ECLI:CZ:US:2020:1.US.3710.19.1
sp. zn. I. ÚS 3710/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky FASENDA, a.s., se sídlem Frýdecká 78, Staré Město, Třinec, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem, se sídlem Šance 13, Mosty u Jablunkova, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1806/2019-126 ze dne 18. září 2019, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 308/2018-106 ze dne 4. ledna 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 20 C 201/2017-71 ze dne 20. června 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, neboť má za to, že postupem nerespektujícím ústavní pořádek došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala proti žalovanému Moravskoslezskému kraji určení vlastnického práva k nemovitostem, a to tak, že je stěžovatelka výlučným vlastníkem pozemku p. č. 1538/5 zahrada, o výměře 84 m2, nově odměřeného z dosavadního pozemku p. č. 1538/2 zahrada, a pozemku p. č. 1547/12 ostatní plocha, o výměře 15 m2, nově odměřeného z dosavadního pozemku p. č. 1547/1 ostatní plocha, v katastrálním území a obci Třinec, odměřených geometrickým plánem č. 2270-206/2016, které jsou doposud zapsány na LV 901 pro k. ú. a obec Třinec, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Třinec.
3. Klíčovou otázkou v řízení před obecnými soudy (a rovněž nadnesenou v ústavní stížnosti) se stala otázka vydržení předmětných pozemků, neboť dle přesvědčení stěžovatelky je vydržel již její právní předchůdce. Dle návrhu stěžovatelky se obecné soudy nezabývaly dostatečně jejím nárokem, neprovedly dostatečné dokazování a nevypořádaly všechny její námitky, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností mající ústavněprávní přesah. Skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, resp. že nevymezil dovolací důvod, představuje rigidní postup. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady návrhu. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatelka dostála své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem.
6. Ústavní soud si proto k posouzení této otázky vyžádal dovolání a po seznámení se rovněž s rozhodnutím Nevyššího soudu konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo. Stěžovatelka skutečně dovolací důvod nevymezila tak, jak zákon požaduje.
7. Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatelky v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka měla být dle jeho názoru posouzena jinak, ani při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se mělo jednat. Ústavní soud k tomu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně chybí.
8. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
9. Návrh stěžovatelky je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud se dále zabýval návrhem směřující proti ostatním rozhodnutím. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto rozsahu směřujícím proti rozhodnutím krajského a okresního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka totiž v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod (čl. 10 ani čl. 36 odst. 1 Listiny).
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky z části jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu