ECLI:CZ:US:2020:1.US.3622.19.1
sp. zn. I. ÚS 3622/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti H. D. T., t. č. Věznice Heřmanice, zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019 č. j. 6 Tdo 706/2019-883, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. prosince 2018 č. j. 1 To 74/2018-783 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2018 č. j. 34 T 2/2018-693, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že po provedeném dokazování Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) téhož zákona, jichž se dopustil dne 2. 6. 2017 na poškozené nezletilé Janě P. (jedná se o pseudonym), jednáním blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku. Za tyto trestné činy - za současného zrušení výroků o trestech z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2017 č. j. 71 T 55/2017-268, včetně navazujícího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením ve věznici s ostrahou a souhrnný trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let. Týmž rozsudkem krajský soud rozhodl i o vině a trestu spoluobžalovaného V. L. V. a oba obžalované zavázal povinností zaplatit společně a nerozdílně na náhradě způsobené škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku ve výši 12 300 Kč.
3. K odvolání obou obžalovaných Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu u obžalovaného V. L. V. ve výroku o vině a trestu a u obou obviněných ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud znovu rozhodl o vině a trestu obžalovaného V. L. V., v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele, formálně se opírající o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že dokazování nebylo dostatečné a neumožnilo učinit jednoznačný a spolehlivý závěr o jeho vině. Poukázal na to, že poškozená byla vyslechnuta pouze jednou, a to v přípravném řízení, takže neměl žádnou možnost být s poškozenou a její výpovědí konfrontován, klást jí otázky, kontradiktorním způsobem ji vyslechnout a nechat vysvětlit rozpory mezi její výpovědí a výpověďmi ostatních svědků. Stěžovatel připustil, že výslech osoby mladší osmnácti let vyžaduje šetrný postup, nicméně obhajoba má mít účinnou možnost reagovat na rozpory opakovaným výslechem poškozené v hlavním líčení, poškozená mohla být vyslechnuta např. v nepřítomnosti obžalovaných nebo s využitím videokonferenčních zařízení. Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval rozpory ve výpovědi poškozené, nevysvětlil je, spíše je zlehčoval nebo vyložil ve prospěch tvrzení poškozené, automaticky převzal obecné závěry znalkyň o nežádoucím dalším zatěžování poškozené výslechem a nezvažoval, jak zajistit obžalovanému právo na spravedlivý proces při současné ochraně práv mladistvé. Stěžovatel upozornil, že jednání kladené mu za vinu se odehrálo jen několik málo dnů předtím, než poškozená dosáhla 15 let, vydávala se však za starší a i ve svém věku měla mít intimní známost. Obhajoba se proto domnívala, že rok po předmětné události by navrhovaný výslech neohrozil její další vývoj, naopak by přispěl k dostatečnému objasnění celé věci. Porušení práv obhajoby stěžovatel označil za primární.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel, byť podal dovolání, rozhodnutí o něm ústavní stížností petitorně nenapadl, ani proti němu neuplatnil žádnou konkrétní argumentaci. Od jeho doručení však odvíjel lhůtu k ústavní stížnosti a usnesení Nejvyššího soudu ke svému návrhu přiložil. Ústavní soud proto vztáhl stěžovatelův návrh na zrušení rozsudků vrchního soudu a krajského soudu i na usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud se dovolacími námitkami majícími přesah do práva na spravedlivé soudní řízení zabýval; v opačném případě by bylo nutno považovat stěžovatelův návrh za nepřípustný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí trestních soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Respektuje-li trestní soud při realizaci zásady volného hodnocení důkazů veškeré podmínky jemu ústavním pořádkem stanovené, ve svém rozhodnutí uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud pravomoc takto provedené hodnocení důkazů znovu posuzovat, neukáže-li se, že právní závěry trestního soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo v případě, kdy učiněné právní závěry z provedených důkazů a odůvodnění rozhodnutí v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).
9. Ústavněprávní argumentace stěžovatele je prvotně založena na tvrzení o porušení práv obhajoby, neboť v průběhu trestního řízení mu nebylo umožněno klást poškozené, klíčové svědkyni, potřebné otázky.
10. V posuzované věci bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno dne 3. 6. 2017, poškozená nezletilá byla vyslechnuta dne 7. 6. 2017 v přípravném řízení. Jak vyplývá z rozsudku krajského soudu a vrchního soudu, výslech poškozené se konal za přítomnosti obhájce obžalovaného V. L. V., který zde byl i v zastoupení obhájce obžalovaného stěžovatele, výpověď poškozené byla v hlavním líčení přehrána za pomoci videozáznamu ze dne 7. 6. 2017. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo posoudit, zda omezení práva obhajoby vůči nezletilé svědkyni, jejíž výpověď byla jediným přímým a původním důkazem proti stěžovateli, by mohlo být tolerováno a v jakém rozsahu.
11. Ústavní soud při tomto posouzení vycházel ze své vlastní rozhodovací praxe, podle které akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (srov. sp. zn. III. ÚS 471/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 17, nález č. 36; sp. zn. II. ÚS 118/01, tamtéž, svazek 29, nález č. 13; sp. zn. III. ÚS 376/01, tamtéž, svazek 24, nález č. 174).
12. Ústavní soud vzal v úvahu i právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Podle Evropského soudu se musí výslech svědka odpovídající tomuto článku uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě přímého pozorování jeho chování a reakcí. Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (srov. věc Van Mechelen a další proti Nizozemí, 1997, věc Lüdi proti Švýcarsku, 1992). Za jistých okolností je však možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech proveden v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. věc P. S. proti Německu, 2001); naopak čtení výpovědi takového svědka nemusí představovat porušení čl. 6 Úmluvy, jestliže odsouzení není výlučně založeno ani v rozhodující míře na takové výpovědi (srov. věc Verdam proti Nizozemí, 1999). Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky, opatření omezující práva obhajoby však musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. V určitých případech principy spravedlivého procesu vyžadují, aby byla váha zájmů obhajoby porovnána s váhou zájmů svědků nebo obětí předvolaných svědčit, především tehdy, když je v sázce život, svoboda či bezpečnost osob anebo zájmy obecně spadající do působnosti čl. 8 Úmluvy. Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými čl. 6 Úmluvy (srov. např. věc Doorson proti Nizozemí, 1996). Evropský soud dále uvedl, že nelze interpretovat čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tak, že vyžaduje v každém případě, aby otázky položil svědkovi přímo obviněný nebo jeho obhájce. Neporušení tohoto ustanovení konstatoval v případě, kdy k provedení důkazu výslechem nezletilého poškozeného (pohlavně zneužitého) dostačoval audiovizuální záznam zachycující výslech poškozeného provedený policií a přečtení přepisu magnetofonového záznamu odpovědí na otázky zformulovaných obhajobou, neboť obhajoba měla dostatečnou možnost se k těmto důkazům vyjádřit a zpochybňovat věrohodnost nezletilého (srov. věc S. N. proti Švédsku).
13. V posuzované věci orgány činné v trestním řízení vyslechly nezletilou poškozenou po zahájení trestního stíhání stěžovatele, a to za přítomnosti obhájce spoluobžalovaného V., který u výslechu působil v zastoupení obhájce stěžovatele, následně byla výpověď poškozené v hlavním líčení přehrána jako videozáznam. Takový postup nepředstavuje zkrácení práv obhajoby vůči poškozené, neboť obhájce stěžovatele byl přítomen při výslechu poškozené a mohl jí klást otázky. Jisté nesnáze způsobené obhajobě v hlavním líčení v důsledku upuštění o výslechu poškozené byly vyváženy prováděním dalších důkazů (nepřímých), vůči nimž práva obhajoby omezena nebyla. Stačí připomenout, že deliktní jednání stěžovatele v konkrétním čase a na konkrétním místě bylo prokázáno nejen výpovědí poškozené, ale také výpověďmi řady svědků, znaleckými posudky a výpověďmi znalců z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, odvětví psychiatrie a klinické psychologie k osobě poškozené, jakož i znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, či řadou listinných důkazů. V této souvislosti se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, podle kterého "existovaly dostatečně závažné důvody pro neopakování výpovědi poškozené v hlavním líčení, neboť ta již byla při zachování práv obhajoby (a přítomnosti obhájce obviněného) zcela dostatečně vyslechnuta v přípravném řízení", jakož i závěr, že poškozená "byla vyslechnuta za přítomnosti obhájce obviněného společně s tím, že obviněný k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet námitky, se kterými se soudy musely vypořádat, představuje dostatečný vyvažující faktor, který kompenzoval jisté obtíže způsobené obhajobě v důsledku upuštění od dalšího výslechu poškozené. Výpověď poškozené z přípravného řízení, kterou provedl jako důkaz soud prvního stupně při hlavním líčení, tak mohla, aniž by bylo nezbytné poškozenou vyslýchat znovu před soudem, přestavovat rozhodující důkaz o vině obviněného, protože byly splněny rovněž požadavky čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy" (srov. odst. 27 - 32 usnesení Nejvyššího soudu).
14. K námitkám uplatněným v ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že tyto byly uplatněny již v řízeních před trestními soudy, které se s nimi náležitě vypořádaly a jejich udržitelnost náležitým hodnocením povedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech vyvrátily. Krajský soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a dostatečným způsobem zdůvodnil, proč tvrzením stěžovatele neuvěřil, případně proč jeho návrhům nevyhověl. Stěžovatel využil svého práva podat proti rozsudku krajského soudu odvolání, které vrchní soud meritorně projednal, s odvolacími námitkami se přiměřeným způsobem vypořádal a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Důvody, pro které vrchní soud nepřisvědčil stěžovatelově obhajobě, netřeba na tomto místě opakovat, stačí odkázat na body 18 - 20 odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že stěžovatelovu kritiku postupu krajského soudu při hodnocení provedených důkazů neshledal Ústavní soud opodstatněnou. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatné, aby soudy, které jsou na základě zásady ústnosti dokazování v trestním řízení nejlépe schopny zhodnotit jednotlivé prováděné důkazy, opíraly své závěry o obsah konkrétních důkazů a své závěry také řádně odůvodnily. V tomto směru Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by odůvodnilo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
15. Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatel ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, jež bylo rozhodnutím o posledním prostředku poskytnutým stěžovateli k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a s uvedeným usnesením nespojil žádné konkrétní námitky. Nejvyšší soud v duchu své zákonné povinnosti nejprve hodnotil, zda podané dovolání naplňuje některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů (§265b trestního řádu). Protože stěžovatel v dovolání napadal, podobně jako v ústavní stížnosti, především způsob hodnocení provedených důkazů a domáhal se tak změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve z takto tvrzených nedostatků, tedy druhotně, dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové odůvodnění nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu. Svůj závěr učinil poté, co se zabýval otázkou, zda ve stěžovatelově případě lze či nelze spatřovat extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, tj. poměřoval postup soudů nižších stupňů s kautelami spravedlivého procesu, se závěrem, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností řádně objasněn i právně kvalifikován. Z věcného hlediska tak dospěl k závěru, kterému Ústavní soud nemohl ničeho vytknout.
16. Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, Ústavní soud dospěl k závěru, že trestním soudům nelze vytknout neadekvátní postup v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu, či stopy svévole v postupu a rozhodování o vině a trestu.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu