ECLI:CZ:US:2020:1.US.3723.19.1
sp. zn. I. ÚS 3723/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky D. N., zastoupené Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2019, č. j. 8 Tdo 775/2019-276, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. března 2019, č. j. 6 To 31/2019-252, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. prosince 2018, č. j. 9 T 16/2018-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí citovaných v záhlaví. Má za to, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva podle čl. 8, čl. 11, čl. 36, čl. 37, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 37 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 9 T 16/2018, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Protiprávního jednání se dopustila skutkem, který lze zkráceně popsat tak, že telefonicky požádala poškozeného o zápůjčku finanční částky v celkové výši 103 000 Kč s tím, že vypůjčené peníze vrátí co nejdříve. Věděla přitom, že vypůjčené peníze nebude schopna takto vrátit, neboť v tu dobu byla bez zaměstnání a měla několik předchozích neuhrazených finančních závazků ve výši několika set tisíc Kč. Poškozený jí dne 11. 6. 2015 zaslal ze svého bankovního účtu na údajně její bankovní účet (který byl ve skutečnosti účtem jejího syna) požadovanou zápůjčku ve dvou částkách. Z účtu byly peníze bez vědomí poškozeného následně zaslány jiné osobě. Ve sjednané lhůtě ani později vypůjčené peníze ani přes opakované výzvy poškozeného stěžovatelka nevrátila.
3. Stěžovatelka byla za tento přečin podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 6 To 31/2019, o odvolání stěžovatelky tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 Tdo 775/2019-276, dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se před obecnými soudy hájila předně tvrzením, že poškozený musel vědět o tom, že peněžní prostředky jsou určeny pro pana A. a musel být velmi dobře obeznámen s ekonomickou situací stěžovatelky. Pokud ne, měl o ní vědět a jednal v omylu. Sama stěžovatelka jednala ve skutkovém omylu vyvolaném panem A., když očekávala významné zhodnocení mu poskytnutých peněz. Obecné soudy vyšly z jediného důkazu výslechem poškozeného, aniž by zohlednily zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelka je trestně stíhána za to, že spoléhala na zhodnocení peněz panem A. a na to navázanou možnost vrátit nejen peníze poskytnuté poškozeným, ale i splnit jiné své dluhy.
7. Obecné soudy za tohoto stavu odmítly provést důkaz obžalobou pana A. a výslechem M. N., dcery stěžovatelky. Zejména objasnění vztahu stěžovatelky a pana A. je údajně pro posuzovanou věc zásadní, přesto je obecné soudy považovaly za nadbytečné.
8. Stěžovatelka doplnila protokol z hlavního líčení ze dne 25. 11. 2019 v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, v trestní věci pana A., který se měl rovněž podle obžaloby dopustit podvodu. Vedle stěžovatelky vystupoval v tomto řízení jako poškozený i pan L., který je poškozeným i v trestní věci stěžovatelky.
9. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nevystihly tenkou hranici mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem a rozhodly se její soukromoprávní pochybení trestněprávně postihnout.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Už v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) proto upozornil, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy. Důvod pro zásah Ústavního soudu je dán pouze v případě, že "jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (...), případně "jestliže (...) jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy" [nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
11. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka uvedla poškozeného v omyl, když mu zamlčela svou velmi neutěšenou finanční situaci a záměr zapůjčené peníze přeposlat další osobě panu A., o jehož schopnosti plnit závazky musela mít velmi vážné pochybnosti s ohledem na předchozí neplnění sjednaných povinností z jeho strany. Podle stěžovatelky obecné soudy vyšly výlučně z tvrzení poškozeného, aniž by se zabývaly tvrzením stěžovatelky, že o její finanční situaci musel nebo měl vědět.
12. Tato část stěžovatelčiny argumentace ovšem nemůže obstát. Zaprvé, prvostupňový soud ani odvolací soud neopírají svá skutková zjištění pouze o výpověď poškozeného, ale (zejména) z celé řady listinných důkazů, z nichž zjistily časové souvislosti poskytnutí finančních prostředků a využití účtu syna stěžovatelky s následným přeposláním na účet pana A. Stěžovatelka tuto část skutkového děje nerozporuje, stejně tak jako fakt, že předchozí zápůjčky peněz od poškozeného splatila. Otázkou omluvitelnosti omylu poškozeného za tohoto stavu se velmi důkladně zabýval dovolací soud (č. l. 10 - 14 usnesení), když dospěl k závěru, že poškozený za daného stavu žádnou povinnost k vyšší míře obezřetnosti neměl. Uplatnění zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je namístě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že určitá výpověď je věrohodná, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch". To proto, že soud pochybnosti neměl.
13. Obecné soudy na základě provedeného dokazování dovodily, že stěžovatelka jednala v nepřímém úmyslu, tedy že byla od počátku srozuměna s tím, že poškozenému prostředky nevrátí. Vedle výpovědí samotné stěžovatelky soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatelka byla v době, kdy o zapůjčení peněz žádala, značně zadlužena a její možnosti dostát závazku vrátit další půjčené peníze nebyly nijak reálně podloženy. Peníze za použití účtu syna dále půjčila panu A. Její tvrzení, že se spoléhala na jeho sliby, které již dříve nesplnil, ji nemůže vyvinit. Stěžovatelka byla vedena předně snahou o vyřešení vlastní tíživé finanční situace na úkor poškozeného. Jednání pana A. obecné soudy označily za další příčinu, která však základní vztah mezi protiprávním jednáním stěžovatelky a následkem v podobě škody na majetku poškozeného nijak nepřerušuje. Právní závěr, že zavinění stěžovatelky zahrnuje všechny znaky charakterizující objektivní stránku stíhaného přečinu i příčinný vztah mezi jejím jednáním a následkem je tak plně podložen učiněnými skutkovými zjištěními. Z tohoto stavu nelze obecným soudům vytýkat, že zamítly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování ve smyslu bližšího zjištění jejího vztahu k panu A., když je konkrétně odvolací soud výslovně odznačil za nadbytečné. Otázce údajného skutkového omylu na straně stěžovatelky způsobeného chováním pana A. se podrobně věnoval dovolací soud (č. l. 16, 17 usnesení).
14. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2529/13, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské škodlivosti předvídané trestněprávními předpisy.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky, kterou ohledně tvrzených závad ve skutkových zjištěních a právním posouzení opakuje i v ústavní stížnosti. Podrobně vysvětlily, z jakých důvodů ji považují za účelovou. Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění a dovození právních závěrů předepisují příslušné procesní předpisy.
16. Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu