ECLI:CZ:US:2020:1.US.3962.19.1
sp. zn. I. ÚS 3962/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Yuriy Kushnir, státní příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2019 č. j. 33 Cdo 1417/2019-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2018 č. j. 25 Co 301/2018-49 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. února 2018 č. j. 5 C 573/2017-16, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2019 a doplněnou podáním ze dne 22. 1. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces.
2. Stěžovatel brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 2. 2018 č. j. 5 C 573/2017-16, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 86 550 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 4 362 Kč žalobci Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, státní příspěvková organizace (dále jen "ZSMV"). Žalobce provedl technický úkon, a to odtah motorového vozidla příkazem k zabránění v jízdě odtažením vozidla, po dopravní nehodě vozu Seat Toledo, RZ: XX v ulici V Olšinách v Praze 10, které řídil pan Aleh Maskalkov. Řidič nesložil policií požadovanou kauci, vozidlo bylo odtaženo a následně uskladněno. Provozovatelem vozidla byl stěžovatel. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 25 Co 301/2018-49 potvrdil napadené rozhodnutí a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady řízení ve výši 900 Kč.
3. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 19. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 1417/2019-94 dovolání stěžovatele odmítl dle §243c odst. 1, věta první občanského soudního řádu, neboť z pohledu Nejvyššího soudu stěžovatel pouze citoval ustanovení §237 občanského soudního řádu a nesplnil podmínky §241a odst. 2 občanského soudního řádu
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu ohledně pasivní legitimace v soudním řízení. Konkrétně stěžovatel uvádí, že není ústavně konformní, aby měl žalobci cokoli platit, když neměl s nehodou ani zajištěním vozidla nic společného. Stěžovatel ve voze nebyl v době nehody přítomen, vozidlo řídil pan Maskalkov, který později vozidlo od stěžovatele odkoupil. Navíc zdůrazňuje, že řízení bylo zatíženo podstatnými vadami a po jeho soudu přiznaná pohledávka nemá oporu v provedeném dokazování. Elektronický platební rozkaz byl zrušen pro řádné nedoručení stěžovateli a obvodní soud rozhodoval bez nařízení jednání a jen na základě neúplných informací ve spise, které nepodávaly pravdivý obraz skutkového stavu. Nekonáním Policie České republliky nedošlo k ukončení přestupkového řízení s panem Maskalkovem a vznikly další parkovací náklady, neboť stěžovatel ani nemohl odstavené vozidlo převzít. Městský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, ani Nejvyšší soud nenapravil vady předchozího řízení a dovolání odmítl, aniž by se jím věcně zabýval. Stěžovatel tvrdil, že v celém řízení byly obecnými soudy vůči němu ignorovány základní principy spravedlivého procesu a neústavním způsobem omezily možnost stěžovatele uplatnit svoje právo na soudní ochranu, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňuje i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek představuje nesprávná aplikace podústavního práva porušení základních práv a svobod. Vymezil případy konkurence právních norem, kdy ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [srov. nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287); nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) a další]. Dále se jedná o případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65); nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94 (N 9/3 SbNU 45); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 a další, všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozsudku obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění žalobci. Městský soud přezkoumal postup obvodního soudu a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné a konstatoval, že jej považuje za správný. Obvodní soud vydal dne 30. 5. 2017 elektronický platební rozkaz, který se nepodařilo stěžovateli doručit, načež jej usnesením ze dne 19. 6. 2017 č. j. EPR 92199/2017-10 zrušil. Účastníky řízení vyzval k vyjádření ve lhůtě 10 dnů s tím, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Sdělil, že využije postup dle §101 odst. 4 občanského soudního řádu; pokud se nevyjádří, tak bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovanému bylo doručeno do vlastních rukou fikcí dle §49 odst. 4 občanského soudního řádu na adresu X, shodnou s údaji v registru obyvatel. Obvodní soud vycházel z toho, že když se žalobce i stěžovatel ve věci nevyjádřili, dle §115a občanského soudního řádu souhlasí s tím, aby bylo rozhodováno bez nařízení jednání. K námitce stěžovatele, že mu uvedené usnesení nebylo řádně doručeno, městský soud přezkoumal postup obvodního soudu a dospěl k závěru, že usnesení bylo řádně doručeno dle §49 odst. 4 občanského soudního řádu a tento závěr řádně vyložil v odůvodnění rozsudku (str. 3). Dále městský soud konstatoval, že obvodní soud nepochybil, pokud využil možnosti rozhodnout dle §101 odst. 4 občanského soudního řádu a vyšel ze skutkových zjištění učiněných z listinných důkazů, které předložil žalobce.
11. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými a konstatuje, že napadená rozhodnutí extrémními vadami netrpí. Tato rozhodnutí jsou totiž řádně a srozumitelně odůvodněna a rovněž sám meritorní závěr, podle něhož byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci za odtah a parkování vozidla, jsou ústavně konformní. Věc samotnou nebyla schopna posunout do ústavně právní roviny ani námitka stěžovatele v odvolání, že už není vlastníkem motorového vozidla. Na rozhodnutí ve věci samé nemůže mít vliv ani to, že stěžovatel převedl vlastnictví vozidla na nového vlastníka kupní smlouvou uzavřenou pět měsíců po zajištění vozidla, a to v době, kdy bylo umístěno na parkovišti žalobce a byla omezena jeho dispozice. Městský soud odmítl námitku stěžovatele jako novum s ohledem na to, že v odvolacím řízení dle §205a občanského soudního řádu je zákaz navrhování nových důkazů a nových skutkových tvrzení, tak i taxativní výčet výjimek z tohoto zákazu. Žádná z výjimek stanovených v §205a odst. 1 písm. a) až f) občanského soudního řádu však pro případ stěžovatele nebyla dána.
12. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu). Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu dle §237 občanského soudního řádu, když konstatoval, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a tento požadavek není naplněn v případě pouhé citace textu §237 občanského soudního řádu, proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §243c odst. 1, věta první občanského soudního řádu.
13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich rozhodnutí Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy všech třech stupňů posuzovaly věc v kontextu zjištěných okolností, a jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu a podrobněji přezkoumával zjištěné skutečnosti.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu