ECLI:CZ:US:2020:1.US.3876.19.1
sp. zn. I. ÚS 3876/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti K. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019 č. j. 30 Co 292/2019-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o výživném nerozvedené manželky.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala výživného nerozvedené manželky ve výši 25 000 Kč, kterou odvozovala od částky 40 000 Kč, kterou jí její manžel nechával v době vedení společné domácnosti na výdaje spojené s dětmi a domácností. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 7. 2019 č. j. 15 C 337/2017-145 žalobu zamítl. Odvolací soud rozsudek částečně potvrdil a částečně změnil tak, že stěžovatelce přiznal výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně.
Stěžovatelka namítá, že výživné přiznané odvolacím soudem neodpovídá životní úrovni rodiny. Soud se zcela vyhýbá řešení otázky odklonu majetku ekonomicky silnějším manželem tak, aby se nemusel podílet na výživě manželky. Stěžovatelka rozvádí, že manžel pro soudní řízení formálně vykazuje snížené příjmy, avšak má minimálně stejnou životní úroveň, jakou měla rodina, když žila pospolu. V tomto směru považuje stěžovatelka dokazování za nedostatečné.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se odvoláním stěžovatelky řádně zabýval. Po doplněném dokazování uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou postačující a správná, soud však nedocenil poměry obou účastníků a jejich různou životní úroveň. Vzhledem ke zjištěné výrazně vyšší životní úrovni manžela rozhodl o jeho povinnosti platit na výživu stěžovatelky částku 15 000 Kč měsíčně. Uvedenou částku shledal s ohledem na výsledky dokazování jako dostatečnou s tím, že pro přiznání vyšší částky nebyly doloženy žádné další rozhodné skutečnosti. Ústavní soud má zato že odvolací soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného, relevantním skutkovým okolnostem věnoval odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlil, jakými úvahami se řídil. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4078/16). Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat výroky soudů v běžných civilních sporech, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Poukaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu pak je nepřípadný, neboť jí uváděná rozhodnutí se týkala úpravy výživného pro nezletilé děti.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu