ECLI:CZ:US:2020:1.US.3988.19.1
sp. zn. I. ÚS 3988/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019 sp. zn. 5 To 345/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 8. 2019 sp. zn. 2 T 67/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 2 T 67/2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. 5 To 148/2018. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že návrh na obnovu řízení podával s ohledem na přiznání spoluobžalovaného V. H. (nyní K. M.), že v původním řízení nevypovídal pravdu ohledně účasti stěžovatele na trestné činnosti. Tvrdí, že v původním řízení existovala dohoda mezi obviněným M. a policisty, z níž vyplývalo, že pokud tento obviněný bude vypovídat proti stěžovateli, nepůjde do vazby. Trestním soudům vytýká, že nové výpovědi svědka M. neuvěřily pouze na základě "pseudodůvodů", které fakticky nic nedokazují. Ze skutečnosti, že činil na svědka M. ve věznici nátlak, a to i prostřednictvím spoluvězňů, podle něj nelze dovozovat pravdivost původní výpovědi tohoto svědka a nepravdivost výpovědi učiněné v řízení o povolení obnovy řízení. Další usvědčující důkazy, které připomíná Městský soud v Praze, podle něj nemohou bez dalšího vyvrátit pravdivost současného tvrzení svědka M. ohledně účasti stěžovatele na trestné činnosti. Nynější výpověď tohoto svědka by podle jeho názoru měla být porovnána s ostatními důkazy až v obnoveném řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel brojí výhradně proti tomu, jakým způsobem trestní soudy hodnotily výpověď svědka M., tj. že ji považovaly za nevěrohodnou. Domáhá se tedy odlišného hodnocení tohoto důkazu, což ovšem Ústavnímu soudu - jak bylo výše uvedeno - nepřísluší. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že trestní soudy dovodily nevěrohodnost výpovědi svědka M. na základě určitých neprůkazných "pseudodůvodů". Způsob, jakým trestní soudy odůvodnily takové hodnocení této svědecké výpovědi, naopak považuje za zcela logické a přesvědčivé.
Jestliže trestní soudy věrohodnost výpovědi svědka M. zpochybňovaly tím, že na něj stěžovatel při jejich pobytu ve stejné věznici činil nátlak, konkrétně že mu vyhrožoval, naváděl jej, jak má vypovídat apod., přičemž svědek se v důsledku toho dostal do tzv. ochrany svědků (srov. č. l. 4 napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6), nespatřuje v tom Ústavní soud nic nelogického. Tvrzení stěžovatele, že v původním řízení proti němu uvedený svědek záměrně vypovídal nepravdu na základě určité dohody s policisty, nelze považovat za nic jiného, než za neprokázanou spekulaci.
Za rozhodující důvod pro závěr o nevěrohodnosti výpovědi M., jakož i celkově pro zamítnutí návrhu na obnovu řízení, je pak třeba považovat další důkazy, které byly provedeny v původním řízení a které usvědčovaly stěžovatele ze spáchání stíhaných skutků. V této souvislosti musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatele, že porovnání výpovědi svědka M. s takovými dalšími důkazy má být prováděno až v obnoveném řízení. Jak již totiž bylo výše uvedeno, trestní soudy musí nově provedené důkazy hodnotit i ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena skutková zjištění, k nimž trestní soudy dospěly v původním řízení, neboť jinak by nebylo možno posoudit splnění jedné ze základních zákonných podmínek pro obnovu řízení, totiž zda by nové důkazy mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (srov. §278 odst. 1 trestního řádu).
Ústavní soud odkazuje na č. l. 6 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 a na č. l. 3 usnesení Městského soudu v Praze, kde byly připomenuty další důkazy, jimiž byl stěžovatel (vedle výpovědi svědka M., resp. tehdy spoluobžalovaného H.) usvědčován ze spáchání předmětné trestné činnosti. Zejména je pak nutno upozornit na část, kde Městský soud v Praze uvedl, že svědek M. sice ve své nové výpovědi uvedl, že se se stěžovatelem dopustili trestné činnosti pouze ve čtyřech případech, avšak sám stěžovatel se u hlavního líčení doznal ke spáchání více než čtyř skutků. Nutno rovněž podotknout, že stěžovatel se k této části odůvodnění napadených rozhodnutí nijak konkrétně nevyjadřuje a omezuje se pouze na paušální zpochybnění vypovídací hodnoty těchto usvědčujících důkazů.
Z výše uvedeného vyplývá, že důkazy provedené v řízení o povolení obnovy trestní soudy opodstatněně vyhodnotily tak, že nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, tedy že nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu