ECLI:CZ:US:2020:1.US.3655.19.1
sp. zn. I. ÚS 3655/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Svobodové, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem nám. Míru 1077/3, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 329/2019-235 ze dne 26. 8. 2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 203/2018-212 ze dne 17. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 9 C 266/2016-181 ze dne 26. 4. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že stěžovatelce byla rubrikovaným rozsudkem okresního soudu jakožto žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Rozsudkem krajského soudu byl prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá to, že soudní rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu mezi skutkovými a právními závěry, když obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) ohledně uznání dluhu. Nejvyššímu soudu pak vytýká to, že rozhodl v rozporu se svojí ustálenou judikaturou a navíc po uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování, zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva - aplikace a interpretace §558 občanského zákoníku - obecnými soudy. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud rozhodl až po uplynutí šestiměsíční lhůty upravené v ustanovení §243c odst. 1 in fine občanského soudního řádu pak Ústavní soud uvádí, že tato lhůta, resp. celá poslední věta citovaného ustanovení byla při novelizaci občanského soudního řádu zrušena zákonem č. 296/2017 Sb. (účinnost od 30. 9. 2017), tedy více jak dva roky před podáním ústavní stížnosti a potažmo i samotného dovolání. Tato námitka je tedy prizmatem ústavního, resp. i podústavního práva zcela irelevantní.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu