ECLI:CZ:US:2020:1.US.3660.19.2
sp. zn. I. ÚS 3660/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti DOG STAR s.r.o. se sídlem Praha 2, Na Výtoni 401/7, zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 332/5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 3. 2018 č. j. 37 C 29/2017-146, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018 č. j. 35 Co 321/2018-174 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 č. j. 29 Cdo 2395/2019-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala vyklizení žalovaných z bytu specifikovaného v rozhodnutích. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tím, že žalované 1. (dále jen "žalovaná") dala výpověď z nájmu bytu, na kterou žalovaná nereagovala, byt nevyklidila a nepředala k rukám stěžovatelky po marném uplynutí výpovědní lhůty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci existovaly konkrétní skutkové okolnosti vylučující objektivní příležitost žalované seznámit se s obsahem jí adresované výpovědi. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že nájemní vztah skončil platnou výpovědí, která byla doručena žalované. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §237 a §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnuje dosavadní procesní vývoj a argumentaci příslušných soudů. Namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací se odklonily od ustálené judikatury dovolacího soudu ve vztahu k otázce doručení písemností do sféry adresáta. Stěžovatelka tvrdí, že předmětné zásilky odeslala žalované, k čemuž využila poštovní přepravu. Tímto krokem splnila svou zákonnou povinnost odeslat výpověď žalované. Soudy podle stěžovatelky neprovedly řádné důkazní řízení a spokojily se pouze s nepodloženými úvahami a prohlášeními žalované. Stěžovatelka má za to, že to byla žalovaná, která v dané věci neunesla důkazní břemeno a pouze tvrdila, že neměla možnost se se zásilkami seznámit. Stěžovatelka konečně namítá nedostatečné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly. Svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily a objasnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěrům, podle nichž se stěžovatelce nepodařilo bez pochybností prokázat, že došlo k doručení výpovědi z nájmu bytu žalované. Z tohoto důvodu neběžela výpovědní lhůta ani nemohlo dojít k ukončení nájemního vztahu. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se civilní soudy při dokazování a rozhodování dopustily libovůle. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v závěru dovolacího soudu, podle kterého dovolání stěžovatelky není přípustné, neboť otázku, zda lze mít předmětnou výpověď za doručenou, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je adekvátní.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu