ECLI:CZ:US:2020:1.US.3946.19.1
sp. zn. I. ÚS 3946/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Nicolou Švandovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 31 Nt 10003/2017 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2019, č. j. 8 To 324/2019-193, za účasti Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Sokolově jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení obou rozhodnutí obecných soudů konkretizovaných výše v návětí z důvodu, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 1 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 Listiny a dle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatel rovněž s ústavní stížností spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť takové odložení není podle něj v rozporu s důležitým veřejným zájmem, naopak výkon napadených rozhodnutí by pro něj znamenal citelný zásah do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel je řádně zaměstnán ve Spolkové republice Německo, takže výkonem napadených rozhodnutí by přišel o příjem, z nějž mimo jiné i finančně podporuje svou matku. Rovněž by nástup k ústavní léčbě hrozil i zhoršením jeho zdravotního stavu.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovateli bylo usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "nalézací soud") ze dne 15. 11. 2018, č. j. 31 Nt 10003/2017-122, které nabylo právní moci dne 16. 12. 2018, dle §99 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Stěžovatel i státní zástupce se vzdali práva stížnosti a dle §136 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, prohlásili, že netrvají na písemném odůvodnění usnesení.
4. Ochranné léčení stěžovatel nastoupil u MUDr. Barbory Zahradníkové. Na podkladě jejího podnětu, že stěžovatel nespolupracuje a odmítá brát předepsanou medikaci, nařídil dne 30. 4. 2019 nalézací soud výslech stěžovatele, kde mu byla vysvětlena situace, a stěžovatel prohlásil, že bude k MUDr. Zahradníkové docházet a brát léky. Na základě dalších podnětů MUDr. Zahradníkové, že stěžovatel dlouhodobě nespolupracuje, nedodržuje medikaci a na schůzky se dostavuje nepravidelně, nařídil nalézací soud veřejné zasedání, v němž svým napadeným usnesením změnil dle §351a odst. 1 trestního řádu ambulantní ochranné léčení na ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
5. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, na jejímž podkladě Krajský soud v Plzni (dále jen "stížnostní soud") svým napadeným usnesením dle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené usnesení nalézacího soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že dle §99 odst. 5 trestního zákoníku změnil způsob výkonu ochranného opatření uloženého usnesením nalézacího soudu specifikovaným výše v bodě 3. z ambulantní formy na ústavní. Stížnostní soud v podstatě toliko napravil vadu nalézacího soudu, který o přeměně formy ochranného léčení nesprávně rozhodl podle procesního, nikoliv hmotněprávního ustanovení, z věcného hlediska se však se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil.
III. Argumentace stěžovatele a dalších účastníků řízení
6. Stěžovatel po rekapitulaci skutkového stavu vznáší proti napadeným rozhodnutím námitky 1) nezákonnosti přeměny způsobu výkonu ochranného léčení; 2) nevypracování revizního znaleckého posudku; 3) porušení práva na zákonného soudce. Jádra jednotlivých námitek lze vystihnout takto:
7. Ad 1) stěžovatel nejprve obecně poukazuje na citelnost zásahu do práva na osobní svobodu i dalších práv člověka uložením ochranného léčení v ústavní formě a zdůrazňuje, že tento může být i závažnější než zásah spojený s uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dále stěžovatel tvrdí, že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, resp. přeměnu jeho formy, nebyly v jeho věci splněny. Obecné soudy se totiž nijak nevypořádaly s otázkou nebezpečnosti pachatele a poměřováním nebezpečí, které z jeho pobytu na svobodě hrozí, s nezbytností přeměny formy ochranného léčení na ústavní. Připomněl, že obecné soudy nezjistily, že by stěžovatel byl při pobytu na svobodě někomu nebezpečný a vůbec nezvažovaly mírnější variantu postupu, např. vypracováním aktuálního znaleckého posudku, změnou medikace atd. Stěžovatel také zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi právními a lékařskými hledisky, přičemž nejsou-li naplněna právní hlediska, hlediska lékařská sama o sobě k uložení ochranného léčení či přeměně jeho formy nepostačují. K tomu stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02 a sp. zn. I. ÚS 3654/10 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1056/2016. Napadená rozhodnutí tak byla vydána v rozporu se zásadou přiměřenosti dle §96 odst. 1 trestního zákoníku.
8. Stěžovatel tuto svou námitku doplnil i o sdělení, že k uložení ochranného léčení, resp. k jeho přeměně na ústavní formu, došlo v případě spáchání relativně méně závažného přečinu pomluvy dle §184 odst. 1 trestního zákoníku, a to s odstupem více než dvou let od skutku, aniž by se stěžovatel v mezidobí dopustil dalšího nebezpečného jednání. K přeměně pak nalézací soud přikročil téměř rok od pravomocného uložení ochranného opatření, přičemž v mezidobí žil stěžovatel nadále bezúhonným životem a nebyl nikomu nebezpečným. K tomu se stěžovatel dovolává i výpovědi svého bratra.
9. Ad 2) stěžovatel napadá skutečnost, že obecné soudy nedoplnily dokazování o revizní znalecký posudek, kdy v jeho věci existovaly dva protichůdné znalecké posudky, přičemž stěžovatel se celou dobu ztotožňuje se závěry jednoho z nich, podle nichž žádnou duševní poruchou netrpí. Obecné soudy se tak nepokusily objektivizovat aktuální psychický stav stěžovatele a vyšly toliko z návrhu a výpovědi MUDr. Zahradníkové. Podmínky pro omezení osobní svobody přitom musí být vykládány restriktivně a újma způsobená uložením a vykonáváním ochranného opatření nesmí být větší než nezbytně nutná k dosažení účelu. K tomu stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2843/18.
10. Ad 3) stěžovatel pouze stručně zmiňuje, že o předmětné přeměně formy ochranného léčení rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť dle §351a odst. 1 trestního řádu je soudem místně příslušným k rozhodnutí o změně způsobu výkonu ochranného léčení okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává. Místo nalézacího soudu tak měl rozhodovat Okresní soud v Chebu, kde sídlí MUDr. Zahradníková. Přestože si této vady stížnostní soud všiml, nenapravil ji.
11. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál, z nějž ověřil průběh řízení před obecnými soudy tak, jak je rekapitulováno v části II. tohoto usnesení. Rovněž vyzval k vyjádření oba účastníky i vedlejšího účastníka řízení. Ti svého práva využili, nicméně žádné z jejich vyjádření, kromě rekapitulace průběhu řízení a ztotožnění se s důvody napadených rozhodnutí, nepřineslo žádný nový argument, na nějž by bylo třeba umožnit stěžovateli reakci. Obšírně se vyjádřilo pouze Okresní státní zastupitelství v Sokolově, nicméně toto vyjádření z převážné části dokresluje kontext původního rozhodnutí o uložení ochranného léčení a dalších řízení souvisejících s psychickým stavem stěžovatele, což však z níže uvedených důvodů rozhodnutí Ústavního soudu neovlivnilo. Ústavní soud tak v zájmu rychlosti řízení upustil od zaslání vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k replice, neboť žádné z nich neobsahovalo takové skutečnosti, na něž by bylo potřeba umožnit stěžovateli reakci, neboť by na nich spočívaly důvody rozhodnutí Ústavního soudu.
12. Pro úplnost Ústavní soud ještě dodává, že Krajské státní zastupitelství v Plzni se svým přípisem postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí trpěla některou z vad, jež jim stěžovatel vytýká, ani žádnou jinou flagrantní vadou, která by zakládala jejich protiústavnost. V jednotlivostech vypořádává Ústavní soud námitky stěžovatele následovně:
16. Ohledně námitky 1) Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy vůči stěžovatelovým právům postupovaly šetrně, o čemž svědčí snaha nejprve na stěžovatele působit domluvou při výslechu, a teprve poté, co bylo zjištěno, že se tato zcela minula účinkem, nařízení veřejného zasedání o změně způsobu výkonu ochranného opatření z ambulantní formy na formu ústavní. Obecné soudy přitom dostatečně pečlivě zdůvodnily, proč měly za to, že podmínky pro změnu způsobu výkonu ochranného léčení jsou ve věci dány. Vydání napadených rozhodnutí si vyžádal jen a pouze stěžovatelův nekooperativní přístup, který další průběh ambulantního léčení v podstatě znemožňoval.
17. Jak přitom uvedl nalézací soud v bodech 15. a 16. svého napadeného usnesení, změna způsobu výkonu ochranného léčení byla nutná zejména proto, aby byla objektivně vyhodnocena účinnost medikace a případně provedena její úprava. V návaznosti na to po stabilizování situace (srov. bod 21. napadeného usnesení nalézacího soudu či s. 2 napadeného usnesení stížnostního soudu) bude moci být zvažována případná opětovná změna výkonu na ambulantní formu. Ústavní soud proto nemohl uzavřít, že by obecné soudy nedostatečně zohledňovaly závažnost dopadů ústavního ochranného léčení na osobní svobodu stěžovatele či že by jej chtěly punitivně sankcionovat za nedodržování podmínek ambulantního ochranného léčení. Naopak jde o nezbytné opatření, před nímž obecné soudy uplatnily mírnější prostředek (výslech stěžovatele a vysvětlení mu situace) a které jsou připraveny revidovat, jakmile to situace dovolí.
18. Se stěžovatelem se Ústavní soud ztotožňuje pouze v tom, že v bodě 14. nalézací soud skutečně uvádí, že při ukládání ochranného opatření v ambulantní formě usnesením specifikovaným výše sub 3. dospěl k závěru, že stěžovatel není nikomu nebezpečný, a že v bodě 15. zopakoval tento závěr i pro řízení, které vyústilo ve vydání napadeného usnesení nalézacího soudu. Pokud však z toho stěžovatel dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného opatření, resp. změny jeho výkonu na ústavní formu, nemůže mu Ústavní soud dát za pravdu. Ústavní soud na podkladě stěžovatelovy ústavní stížnosti není oprávněn přezkoumávat správnost usnesení nalézacího soudu, jímž bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, neboť toto usnesení není předmětem řízení o ústavní stížnosti.
19. Vyjádření nalézacího soudu, že stěžovatel nebyl nikomu nebezpečný ani v době řízení o změně způsobu výkonu ochranného léčení, pak nelze izolovaně vytrhávat z kontextu. Z něj je zřejmé, že nalézací soud měl na mysli, že stěžovatel není nikomu nebezpečný v tom smyslu, že nedovodil riziko brachiálního destruktivního chování stěžovatele, nikoliv že by stěžovatel nebyl nebezpečný vůbec, myšleno zjevně ve vztahu k činu jinak trestnému, pro nějž stěžovateli bylo ochranné opatření vůbec uloženo. Naopak je zřejmé, že obecné soudy nebezpečnost stěžovatele ve smyslu dalších možných útoků proti cti či vážnosti jiných osob bezpečně dovodily ze způsobu, jakým se stavěl k ambulantnímu ochrannému léčení.
20. K judikatuře uváděné stěžovatelem Ústavní soud podotýká, že tato se týká primárně ukládání ochranného léčení, nikoliv změny výkonu ochranného léčení z ambulantní formy na ústavní. Podmínky a okolnosti uložení ochranného léčení stěžovateli usnesením nalézacího soudu popsaného výše v bodě 3. přitom Ústavní soud na podkladě nyní posuzované ústavní stížnosti přezkoumávat nemůže (srov. k tomu dále bod 21.). Právní hlediska, resp. zákonné podmínky pro ukládání ochranného léčení ve formě ústavní dle §99 odst. 1 trestního zákoníku, tak nelze směšovat se zákonnými důvody změny způsobu výkonu ochranného léčení dle §99 odst. 5 trestního zákoníku, a to i když jde o změnu z formy ambulantní na formu ústavní. Uznávaná komentářová literatura k důvodům změny formy ambulantní na formu ústavní uvádí, že mezi ně patří např. situace, v nichž léčená osoba nedodržuje podmínky léčby či jinak narušuje její průběh (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. B. Beck, 2012, s. 1167). Ani v tomto ohledu tak nemohl Ústavní soud dát stěžovateli za pravdu.
21. Námitku 2) Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat. Stěžovatel se jí primárně domáhá přehodnocení svého psychického stavu již v době uložení ochranného léčení, byť zprostředkovaně vztažením na nutnost přehodnocení jeho aktuálního psychického stavu. Stěžovatel totiž i nyní jen opakuje svou polemiku se závěry znaleckého posudku, z nějž nalézací soud vycházel již v původním řízení o uložení ochranného léčení, a domáhá se opětovně uznání správnosti znaleckého posudku, u nějž to samé činil již v tomto původním řízení, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 120 - 121a připojeného spisu nalézacího soudu.
22. Jelikož však stěžovatel nepodal proti usnesení o uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě stížnost a neučinil je předmětem řízení o ústavní stížnosti, dokonce ani netrval na písemném odůvodnění usnesení, nemůže se touto jeho námitkou nyní Ústavní soud zabývat, neboť by tím porušil zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ta totiž vyžaduje, aby obecné soudy měly možnost se vyjádřit již v rámci řízení předcházejících vydání svých následně ústavní stížností napadených rozhodnutí ke všem námitkám, které stěžovatelé a stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech uvádí [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
23. Jelikož stěžovatel obecným soudům a v konečném důsledku i Ústavnímu soudu znemožnil přezkum usnesení nalézacího soudu uvedeného výše v bodě 3. a řízení předcházejícího jeho vydání k tomu stanoveným procesním způsobem, nemůže se téhož domáhat v nynějším řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydaném ve vykonávacím řízení vedeném na podkladě uvedeného usnesení o uložení ochranného léčení.
24. Domáhá-li se pak stěžovatel potřeby objektivizovat svůj aktuální psychický stav, i kdyby Ústavní soud odhlédl od toho, že svým lpěním na revizním znaleckém posudku usiloval stěžovatel toliko o zpochybnění správnosti vůbec již uložení ochranného léčení psychiatrického v ambulantní formě, a jeho námitku by považoval za směřující proti zastaralosti znaleckého posudku, na nějž se nalézací soud odvolával, ani pak by Ústavní soud stěžovateli vyhovět nemohl. Stěžovatel totiž přehlíží, že MUDr. Zahradníková navrhovala změnu způsobu výkonu ochranného léčení z ambulantní formy na ústavní právě z toho důvodu, že objektivizace psychického stavu stěžovatele byla z důvodu jeho nespolupráce vyloučena.
25. Tato lékařka byla přitom osobou, u níž stěžovatel měl ambulantní ochranné léčení vykonávat a s níž se, byť i nepravidelně, za tímto účelem stýkal. Šlo tak jistě o osobu kompetentní k posouzení zdravotního, resp. psychického stavu stěžovatele pro potřeby nařízení změny způsobu výkonu ochranného léčení co do lékařských hledisek, přitom stěžovatel ani netvrdil či neprokazoval, že by se vůči němu chovala hostilně, že by odborně nebyla zdatná či jakýkoliv jiný důvod, který byl způsobilý zpochybnit spolehlivost jejích závěrů. Pokud za těchto okolností obecné soudy z jejích závěrů vycházely a nepovažovaly za nutné či možné doplnit dokazování o znalecké zkoumání, nemohly se tím dopustit ani porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele.
26. Námitku 3) stěžovatel v původním řízení před obecnými soudy neuplatnil. Ústavní soud tak plně odkazuje na výše uvedená východiska k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a konstatuje, že touto námitkou se z důvodu jejího neuplatnění vůči obecným soudům v řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí zabývat nemůže. Ostatně správně k tomu stížnostní soud podotkl, že z hlediska námitky místní nepříslušnosti je i v trestním řádu výjimka umožňující projednání věci místně nepříslušným soudem, nevytkl-li to obviněný, stanovená v §222 odst. 1 trestního řádu, již lze analogicky využít i ve vykonávacím řízení. Věcným nevypořádáním této námitky se tak na stěžovateli Ústavní soud nedopustí zjevné nespravedlnosti.
V. Závěr
27. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i spisového materiálu dospěl k závěru, že se obecné soudy svými napadenými rozhodnutími ani postupem jim předcházejícím nemohly ani hypoteticky dopustit porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
28. Jelikož Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, nepovažoval za nutné samostatně rozhodnout samostatným usnesením i o připojeném návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ten sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu