ECLI:CZ:US:2020:1.US.4159.19.1
sp. zn. I. ÚS 4159/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Svatomíra Moce, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2019 č. j. 4 Afs 336/2019-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále je "zákon o Ústavním soudu") [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), tedy právo každého dovolávat se svých práv u soudu, a dále práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, stěžovatel podal blanketní kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 8. 2019 č. j. 59 A 60/2019-14. Usnesením krajského soudu byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen "žalovaný") při projednání zprávy o daňové kontrole dne 18. 7. 2019. Krajský soud tak podle názoru stěžovatele nesprávně interpretoval žalobní návrhy, když dospěl k závěru, že popsané jednání nebylo, vzhledem k jeho povaze, zásahem a k meritornímu projednání zásahové žaloby nebyly dány podmínky.
3. Stěžovatel podal 22. 8. 2019 proti usnesení krajského soudu blanketní kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že již v podání dostatečně vymezil důvody kasační stížnosti a napadené rozhodnutí trpělo vadami, které lze vztáhnout pod ustanovení §109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") a uvedl, čeho se podáním domáhá. Upozorňuje navíc, že Nejvyšší správní soud má podle §109 odst. 4 s. ř. s. povinnost zkoumat některé vady z úřední povinnosti v rozsahu vymezeném rovinami nicotnosti, zmatečnosti a nezákonnosti. Pro srovnání odkazuje na judikát Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1167/17. Kasační stížnost byla odmítnuta v době, kdy měl Nejvyšší správní soud téměř celý měsíc k dispozici doplnění kasační stížnosti. Postup Nejvyššího správního soudu považuje za nepřiměřený ústavním principům upřednostňujícím věcný a nikoli formalistický výklad zákona. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro zásah do jeho ústavně zaručených práv.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
6. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud uvádí, že v rozporu s právem na přístup k soudu není, trvá-li soud důsledně na dodržování zákonné úpravy stanovící podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně. Tyto procesní podmínky řízení jsou důležité z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudů, snižují nežádoucí entropii a potenciální svévoli. Jejich naplňování je proto třeba vnímat i jako jeden z nezbytných atributů právního státu. Bez splnění procesních podmínek se soud návrhem vůbec věcně zabývat nemůže, a to ani s ohledem na vady, které v řízení o věci samé zkoumá z úřední povinnosti.
7. Ohledně problematiky lhůt a formálních náležitostí podání je třeba poznamenat, že dodržování těchto požadavků na právní jednání je nezbytně nutné k tomu, aby soudní systém fungoval řádně a předvídatelně. Tato omezení a dodatečné požadavky slouží k ochraně soudního systému před tím, aby soudy vyšších instancí a stupňů byly zahlceny množstvím nekvalifikovaných a zjevně neopodstatněných podání. Lhůty k uplatnění procesního prostředku musí být nastavené tak, aby jednotlivec vůbec měl možnost tyto lhůty splnit. Nesmějí být nepřiměřené a nesmějí ani způsobit nerovnost stran řízení. Z tohoto důvodu existuje fikce stavění lhůt, respektive možnost jejího prodloužení.
8. Podle §106 odst. 1 s. ř. s. kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. Ustanovení §37 platí obdobně. Podle §106 odst. 3 s. ř. s., nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.
9. Jak vyplynulo z obsahu napadených rozhodnutí a shodného tvrzení účastníků, stěžovatel podal kasační stížnost, aniž by, v rozporu se zákonem požadovanými náležitostmi kasační stížnosti, uvedl důvody, pro které usnesení krajského soudu napadá. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 27. 8. 2019 č. j. 4 Afs 3369/2019-7 stěžovatele vyzval k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce o důvody, pro které stěžovatel napadá výše označené usnesení krajského soudu, přičemž stěžovatele poučil, že nevyhoví-li výzvě k odstranění vad kasační stížnosti ve stanovené lhůtě, soud kasační stížnost odmítne podle §37 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. Usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 27. 8. 2019. Kasační stížnost byla stěžovatelem, resp. jeho zástupcem doplněna 30. 9. 2019, přičemž před koncem lhůty nepožádal o její prodloužení. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost usnesením ze dne 24. 10. 2019 odmítl z důvodu, že stěžovatel kasační stížnost přes výzvu soudu v rozporu s §106 odst. 3 s. ř. s. nedoplnil v zákonné lhůtě jednoho měsíce.
10. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud postupoval plně v souladu se zákonem. Stěžovatele řádně vyzval i poučil, následně pak kasační stížnost odmítl. I v soudním řízení správním platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (nechť si každý střeží svá práva) a zároveň zásada dispoziční, kdy navrhovatel je "pánem sporu". Ústavní pořádek ve vztahu ke správnímu soudnictví negarantuje právo na vícestupňové soudní řízení, ani nevyžaduje takto vstřícný přístup vůči jednotlivci. Stěžovatelem učiněné pochybení v předchozím řízení jde proto k jeho tíži a Nejvyšší správní soud za ně není odpovědný. Nutno dodat, že jednoměsíční lhůta na doplnění vad kasační stížnosti je dle názoru Ústavního soudu dostatečně dlouhá; zejména pokud Nejvyšší správní soud stěžovatele v nyní projednávaném případě a plně v souladu se zákonem poučil o tom, jakou vadu má stěžovatel opravit či odstranit, a jakým způsobem a v jaké lhůtě má tyto kroky učinit. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoli dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním (srov. usnesení ze dne 4. 11. 1997 sp. zn. III. ÚS 326/97; usnesení ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 365/99, usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 602/19, a další).
11. V posuzovaném případě není případná argumentace stěžovatele rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17 (N 134/86 SbNU 273) k povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkané základní právo stěžovatele napadeným rozhodnutím porušeno nebylo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu