ECLI:CZ:US:2020:1.US.440.19.1
sp. zn. I. ÚS 440/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti S. K., zastoupeného Mgr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5795/2017-270 ze dne 14. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ve věci určení vlastnického práva k nemovité věci. Rozhodnutím Nejvyššího soudu měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně s ústavní stížností rovněž podává návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 Ústavy.
2. K porušení práv stěžovatele mělo konkrétně dojít tím, že Nejvyšší soud projednal dovolání bez jednání, přičemž dle stěžovatele dospěl k rozdílným právním a skutkovým zjištěním než obecné soudy, což dle stěžovatele vedlo k překvapivému a nepředvídatelnému rozhodnutí. Nejvyšší soud měl dále porušit práva stěžovatele tím, že účastníci dovolacího řízení neobdrželi informaci o avizovaném vyhlášení rozsudku, což mělo dle stěžovatele za následek nenaplnění podmínky veřejného vyhlášení rozsudku zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a dále též v §156 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
3. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Semilech (dále jen "soud prvního stupně") výrokem I. rozsudku č. j. 6 C 8/2015-195 ze dne 10. února 2017 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice č. 2, MIKROTECHNA PRAHA a.s., se sídlem v Praze, Barrandova 409, IČ: 25120875 (dále jen "vedlejší účastnice č. 2"), domáhala určení, že vedlejší účastnice č. 1, A. K. (dále jen "vedlejší účastnice č. 1"), je podílovou spoluvlastnicí poloviny pozemku č. st. X1, jehož součástí je rodinný dům č. p. X2, a dále pozemku parc. č. X3, oba pozemky nacházející se v katastrálním území Vyskeř (společně dále jen "nemovité věci"). Soud prvního stupně nejprve shledal naléhavý právní zájem vedlejší účastnice č. 2 na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem z důvodu existující vykonatelné pohledávky za vedlejší účastnicí č. 1 ve výši 1 551 153 Kč přiznanou pravomocným trestním rozsudkem. Následně však soud prvního stupně nezjistil, že by kupní smlouva na nemovité věci uzavřená vedlejší účastnicí č. 1 a stěžovatelem byla postižena absolutní neplatností, neboť nebylo prokázáno, že by bylo obcházením zákona podání návrhu na vklad vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí bez doložení dodatku ke kupní smlouvě na nemovité věci (obsahující odkládací podmínku účinnosti této smlouvy).
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala vedlejší účastnice č. 2 odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud"), který však rozsudkem č. j. 20 Co 145/2017-236 ze dne 27. června 2017 prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu pak podala vedlejší účastnice č. 2 dovolání, přičemž Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné a rovněž důvodné. Dospěl ovšem na základě skutkových zjištění obecných soudů k právnímu závěru, že jednáním stěžovatele a vedlejší účastnice č. 1 souvisejícím s převodem vlastnického práva k nemovitým věcem ve skutečnosti došlo k obcházení zákona ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť k návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitým věcem do katastru nemovitostí doložili neúčinnou kupní smlouvu. To vše v kontextu toho, že vedlejší účastnice č. 1 měla pohledávku vůči vedlejší účastnici č. 2, přičemž stěžovatel, jakožto bývalý manžel vedlejší účastnice č. 1, věděl anebo mohl vědět a vědět měl, že účelem prodeje nemovitých věcí ze strany vedlejší účastnice č. 1 je zejména ztížit vymahatelnost vykonatelné pohledávky vůči vedlejší účastnici č. 2.
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát návrh usnesením odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce týkající se veřejnosti vyhlášení rozsudku zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy. Jestliže se stěžovatel domnívá, že veřejnost vyhlášení rozsudku je naplněna pouze v případě, že je rozsudek vyhlášen v ústní formě, je nutné konstatovat, že tato úvaha není správná, neboť jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, rozsudek lze veřejně vyhlásit rovněž např. prostřednictvím úřední desky soudu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019). Ústavní soud nadto v citovaném nálezu uvedl, že i v případě vyhlášení rozsudku učiněného v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy nezakládá porušení žádného specifického subjektivního základního práva, neboť znění předmětného ustanovení není formulováno jako garance základního práva a v obecné rovině Ústavu ani nelze považovat za katalog subjektivních práv, ač ojediněle základní práva obsahovat může. V tomto ohledu je rovněž důležité dodat, že stěžovatel ani netvrdil, že by napadený rozsudek neobdržel. Jestliže byl stěžovateli předmětný rozsudek doručen, výrok rozsudku byl vyvěšen na úředních deskách soudu (a nadto je notorietou, že anonymizovaná verze rozsudků Nejvyššího správního soudu je zpřístupněna skrze jeho oficiální internetové stránky), za této situace nemohlo být porušeno stěžovatelovo právo na veřejné projednání věci, či dokonce právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle §243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.
11. K námitce stěžovatele ohledně vadného posouzení skutkových tvrzení Nejvyšším soudem se Ústavní soud vyjadřuje stručně pouze v tom smyslu, že pouhý nesouhlas s posouzením věci nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. V této souvislosti rovněž Ústavní soud reaguje na zbývající námitky stěžovatele ohledně extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními a porušení zásady přímosti, a to tak, že stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti neuvedl jakékoli konkrétní skutečnosti, které by porušení uvedených principů v průběhu posuzovaného řízení před obecnými soudy naznačovaly.
12. Na závěr Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny nelze v posuzovaném případě jakkoli dovodit, neboť tato práva jsou aplikovatelná výhradně v rámci trestního řízení.
13. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 Úmluvy a nedošlo ani k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy.
14. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností odmítl Ústavní soud i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť se jedná o návrh akcesorický, a jako takový sdílí osud ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1835/18 ze dne 27. 11. 2018). Ústavní soud o tomto návrhu předem samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud (kvazi)meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu