ECLI:CZ:US:2020:1.US.4085.19.1
sp. zn. I. ÚS 4085/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Krumla, zastoupeného Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem Koněvova 54, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2689/2019-257 ze dne 21. 8. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 361/2018-236 ze dne 10. 1. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 18 C 99/2015-205 ze dne 30. 5. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího ve splacení vkladu za žalovanou do jimi nově zakládané obchodní společnosti, přičemž žalovaná mu dosud tyto prostředky nevrátila. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Ústavní soud se však dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval procesními podmínkami její věcné projednatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudkům městského a obvodního soudu, nepřípustná. Pokud jde o vlastní usnesení dovolacího soudu o odmítnutí odvolání, ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, Ústavní soud ji ovšem neshledal opodstatněnou. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
Stěžovatel totiž podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, aniž řádně vymezil přípustnost dovolání. Stěžovatel v dovolání jen zrekapituloval dosavadní průběh řízení, včetně závěrů soudů nižších stupňů a poukázal na vlastní právní argumentaci, kterou dle jeho názoru odvolací soud bez řádného zdůvodnění odmítl. Stěžovatel tím ovšem nedostál zákonným požadavkům kladeným na dovolání. Předmětem dovolacího přezkumu v tomto případě totiž může být jen právní závěr či více právních závěrů, na němž (nichž) odvolací soud (potažmo soud nalézací) založil své rozhodnutí, nikoli ale skutečnost, jak se vypořádal s námitkami účastníka, byť i majícími právní povahu. Jádro právního posouzení nalézacím a následně i odvolacím soudem přitom spočívalo zejména v určení povahy právního vztahu účastníků, tj. zda šlo o obchodní závazkový vztah či nikoli, což vposledku mělo vliv na délku promlčecí doby, a tím samozřejmě i úspěšnost žaloby. Stěžovatel ale v té spojitosti stručně odkázal na judikát Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 383/2001), který ale vůbec neřeší, ani vzdáleně, právní povahu konkrétního vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou. Ve věci řešené citovaným rozhodnutím dovolacího soudu šlo o smlouvu o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče, která byla v mezích §262 dříve platného obchodního zákoníku výslovně podřazena jeho režimu. Je proto zřejmé, že na jeho pozadí nebylo lze demonstrovat odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a tím ani vymezit předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže za této situace dovolání stěžovatele odmítl pro zásadní vady dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud podotýká, že jde o vadu zásadní, bez které nelze pokládat podané dovolání za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu