ECLI:CZ:US:2020:1.US.3888.19.1
sp. zn. I. ÚS 3888/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MACHKA spol. s r.o., Praha 5, nám. 14. října 1307/2, zastoupené Mgr. Jiřím Strejčkem, advokátem se sídlem Ke Škole 901, Mníšek pod Brdy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017 č. j. 25 Cdo 4342/2015-305, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2015 č. j. 15 Co 402/2014-273, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2014 č. j. 13 C 56/2012-169, a návrhu na zrušení ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001, exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje zrušení ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001, exekuční řád, (dále jen "exekuční řád") ve znění pozdějších předpisů.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město se stěžovatelka po JUDr. Jiřím Doležalovi domáhala zaplacení částky ve výši 1 992 296,- Kč, a to z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem JUDr. Jiřího Doležala, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-jih.
V předmětném řízení byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky. Součet pohledávek věřitelů činil 44 000 000 Kč, v exekuci dražené nemovitosti byly vydraženy za 20 500 000 Kč. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 2. 10. 2007 určil soudní exekutor náklady v celkové výši 3 201 228 Kč. Stěžovatelka jako povinná proti příkazu nepodala námitky a tak příkaz nabyl právní moci dne 7. 11. 2007. Rozvrhové řízení nebylo provedeno. Na majetek stěžovatelky byl dne 15. 3. 2010 prohlášen konkurz a soudní exekutor vydal insolvenčnímu správci částku ve výši 17 271 870 Kč s tím, že se jedná výtěžek exekuce po odečtení nákladů exekuce odvozených od nejvyššího podání. Insolvenční řízení bylo dne 20. 1. 2011 zastaveno a pokračující exekuční řízení je vedeno novým soudním exekutorem.
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu škody ve výši rozdílu mezi náklady exekuce vyčíslenými v příkazu k úhradě nákladů exekuce a náklady exekuce, jejichž výši tvrdila žalobkyně, neboť neshledal žádné protiprávní jednání žalovaného. Veškeré částky, které byly získány dražbou nemovitosti stěžovatelky, náležely do rozdělované podstaty, z níž měly být uspokojeny nároky oprávněné v rámci exekuce, nároky dalších přihlášených věřitelů a náklady exekuce, a nelze na ně pohlížet jako na prostředky, které by byly volně k dispozici stěžovatelky. Nebyly splněny žádné předpoklady, které právní řád s náhradou škody spojuje. Námitka, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán chybně, je předčasná, neboť exekuce ještě nebyla skončena a neproběhlo ani rozvrhové jednání. Jde navíc o pravomocné rozhodnutí soudního exekutora, které nebylo zrušeno, a nelze tak na ně pohlížet jako na nesprávné úřední rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka nemá aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku na náhradu škody. Žalovaný postupoval správně, když rozhodl o vydání výtěžku exekuce insolvenčnímu správci úpadce - stěžovatelky. Spor o to, jakou částku měl žalovaný vydat, nebo o to, zda nějakou částku zadržuje po právu, nemá žádný důsledek pro řešení základní otázky, zda vůbec existuje nárok stěžovatelky na vydání zůstatku exekučního výtěžku, který nebyl použit v insolvenčním řízení. Je-li po zastavení insolvenčního řízení insolvenční správce povinen vrátit zůstatek rozdělované podstaty soudnímu exekutorovi k provedení rozvrhového řízení, nedisponuje stěžovatelka jako povinná v exekučním řízení právem na vydání těchto částek pro sebe. Právo na vydání zbytku finančních prostředků jí může vzniknout až tehdy, zůstanou-li po vydání rozvrhového usnesení a uspokojení věřitelů nerozdělené prostředky. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku aktivní legitimace stěžovatelky a vliv probíhajícího exekučního řízení na její aktivní legitimaci. Soudy dále nesprávně posoudily předpoklady odpovědnosti soudního exekutora za újmu způsobenou exekuční činností podle ust. §32 exekučního řádu, jakož i otázku vzniku skutečné škody v majetkové sféře stěžovatelky ve smyslu ust. §442 obč. zák. Je přesvědčena, že vymožené peněžní prostředky jsou v jejím vlastnictví. Za situace, kdy žalovaný odmítá novému soudnímu exekutorovi vydat spisový materiál, jakož i část exekučního výtěžku, kterou si ponechal, se požadavek soudu na vyčkání výsledků rozvrhového řízení jeví jako zcela nadbytečný a formalistický. Nejvyššímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud podotýká, že obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se srovnatelnou argumentací se již zabýval ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1997/17 ze dne 8. 1. 2019, kterým byla tato ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatelky se závěry soudů o předčasnosti žaloby na náhradu škody a o neexistenci povinnosti soudního exekutora vydat přímo stěžovatelce prostředky, které si exekutor po předání výtěžku dražby insolvenčnímu správci ponechal na základě pravomocného soudního příkazu o výši nákladů exekuce, a to za situace kdy exekuční řízení dosud trvá. Stěžovatelka se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy dostatečně odůvodnily své závěry jak ohledně přetrvávajícího nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, která není oprávněna k samostatnému uplatnění nároku na vydání jí vyčíslené částky mimo postup předepsaný v trvajícím exekučním řízení. Stejně tak ohledně nesplnění požadavků předpokládajících existenci škody a odpovědnosti exekutora za škodu v situaci, kdy nebyly provedeny všechny předepsané kroky k vypořádání nároků vzniklých z vykonávané exekuce, a není zřejmé, s jakým výsledkem exekuční řízení skončí, jaká částka bude nakonec stěžovatelce vydána a zda vůbec či v jakém rozsahu jí vznikne škoda. Vyjádřily se i k okolnosti, že exekuční úřad dosud nebyl novému exekutorovi předán, která však nebyla titulem pro náhradu škody (nebyla uplatňována škoda vzniklá v důsledku počínání žalovaného při ukončení činnosti exekutora).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti tedy nemůže nahrazovat hodnocení jiných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93) a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě uvedeného byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud sdílí i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §46 odst. 7 exekučního řádu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu