ECLI:CZ:US:2020:1.US.4076.19.1
sp. zn. I. ÚS 4076/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti W. F., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Mikulov, Brněnská 154/32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019 č. j. 6 Tdo 1066/2019-148 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019 č. j. 3 To 140/2019-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 2. 2019 č. j. 21 T 115/2018-97 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a do jeho vlastnického práva.
Stěžovatel namítá, že se soudy nezabývaly jeho námitkou vztahující se k otázce, v jakém stavu se nacházel automobil, který měl poškodit svým jednáním, za něž byl odsouzen. Uvádí, že trestní soudy se v tomto směru opíraly pouze o svědecké výpovědi, a má tedy za to, že v tomto směru nebylo dokazování provedeno vyčerpávajícím způsobem. Brojí rovněž proti tomu, že odvolací soud neprovedl důkaz výpovědí svědka M. C. Soudu prvního stupně vytýká, že přihlížel k výpovědím svědkyně P. S. a svědka J. A. bez zohlednění některých důležitých skutečností. Svědkyně S. podle něj hovořila pouze o věcech, které jí zprostředkoval svědek A., tento svědek pak byl vyslýchán poté, co byl kontaktován právě svědkyní S., jež ovšem předtím byla přítomna v soudní síni a sledovala průběh jednání. Nepřihlédnutím k uvedeným skutečnostem při hodnocení těchto svědeckých výpovědí soudy podle stěžovatele porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel konečně brojí proti tomu, jakým způsobem trestní soudy dospěly k závěru, že předložené SMS zprávy odesílal právě on.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřují výhradně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, polemizuje tak se skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tedy staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že trestní soudy při určování výše škody způsobené stíhaným skutkem vycházely pouze ze svědeckých výpovědí. Odkázat lze v tomto směru např. na č. l. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde se tento soud důkladně s uvedenou námitkou stěžovatele vypořádal. Poukázal přitom na to, že povaha poškození předmětného automobilu byla prokázána ohledáním místa činu, přiloženými fotografiemi, odborným vyjádřením a fakturami předloženými poškozeným. Stav předmětného automobilu před poškozením pak byl prokázán svědeckými výpověďmi, a skutečnost, že k jeho poškození došlo jednáním stěžovatele, pak vyplynula z dalších důkazů.
Za relevantní nepovažuje Ústavní soud ani námitku směřující proti tomu, že odvolací soud neprovedl důkaz v podobě výslechu svědka M. C., jak stěžovatel navrhoval. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu (srov. č. l. 5 usnesení), že odvolací soud neprovedení tohoto důkazu odůvodnil nikoli procedurálními důvody (tedy nikoli z důvodu určité koncentrace řízení, jak uvádí stěžovatel), ale jeho nadbytečností. Jelikož vina stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku byla spolehlivě prokázána sérií na sebe navazujících důkazů (blíže viz č. l. 2-3 usnesení Krajského soudu v Brně), Ústavní soud neshledává důvod, aby tento závěr zpochybňoval.
Žádného pochybení se trestní soudy nedopustily ani v souvislosti s výslechem svědků S. a A. Jak vyplývá z odůvodnění výše označeného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, uvedení svědkové jsou pracovníky Probační a mediační služby, u nichž stěžovatel podléhal dohledu nařízenému v jiné trestní věci. Tito svědkové vypověděli, že stěžovatele kontaktovali poté, co jim policejní orgán oznámil, že měl spáchat další trestnou činnost, přičemž stěžovatel se jim při této příležitosti přiznal, že skutečně předmětné vozidlo poškodil. Obsahem výpovědi tedy evidentně byly skutečnosti, které v předchozím průběhu hlavního líčení nebyly probírány (ani sám stěžovatel ostatně netvrdí opak). Není tedy jasné, jak by stěžovatelem uváděné skutečnosti mohly reálně ovlivnit věrohodnost uvedených svědeckých výpovědí. Ústavní soud k tomu již jen dodává, že i kdyby určitý svědek (v tomto případě S.) vypovídal pouze o skutečnostech, o kterých se dozvěděl od jiné osoby (tzv. svědectví z doslechu), nejde o důvod pro odmítnutí takového důkazu, neboť jde o důkaz odvozený, jehož využití pro účely trestního řízení není vyloučeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 994/18).
Ve vztahu k důkazům v podobě SMS zpráv pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění označeného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (srov. č. l. 4). Skutečnost, že odesílatelem těchto SMS zpráv byl právě stěžovatel, vyplynula především z výpovědi svědka J. P. mladšího. Obsah těchto SMS zpráv navíc korespondoval tomu, co k posuzované věci vyplynulo z výpovědí svědků S. a A. (viz výše).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu