ECLI:CZ:US:2020:1.US.3960.17.1
sp. zn. I. ÚS 3960/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé D. R. J., zastoupené zákonnými zástupci Ing. P. J. a R. J., zastoupené Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Mořinka 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3421/2016-302, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2016 č. j. 21 Co 148/2016-256 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. září 2015 č. j. 5 C 228/2013-188, takto:
*)
___________________________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 15. 4. 2020
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 37. odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodiny zaručené v čl. 32 odst. 1, 4 a 5 Listiny, právo na ochranu osobnosti zaručené v čl. 10 Listiny, právo na právní pomoc zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na respektování rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 odst. 2 Listiny. Uvedenými rozhodnutími dále mělo dojít k zásahu do principu právní jistoty stěžovatelky a nejlepšího zájmu nezletilého dítěte.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 6. 9. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhala odstranění následků diskriminačního jednání z důvodu náboženství a porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s žáky, konkrétně se domáhala zaplacení částky 262 100 Kč. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 4. 9. 2015 č. j. 5 C 228/2013-188 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Obvodní soud v odůvodnění zejména uvedl, že se v řízení nepodařilo prokázat diskriminaci stěžovatelky, přičemž k takovému závěru nedospěla ani Česká školní inspekce. Soud své závěry mimo jiné opřel o §2 odst. 3 a §4 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "antidiskriminační zákon").
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména zopakovala skutečnosti osvědčující diskriminaci při docházce do základní školy. Dále namítala, že obvodní soud provedl nikým nenavržený její výslech, neúplně zjistil skutkový stav a věc nesprávně právně posoudil. Stěžovatelka navíc měla být zatížena větším důkazním břemenem, než byla obvodním soudem explicitně poučena. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 5. 2016 č. j. 21 Co 148/2016-256 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v odůvodnění uvedl, že s ohledem na datum podání žaloby bylo třeba při posouzení otázky jednání za stěžovatelku jako nezletilou žalobkyni postupovat podle ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 31. 12. 2013, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Podle ustálené rozhodovací praxe bylo třeba, aby úkony, které se netýkají běžné majetkové záležitosti, byly schváleny soudem, a to pouze tehdy, jsou-li v zájmu nezletilého zastupovaného dítěte. Úkon, který takto schválený není, nemůže vyvolávat právní následky. S odkazem na judikaturní závěry Nejvyššího soudu městský soud vyslovil, že podání žaloby v nyní posuzované věci mělo být schváleno opatrovnickým soudem.
4. Stěžovatelka proti usnesení městského soudu podala dovolání. Jako zásadní, která podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dosud neměla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, vymezila otázku, zda skutečně podání jakékoliv žaloby v nikoliv běžné záležitosti vyžaduje schválení opatrovnickým soudem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 3421/2016-302 bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění v prvé řadě odkázal na závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2912/2008, že úkony týkající se nikoliv běžné majetkové záležitosti se schválí pouze tehdy, jsou-li v zájmu nezletilého dítěte. Posouzení, zda jde o neběžnou majetkovou záležitost, či nikoliv, podle stejného rozsudku Nejvyššího soudu vychází z jednotlivých okolností i celkové povahy konkrétního případu. I s ohledem na závěry prezentované v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4696/2014 a 30 Cdo 4999/2014 a v rozsudku ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2289/2011 uzavřel, že podání žaloby ve věcech upravených antidiskriminačním zákonem nelze považovat za běžnou záležitost, a proto je třeba její podání schválit opatrovnickým soudem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a celkovém popisu údajně diskriminačního jednání ze strany vedlejší účastnice uvádí, že řízení před obvodním soudem bylo zatíženo mnohými vadami, a to jak procesního charakteru, tak i ve smyslu hodnocení podkladů. Argumentace je zaměřena zejména na nestandardní průběh výslechu stěžovatelky jako nezletilého dítěte. Stěžovatelka dále poukazuje na nepřezkoumatelné závěry a zaměřuje se na hodnocení výsledků šetření České školní inspekce. Další část ústavní stížnosti se zaměřuje na dělení důkazního břemene ve smyslu §133a o. s. ř., že je povinností žalovaného, aby dokázal, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Jde-li o postup městského soudu, stěžovatelka jej označuje jako nepochopitelný, neboť se nevztahoval k meritu věci, nýbrž k nutnosti schválení podání žaloby opatrovnickým soudem. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že v jiné obdobné právní věci schválení opatrovnickým soudem potřebné nebylo. Stěžovatelka rozhodnutím městského a Nejvyššího soudu, v nichž dospěly k závěrům o nutnosti schválení podání žaloby opatrovnickým soudem, vytýká, že jsou ústavně nekonformní, což opírá o závěry Ústavního soudu prezentované v nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16. Jejich postupem se měla dostat do procesně komplikované situace, kdy namísto meritorního posouzení její žaloby je postavena před požadavek dodatečného zhojení vady podání, a to z důvodu hypotetické kolize mezi zájmy. V této souvislosti poukazuje i na případné následky neúspěchu ve věci odrážející se do sféry nákladů řízení.
6. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti uvádí, že po projednání věci Nejvyšším soudem podala návrh na schválení podání žaloby, který však následně, pro své přesvědčení, že schválení není třeba, vzala zpět. Usnesením obvodního soudu ze dne 21. 6. 2017 sp. zn. 5 C 228/2013 bylo řízení o žalobě zastaveno, přičemž žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Nákladový výrok byl následně změněn usnesením městského soudu ze dne 6. 11. 2017 sp. zn. 21 Co 401/2017 tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá, jde-li o posouzení otázky schválení podání žaloby opatrovnickým soudem, k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Z §28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12 2013, vyplývalo, že jsou-li zákonní zástupci povinni spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že posouzení otázky běžnosti úkonu spojeného se zastupováním nezletilého dítěte je předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. V nyní posuzované věci je třeba zdůraznit, že napadená rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu se výlučně soustředí na otázku nutnosti schválení podání žaloby ve věcech upravených antidiskriminačním zákonem opatrovnickým soudem. I proto, že napadený rozsudek obvodního soudu byl napadeným usnesením městského soudu zrušen, se nemohl Ústavní soud soustředit na argumentaci stěžovatelky zaměřenou na údajná procesní pochybení obvodního soudu spočívající zejména v nepřezkoumatelnosti závěrů a průběhu výslechu stěžovatelky jako nezletilého dítěte. Jde-li o námitky stěžovatelky proti závěrům o požadavku schválení podání žaloby opatrovnickým soudem, upozorňuje Ústavní soud v prvé řadě na dřívější rozhodovací praxi obecných soudů, jež je citována rovněž v odůvodnění napadených usnesení městského a Nejvyššího soudu. K tomu je však třeba doplnit, že důvodnost tohoto požadavku nestojí pouze na hypotetickém střetu zájmů nezletilého dítěte a jeho zákonného zástupce, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud se v nálezu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, na nějž upozorňuje sama stěžovatelka, vyjádřil i ke specifikům řízení, jejichž účastníky, zejména jako žalobci, jsou nezletilé děti. V nyní posuzované věci není třeba se od v něm prezentovaných pravidel odchylovat, byť Ústavní soud dospívá k jiným závěrům než stěžovatelka. Účelem schválení úkonu činěného jménem nezletilého dítěte není pouze řešení hypotetické hrozby střetu jeho zájmu a zájmu zákonného zástupce, nýbrž celkové posouzení nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska vyplývající z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Je proto povinností nejen rodičů, ale rovněž orgánů veřejné moci vždy posoudit, zda řízení, konkrétní úkon či pouhé faktické jednání s dítětem nebo jeho jménem jsou skutečně v jeho nejlepším zájmu. Na tomto místě je třeba upozornit, že princip nejlepšího zájmu nezletilého dítěte nespočívá v paternalistickém externím určení, co je pro dítě nejlepší, ale naopak v nutnosti garance základních práv dítěte (srov. zejména obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14). Proto i v případech, kdy jsou rodiče jako zákonní zástupci dítěte přesvědčení, že jednají v jeho zájmu, lze doporučit, aby tato otázka byla posouzena nezávislým orgánem veřejné moci. Jestliže městský a Nejvyšší soud v nyní posuzované věci dospěly k závěru, že je třeba podání žaloby schválit opatrovnickým soudem, a tento svůj závěr, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky a jejích zákonných zástupců, řádně odůvodnily, jde o závěr ústavně nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Nadto je třeba doplnit, že samotné posouzení běžnosti právního jednání není otázkou (ústavně) právní.
12. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu