosti jsou srovnatelné s již řešeným případem spoluobviněného stěžovatele. Vrchní soud promítl dopady celkové doby trestního řízení na poměry stěžovatele tak, že snížil krajským soudem původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let na 5 let, což přiléhavě zdůvodnil (srov. str. 37 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Pokud jde o procesní výhrady stran tvrzeného nesprávného obsazení soudu prvního stupně, dlužno připomenout, že se jimi pečlivě zabýval jak krajský soud, tak i Nejvyšší soud v rámci stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu. Nejvyšší soud zdůraznil rozdíly týkající se povahy výkonu funkce soudce a přísedícího a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyložil, proč stav, kdy přísedící jsou jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce, resp. kdy nejsou rozděleni do jednotlivých senátů, nepředstavuje (bez dalšího) porušení ústavního pořádku (viz blíže bod 50 napadeného usnesení dovolacího soudu). Vyzdvihnout je třeba v tomto směru ty úvahy Nejvyššího soudu, v nichž se zaobírá praktickou stránkou věci. Nelze totiž přehlédnout, že přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností i délky mandátu, a to předně tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Odtud plyne, že u přísedících musí existovat přece jen větší míra pružnosti z hlediska jejich přidělování do senátů ve vztahu ke konkrétním věcem. Naopak bylo-li by takové přidělování nadmíru rigidní, byť by bylo dokonale předvídatelné, mohlo by to vést k porušení práv účastníků trestního procesu, v prvé řadě obviněného a poškozeného, tím, že by častěji docházelo k nikoli zanedbatelným prodlevám při projednávání věci v prvním stupni, zejména odročováním hlavních líčení apod. Zvláště citelně by se to projevilo právě v trestních řízeních konaných o závažných trestných činech, k jejichž projednání jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. V podrobnostech lze na logické a přesvědčivé vývody dovolacího soudu zcela odkázat (body 45 - 52).
Ani výhradám týkajícím se vrchním soudem uloženého trestu propadnutí části majetku Ústavní soud nepřisvědčuje. Odvolací soud respektoval všechna hlediska uvedená v §66 odst. 1 a 3 trestního zákoníku pro ukládání tohoto druhu trestu. Zde je přitom třeba přihlédnout k tomu, že odvolací soud odkázal poškozené Družstvo věřitelů s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních z toho důvodu, že podstatná část jím uplatněného nároku se týká skutku, pro který byl stěžovatel v předcházejících stádiích řízení pravomocně zproštěn obžaloby. Tento moment ovšem stěžovatel ve své argumentaci o znemožnění náhrady škody poškozenému poněkud upozadil.
Ústavní soud nesdílí ani výtky stěžovatele o nevypořádání řady odvolacích námitek vrchním soudem. Jak upozornil dovolací soud, vrchní soud se ve skutečnosti s řadou těchto výhrad vypořádal (srov. str. 26 - 28). Otázka, z čeho (či vůbec zda) pro stěžovatele vyplývala právní povinnost nezamlčovat vůči bance podstatné údaje, není pro naplnění ani jedné ze skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu dle §211 trestního zákoníku směrodatná. Rozhodujícím je toliko samotné chování resp. postup žadatele o úvěr, jenž uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Krajský i vrchní soud ve svých rozsudcích dle názoru Ústavního soudu dostatečně ozřejmily, v čem spatřují naplnění všech znaků dotčených skutkových podstat.
Ústavní soud tedy v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiné závažné pochybení nezjistil, pročež odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za této situace tedy stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§62 odst. 4 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu