ECLI:CZ:US:2020:1.US.3514.19.1
sp. zn. I. ÚS 3514/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MORAVIA INVESTING, s.r.o., se sídlem Sokolská třída 1944/51, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, se sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2019 č. j. 66 Co 389/2012-410 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2019 sp. zn. 20 Cdo 2963/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že usnesením Mgr. Reného Mohyly, exekutorského kandidáta pověřeného soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 25. 1. 2012 č. j. 103 EX 01532/06-113, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2012 č. j. 103 EX 01532/06-117, byl udělen příklep vydražiteli Statutárnímu městu Ostrava na vydražené nemovitosti za nejvyšší podání v částce 1 330 333 Kč a bylo rozhodnuto o tom, že lhůta k zaplacení nejvyššího podání se stanovuje do 15 dnů ode dne doručení vyrozumění o právní moci usnesení o příklepu s tím, že na nejvyšší podání se započítává vydražitelem složená jistota ve výši 80 000 Kč.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání s tím, že rozhodnutí o příklepu nevychází z řádně provedené elektronické dražby, když dražba nebyla provedena v souladu s dražební vyhláškou. Stěžovatelka tvrdila, že neměla možnost reagovat na poslední příhoz vydražitele, neboť tento se jí nezobrazil na monitoru počítače, ze kterého činila úkony v rámci elektronické dražby. Stěžovatelka v průběhu dražebního jednání podala i námitky, které však byly, podle jejího názoru, vypořádány nedostatečně. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 5. 2013 č. j. 66 Co 389/2012-146 napadené usnesení potvrdil.
4. K dovolání stěžovatelky, podanému proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 66 Co 389/2012-146, Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2972/2013 napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud znovu rozhodl usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 66 Co 389/2012-410 a napadené usnesení opět potvrdil.
5. Stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 9. 2019 sp. zn. 20 Cdo 2963/2019 odmítl, neboť směřovalo proti usnesení odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahující napadený výrok peněžité plnění ve výši 19 550 Kč, které nepřevyšuje 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Nejvyšší soud se podle jejího názoru jejím dovoláním měl zabývat, protože předmětem exekučního řízení oprávněné České kanceláře pojistitelů proti povinnému Günteru Steuerovi nebylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Je pravdou, že předmětem exekuce samotné je vymožení částky 19 550 Kč s příslušenstvím, nicméně řízení o příklepu je do jisté míry samostatným řízením v rámci exekučního řízení a příklep byl udělen za nejvyšší podání v částce 1 330 333 Kč, tedy v částce převyšující 50 000 Kč. Pro účastníky řízení příklepu "je totiž ve hře" částka mnohonásobně vyšší, a to právě zmíněných 1 330 333 Kč. Z pohledu oprávněných zájmů těchto subjektů se tedy v žádném případě nejedná o bagatelní spor a bylo proto na místě, aby Nejvyšší soud podané dovolání posoudil věcně.
8. Pokud se jedná o napadené rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se posouzení toho, zda protokol o elektronicky provedené dražbě má náležitosti veřejné listiny. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2972/2013, které bylo vydáno v předmětném řízení, na základě předchozího dovolání stěžovatelky platí, že: "Protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je podle ustanovení §134 o. s. ř. veřejnou listinou. Účastník, který tvrdí opak oproti údajům uvedeným ve veřejné listině je proto povinen svá tvrzení prokázat a na něm tedy spočívá důkazní břemeno. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení §336o odst. 3 o. s. ř. pro elektronickou dražbu platí ustanovení §336b až 336n o. s. ř. obdobně, je třeba za protokolu "obdobný", který nahrazuje jak (soudní) protokol o jednání, tak i protokol ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2012, považovat elektronický záznam o dražbě (jejím průběhu), opatřený takovými prvky ochrany, které znemožňují jakoukoliv manipulaci (zásah do elektronických dat) s tímto záznamem (protokolem), a to jak v průběhu, tak po dokončení dražebního jednání tak, aby i dodatečně mohlo být věrohodně zjištěno (ověřeno), jaký byl skutečný průběh dražby. Má-li takový protokol i ostatní náležitosti, které jsou jinak pro protokol o jednání vyžadovány, je i on veřejnou listinou a lze podle něj průběh dražby posoudit; nesplňuje-li uvedené požadavky, nelze jej za veřejnou listinu považovat a v takovém případě nemůže být elektronická dražba ani podkladem pro přechod vlastnického práva k draženým nemovitostem."
9. Stěžovatelka má za to, že krajský soud se s požadavkem na posouzení, zda protokol o elektronicky provedené dražbě má náležitosti veřejné listiny, nevypořádal dostatečně a tím porušil povinnost vázanosti právním názorem dovolacího soudu. Krajský soud se zaměřil toliko na posouzení toho, zda protokol má stanovené náležitosti, ale nezabýval se tím, zda je "elektronický záznam o dražbě (o jejím průběhu), opatřený takovými prvky ochrany, které znemožňují jakoukoli manipulaci (zásah do elektronických dat) s tímto záznamem (protokolem) a to jak v průběhu, tak po dokončení dražebního jednání tak, aby i dodatečně mohlo být věrohodně zjištěno (ověřeno), jaký byl skutečný průběh dražby".
10. Stěžovatelka nezpochybňuje závěr krajského soudu, že protokol elektronické dražby je generovaný dražebním portálem, ale namítá, že tento protokol ani protokol o dražbě nemovitých věcí nejsou elektronicky podepsány a nejsou opatřeny žádným prvkem ochrany, které znemožňují manipulaci s těmito protokoly. Tímto se však podle názoru stěžovatelky odvolací soud vůbec nezabýval a nezkoumal způsob zabezpečení a opatření ochrannými prvky, ačkoli mu to přikázal Nejvyšší soud ve výše uvedeném usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2972/2013.
11. Stěžovatelka tvrdila, že je na soudním exekutorovi a případně na provozovateli systému elektronických dražeb, společnosti APALEX s. r. o., aby v případě pochybností prokázali, že systém neměl výpadky, že servery byly řádně zabezpečené příslušnými certifikáty, když po dražiteli se požaduje, aby prokazoval něco, co evidentně není v jeho silách. Stěžovatelka má za to, že když poukázala na technické problémy (výpadek na straně provozovatele systému elektronických dražeb), měl soudní exekutor - jak tomu obvykle bývá v takových případech (což je stěžovatelce známo z vlastních zkušeností) dražbu přerušit a po ověření situace a případném odstranění technické závady v dražbě pokračovat nebo dražbu zrušit a nařídit dražbu novou.
12. Stěžovatelka dále poukázala na to, že také usnesení zastupitelstva Statutárního města Ostrava neobsahuje údaje o tom, kdo jmenovitě bude dražit a hlavně limitní částku, do jaké ceny je tato osoba oprávněna činit příhozy, což je podle jejího názoru další porušení zákona (konkrétně zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném ke dni konání dražby), které mělo vést ke změně usnesení o příklepu, když podle §336k odst. 4 o. s. ř. odvolací soud změní usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje, mimo jiné tehdy, jestliže byl příklep udělen proto, že při provedení dražby došlo k porušení zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, a to i proti rozsudku krajského soudu (k tomu ještě viz níže), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky v důsledku toho, že její dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byla (byť nesprávně) poučena krajským soudem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako ex lege nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozhodnutím krajského soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, když exekuční řízení bylo vedeno pro částku 19 550 Kč. Ústavní soud tvrzení stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl jejím dovoláním zabývat, nepovažuje za správné. Odporuje totiž jak samotnému textu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tak i ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která je ostatně v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu citována, a byla i aprobována Ústavním soudem.
16. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v o. s. ř. není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí (např. i bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení.
17. Podle tvrzení stěžovatelky, příklep byl udělen za nejvyšší podání v částce 1 330 333 Kč, tedy v částce převyšující 50 000 Kč, tudíž pro posouzení přípustnosti dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. měla být rozhodná tato částka. K tomu Ústavní soud uvádí, že do 29. 9. 2017 znělo rozhodné ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že za nepřípustné bylo prohlášeno dovolání proti rozsudkům a usnesením v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se měnil o. s. ř., zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterou je třeba v posuzované věci aplikovat, bylo ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. změněno tak, že nepřípustnost dovolání byla spojena s rozsudky a usneseními, vydanými v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení. Smysl a účel nové úpravy spočíval v tom, aby byl zdůrazněn vlastní předmět řízení - jmenovitě bagatelní - oproti případným v jeho rámci vydávaným procesním a jiným incidenčním rozhodnutím (event. "nebagatelním"), tj. aby byla odstraněna logická a věcná nesouměřitelnost tkvící v tom, že v samotném předmětu řízení by dovolání přípustné nebylo, zatímco proti v něm vydávaným procesním rozhodnutím ano. Stěžovatelka tedy přehlíží, že předmětem řízení (exekučního) nebyla výše nejvyššího podání, nýbrž pouze to peněžité plnění, pro které byla exekuce nařízena, tj. 19 550 Kč. V posuzované věci je jediná oprávněná Česká kancelář pojistitelů s pohledávkou 19 550 Kč a další oprávnění zde nejsou. Stěžovatelka zde vystupuje toliko jako dražitel, který proti povinnému žádnou pohledávku nemá. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal (srov. usnesení ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3174/19 a ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3186/19).
18. V této části je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Závěr o nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelce se od krajského soudu dostalo nesprávného (resp. zavádějícího) poučení o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)].
19. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovatelce (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupovala v souladu s (byť nesprávným nebo nepřesným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost [srov. např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) či usnesení ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2240/14 a ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 574/20].
20. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud proto zabýval i rozhodnutím krajského soudu, který stěžovatelku poučil o možnosti podat dovolání.
21. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
23. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými krajským soudem a argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr.
24. Krajský soud přezkoumal věcnou správnost napadeného usnesení, posuzoval průběh dražby a zkoumal, zda při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby nedošlo k porušení zákona. V projednávané věci existenci závady v elektronické komunikaci v průběhu předmětné dražby namítá pouze stěžovatelka, což podle názoru učiněného odvolacím soudem, svědčí spíše pro závěr, že se jednalo o závadu na straně stěžovatelky. Z obsahu spisu pak nevyplynulo žádné porušení zákonných ustanovení při nařízení dražebního jednání anebo při provedení dražby. Odvolací soud vzal na základě provedeného důkazního řízení za prokázané, že nebyla evidována žádná porucha ani nebyl zaznamenán žádný výpadek systému, serverů nebo přenosu dat jak na straně provozovatele, tak ani u jiných dražitelů či exekutora. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, programové vybavení portálu umožňovalo provádět dražbu za podmínek, jež byly stanoveny dražební vyhláškou, systém umožňoval po celou dobu dražby přístup všech účastníků dražebního jednání i veřejnosti ke všem úkonům a rozhodnutím provedeným v průběhu dražby, přičemž z protokolu dražby nebyl zaznamenán žádný výpadek či nestandardní stav.
25. K námitkám vzneseným stěžovatelkou, a to že odvolací soud se nezabýval tím, zda je elektronický záznam o dražbě (o jejím průběhu), opatřený prvky ochrany, lze uvést, že odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Martina Duška, znalce z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, ze dne 12. 10. 2018, podle něhož na základě dostupných podkladů nelze posoudit programové vybavení portálu www.okdrazby.cz, způsob jeho zabezpečení ani okolnosti předmětné dražby (bod 11 napadeného usnesení krajského soudu). Po provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že protokol o dražbě nemovitých věci č. j. 103 EX 01532/06-110, jehož nedílnou součástí je protokol elektronické dražby generovaný dražebním portálem, obsahuje veškeré náležitosti a má charakter veřejné listiny a provedená elektronická dražba tak může být podkladem pro přechod vlastnického práva k draženým nemovitostem.
26. Pokud stěžovatelka poukázala na to, že usnesení zastupitelstva Statutárního města Ostrava neobsahuje údaje o tom, kdo jmenovitě bude dražit a hlavně limitní částku, do jaké ceny je tato osoba oprávněna činit příhozy, je třeba odkázat na bod 21. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který se vznesenými námitkami stěžovatelky ohledně výpisu ze zápisu o jednání Zastupitelstva města Ostravy dne 7. 12. 2011 zabýval a neshledal je důvodnými.
27. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud přezkoumal rozhodnutí exekutorského kandidáta pověřeného soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou v dostatečném rozsahu, se vznesenými námitkami stěžovatelky se řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů nebyla shledána existence žádného ze způsobilých odvolacích důvodů. Ústavní soud proto dovozuje, že rozhodnutí krajského soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah vycházel, jeho závěry jsou ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat. Ústavní soud proto nepovažuje za přínosné tyto závěry podrobně opakovat, když na ně postačí pro stručnost odkázat.
28. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu