ECLI:CZ:US:2020:1.US.543.20.1
sp. zn. I. ÚS 543/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Romana Roupce, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 č. j. 45 A 81/2017-66, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2020 č. j. 9 As 297/2019-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto soudního rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které zamítly žalobu stěžovatele a následně i jeho kasační stížnost proti postupu orgánů celní správy při jeho propuštění ze služebního poměru, a uvedený postup správních orgánů tak aprobovaly.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ředitel Celního úřadu pro Středočeský kraj rozhodnutím ze dne 14. 12. 2016 č. j. 236945/2016-610000-01 propustil podle §42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, (dále jen "zákon o služebním poměru"), ze služebního poměru stěžovatele, a to pro pozbytí osobní způsobilosti k výkonu služby. Podle posudku psycholožky bezpečnostního sboru totiž nevyhovoval osobnostním charakteristikám podle §1 písm. b) a písm. h) vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti (dále jen "vyhláška č. 487/2004 Sb."), která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Generální ředitel Generálního ředitelství cel rozhodnutím ze dne 11. 4. 2017 č. j. 12266-4/2017-900000-302 odvolání stěžovatele zamítl. Výše citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele a následně Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená práva stěžovatele. Správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanovením §42 odst. 1 písm. j) zákona o služebním poměru, podle kterého "[p]říslušník musí být propuštěn, jestliže podle posudku psychologa bezpečnostního sboru pozbyl osobnostní způsobilost k výkonu služby."
Ústavní soud konstatuje, že posouzení zda odborná lékařská hodnocení, zprávy a posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, pro která je zásadní posouzení zdravotního stavu, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2750/19). Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces v posuzované věci neshledal, neboť správní soudy řádně ověřily, že závěr psycholožky bezpečnostního sboru obsahuje všechny formální náležitosti stanovené v §5 vyhlášky č. 487/2004 Sb. a srozumitelně objasnily, proč považují její závěr za dostatečný. Závěry správních soudů k naplnění podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, jasné a logické. Oba soudy se obšírně zabývaly pozadím celého případu a vyjádřily se i k závěrům znaleckého posudku, který stěžovatel předložil v průběhu odvolacího řízení.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu