ECLI:CZ:US:2020:1.US.4091.19.1
sp. zn. I. ÚS 4091/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Č., zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2019, č. j. 1 To 531/2019-33, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. září 2019, č. j. 0 Nt 21396/2019-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení. Soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost, kterou stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně podal.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel namítá, že ačkoli doložil, že splňuje podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, trestní soudy jeho nároku nevyhověly. Neschopnost hradit náklady obhajoby stěžovatel odůvodňuje tím, že nemá žádný majetek, vzdělání ukončil po čtvrté třídě základní školy, je mentálně retardovaný a trpí depresemi, je léčen na Crohnovu chorobu. Podle znaleckého posudku má stěžovatel smíšenou poruchu osobnosti se sníženými intelektovými schopnostmi. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že existuje předpoklad, že se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody může ucházet o zaměstnání. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že tato možnost je s ohledem na jeho zdravotní stav čistě teoretická, neboť se nenajde zaměstnavatel, který by jej měl zájem zaměstnat. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3966/17, podle něhož rozhodnutí o bezplatné obhajobě nesmí stanovit podmínky týkající se předpovědi budoucnosti, která se opírá o hypotetickou možnost. Stěžovatel dodává, že v současné době probíhá řízení o zbavení svéprávnosti a opatrovnictví stěžovatele. V jiné jeho trestní věci vedené u téhož Okresního soudu v Ostravě byl stěžovateli ve stejné době při doložení totožných informací a listin nárok na bezplatnou obhajobu přiznán.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze zkoumat, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování podle §33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3640/14 či IV. ÚS 3416/16).
7. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že stěžovatel byl v předmětném trestním řízení stíhán vazebně a následně byl usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 10 ZT 133/2019 z vazby propuštěn a převeden do výkonu trestu v trvání dvou roků z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 8 T 186/2018. Z důvodu vazebního řízení byly dány zákonné podmínky nutné obhajoby dle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, kdy mu byl obhájce ustanoven z úřední povinnosti a následně stěžovatel dne 23. 7. 2019 udělil plnou moc obhájci Mgr. Lukáši Mantičovi. Dne 28. 8. 2019 byla soudu doručena žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
8. Je patrné, že nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel je v produktivním věku (cca 25 let), i ve výkonu trestu odnětí svobody, kde se nyní nachází, i po propuštění z něj může pracovat a postupně hradit náklady obhajoby. Neukončené základní vzdělání ani další uváděné skutečnosti soudy nevyhodnotily jako překážku výkonu manuální práce, po které je nyní na pracovním trhu poptávka a kterou navíc stěžovatel v nedávné minulosti vykonával (pracoval údajně u svého otce a přivydělával si sběrem kovu). Tvrzení o zdravotní nezpůsobilosti stěžovatel nijak nedoložil a choroba, kterou stěžovatel uvedl, že trpí, je jistě nepříjemnou komplikací, nicméně obecně (bez bližší specifikace, kterou stěžovatel nedodal) lze říci, že pacienti s touto nemocí jsou do pracovního procesu běžně zařazeni. Podle sdělení obhájce stěžovatelova žádost o přiznání invalidního důchodu byla zamítnuta. S ohledem na to soudy dospěly k závěru, že stěžovatel bude mít možnost si určité příjmy zajistit a náklady na obhajobu postupně hradit.
9. Ústavní soud konstatuje, že důvody, kvůli kterým trestní soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu, plně korespondují s jeho konstantní judikaturou. Z ní vyplývá, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. se nejedná o exces ani libovůli (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 841/06, II. ÚS 2299/11, III. ÚS 2661/11, I. ÚS 4618/12, II. ÚS 3723/12, IV. ÚS 2527/15 či I. ÚS 925/16). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby tyto okolnosti prokázal/osvědčil (např. existenci závažného zdravotního omezení). Ani stěžovatelem nyní uváděná skutečnost, že probíhá řízení o zbavení, správně omezení, svéprávnosti nepředstavuje zásadní překážku jeho budoucího pracovního zařazení. Jestliže pak odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3966/17, Ústavní soud k tomu uvádí, že v nyní projednávaném případě trestní soudy své rozhodnutí neodůvodnily žádnou hypotetickou možností, která může, ale také nemusí nastat, ale vycházely z aktuálního stavu, tj. z existujících výdělečných možností stěžovatele.
10. Ústavní soud dodává, že bez přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nemůže nikdo legitimně očekávat, že by nemusel dostát svým závazkům vzniklým z uzavřené dohody s advokátem o zastupování. Nechá-li se tedy obviněný ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu zastoupit advokátem na základě plné moci, musí si být vědom odpovědnosti (včetně majetkové) za tento svůj krok. Právo na výběr advokáta má jen osoba, která má na jeho zaplacení dostatečné peněžní prostředky nebo jejíž závazky v tomto směru přislíbil uhradit stát. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. bod 152 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciupercescu proti Rumunsku, ze dne 15. 6. 2010, č. stížnosti 35555/03).
11. Rovněž nelze zohlednit tvrzení stěžovatele, že okresní soud rozhodl ve skutkově totožné věci jinak, neboť se jedná o rozhodnutí vydané v jiném řízení o jiném návrhu.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí trestních soudů vycházejí z řádně zjištěného skutkového stavu a jsou náležitě a racionálně odůvodněna. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu