ECLI:CZ:US:2019:3.US.2750.19.1
sp. zn. III. ÚS 2750/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. června 2019 č. j. 6 As 350/2018-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 5 Ad 20/2015-106, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a policejního prezidenta Policie České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
2. Stěžovatelka byla rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ve věcech služebního poměru propuštěna ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, tj. z důvodu, že podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu služby. Stěžovatelčino odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl policejní prezident rozhodnutím ze dne 2. 7. 2013 č. j. PPR-11635-8/ČJ-2013-990131 a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Ke stěžovatelčině žalobě zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zmíněné rozhodnutí policejního prezidenta rozsudkem ze dne 3. 3. 2015 č. j. 8 Ad 14/2013-51. Rozhodnutí policejního prezidenta zrušil pro nepřezkoumatelnost, neboť bylo odůvodněno pouhým odkazem na závěr lékařského posudku, který sám žádné odůvodnění neobsahoval.
4. Policejní prezident následně vydal rozhodnutí ze dne 5. 8. 2015 č. j. PPR-11635-26/ČJ-2013-990131, jímž opět stěžovatelčino odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. V průběhu řízení doplnil správní spis mimo jiné o rozhodnutí odboru zdravotnického zabezpečení, jímž byl lékařský posudek potvrzen, a o zápis z jednání ústřední lékařské komise odboru zdravotnického zabezpečení, která přezkoumala lékařský posudek ve vztahu k získané zdravotnické dokumentaci a která jej potvrdila.
5. Také nové rozhodnutí policejního prezidenta napadla stěžovatelka žalobou. Městský soud i toto správní rozhodnutí zrušil, tentokráte rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 č. j. 5 Ad 20/2015-70. Shledal, že původní lékařský posudek i následná rozhodnutí, která posudek po odborné stránce přezkoumávala, neobsahují dostatečné odůvodnění. Dále vyhodnotil, že policejní prezident nereagoval na odvolací námitku o neprovedení lékařského vyšetření stěžovatelky a nezabýval se jejím návrhem na vypracování znaleckého posudku.
6. Proti zmíněnému rozsudku městského soudu ze dne 29. 8. 2017 podal policejní prezident kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 24. 1. 2018 č. j. 6 As 299/2017-37 a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že policejní prezident postupoval správně, když nedostatečně odůvodněný znalecký posudek doplnil o další podklady o zdravotním stavu stěžovatelky. Nově pořízený přezkumný lékařský posudek již dle Nejvyššího správního soudu obsahoval odůvodnění závěru o zdravotní nezpůsobilosti stěžovatelky, neboť poukázal na stěžovatelčinu duševní poruchu s dekompenzací v zátěži, případně v souvislosti s užíváním návykových látek. Dále Nejvyšší správní soud zmínil, že před prvním rozhodnutím policejního prezidenta nebyly důvody zdravotní nezpůsobilosti stěžovatelce sděleny. Teprve poté byl spis doplněn o další zdravotnické podklady, z nichž dané důvody byly patrné, a stěžovatelka dostala možnost se k nim vyjádřit, podklady však nezpochybnila.
7. Městský soud posléze vydal nový rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 5 Ad 20/2015-106 (tento rozsudek je napaden ústavní stížností), jímž stěžovatelčinu žalobu zamítl. Městský soud byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu o přezkoumatelnosti posudků, o něž se opíralo druhé rozhodnutí policejního prezidenta. Shledal proto, že šlo o podklady přezkoumatelné a dostatečné, policejní prezident se tak nedopustil pochybení, vycházel-li z nich.
8. Proti posledně zmíněnému rozsudku městského soudu ze dne 15. 11. 2018 podala stěžovatelka kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud pro nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 12. 6. 2019 č. j. 6 As 350/2018-45 (toto usnesení je napadeno ústavní stížností). Dle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž městský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že napadenému rozsudku městského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti vytýkala závěr, který městský soud zaujal vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Na takovou kasační stížnost dopadá úprava nepřípustnosti v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka zdůraznila, že z lékařského posudku v její věci nebyla patrná konkrétní medicínská či biofyzikální zjištění. Posudek tak nemohl sloužit jako podklad pro rozhodnutí o jejím propuštění ze služebního poměru. Lékařský posudek měl být odůvodněn v kvalitě a rozsahu shodném jako u znaleckých posudků a měl vyhovět požadavku úplnosti i přesvědčivosti a vyrovnat se se všemi skutečnostmi, které stěžovatelka namítala. Těmto požadavkům lékařský posudek v její věci nevyhověl, jelikož obsahoval jen strohé konstatování o dlouhodobém pozbytí způsobilosti k výkonu služby. Ani přezkumný posudek dle stěžovatelky nevyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost popsaným v judikatuře správních soudů, byť oproti přezkoumávanému lékařskému posudku obsahuje jisté informační rozvedení.
10. Posudky dle stěžovatelky nereagovaly na její námitky, jimiž rozporovala tvrzení o tom, že je uživatelkou návykových látek. V daném směru poukázala na negativní výsledek svého testování na tyto látky. Rovněž zmínila, že zdravotnickými orgány nebylo provedeno její cílené vyšetření.
11. Stěžovatelka se cítí být dotčena na svém právu na soudní ochranu tím, že Nejvyšší správní soud odmítl její kasační stížnost, kterou podala plně v souladu s poučením poskytnutým městským soudem. Připomněla, že v kasační stížnosti vedle námitek týkajících se kvality posudku namítla, že první rozsudek Nejvyššího správního soudu v její věci (tj. rozsudek sp. zn. 6 As 299/2017) byl vydán v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu, aniž by byl aktivován jeho rozšířený senát. Došlo tedy k svévolnému, nepředvídatelnému rozhodnutí, které narušuje její legitimní očekávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Rozhodnutí správních soudů mají rozdílnou povahu. Zatímco Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost dle §104 odst. 3 písm. a) ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s., tak městský soud se věcí v rozsudku napadeném ústavní stížností zabýval meritorně. Pro odlišný charakter obou rozhodnutí napadených ústavní stížností je vhodné pojednat o procesních předpokladech řízení o ústavní stížnosti a její opodstatněnosti odděleně u každého z napadených rozhodnutí.
III. A. Usnesení Nejvyššího správního soudu
13. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto usnesení vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť se proti usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatelce nenabízel žádný procesní prostředek k ochraně jejího práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu tak byly splněny.
14. Nelze souhlasit se stěžovatelčiným tvrzením, že Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení porušil její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
15. Součástí stanoveného postupu domáhání se svého práva před soudem je i úprava nepřípustnosti kasační stížnosti v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., dle níž je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž městský soud či krajský soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Smyslem tohoto zákonného ustanovení je, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí) - viz nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519).
16. Vymezení nepřípustnosti kasační stížnosti v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. [k jeho výkladu srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19, body 17. až 24. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] nepředstavuje znemožnění přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, jelikož z přezkumu Nejvyšším správním soudem nevylučuje žádnou z právních otázek relevantních pro rozhodnutí krajského soudu či městského soudu, které je obecně možno napadnout kasační stížností. To platí i o všech možných procesních vadách v řízení před krajským soudem či městským soudem. Důsledkem §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je skutečnost, že v konkrétní věci se může Nejvyšší správní soud danou právní otázkou zabývat pouze jedenkrát. Zmíněné zákonné ustanovení brání tomu, aby byl Nejvyšší správní soud nucen po věcné stránce přezkoumávat své vlastní hodnocení v situaci, kdy stěžovatelé věcně polemizují se závěrem, který krajský soud či městský soud vyslovil vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným přímo v dané věci. Nejde o žádné omezení přístupu k soudu, neboť z čl. 36 odst. 1 Listiny nelze dovodit právo na to nechat v jedné a téže věci Nejvyšším správním soudem přezkoumat jeho vlastní právní hodnocení vyslovené přímo v této věci.
17. V posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že se městský soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2018 č. j. 5 Ad 20/2015-106 držel závazného právního názoru, který pro něj ohledně kvality a přezkoumatelnosti lékařských posudků a dalších odborných lékařských podkladů pro rozhodnutí policejního prezidenta vyplýval z předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 299/2017. To v ústavní stížnosti stěžovatelka ani nezpochybňuje.
18. Stěžovatelka v kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, dovozovala, že při vydání předcházejícího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 299/2017, v němž byl pro městský soud v dané věci vyjádřen závazný právní názor, Nejvyšší správní soud porušil §17 odst. 1 s. ř. s., neboť zde dle jejího mínění vyslovil právní názor rozporný s předchozími rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, aniž by věc předložil svému rozšířenému senátu. Nic neústavního pak Ústavní soud nespatřuje ve výkladu, že i na tuto námitku v kasační stížnosti dopadá úprava nepřípustnosti v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Opakovaná kasační stížnost v jedné a téže věci totiž neslouží jako prostředek revize právního závěru v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které bylo vydáno v téže věci a které nese pro městský soud závazný právní názor. Kasační stížnost je totiž opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu či městského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.), a nikoli prostředkem přezkumu jiných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydaných v téže věci v minulosti. Nejvyššímu správnímu soudu tak §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nebrání v tom, aby k námitce stěžovatele prověřil, zda se krajský soud či městský soud řídil jeho závazným právním názorem dle §110 odst. 4 s. ř. s. Toto ustanovení však Nejvyššímu správnímu soudu neumožňuje, aby přezkoumával, zda se Nejvyšší správní soud nedopustil procesní vady v téže věci při vydání svého předešlého rozhodnutí, které obsahuje pro krajský či městský soud závazný právní názor, nebo aby v téže věci tento závazný právní názor přezkoumával. Přímo v té věci, v níž byl tento závazný právní názor vysloven, je jím totiž vázán i sám Nejvyšší správní soud.
19. Nabyla-li stěžovatelka dojmu, že předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu, který obsahoval závazný právní názor pro městský soud (tj. rozsudek sp. zn. 6 As 299/2017), byl vydán v rozporu s §17 odst. 1 s. ř. s., ochrana se jí nabízela před Ústavním soudem. V případech, na které dopadá §17 odst. 1 s. ř. s., je porušením práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), vysloví-li jeden senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v jiném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aniž by věc předložil rozšířenému senátu [viz nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107), bod 28.]. Pro namítané porušení čl. 38 odst. 1 Listiny rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 299/2017 mohla stěžovatelka podat ústavní stížnost společně s nyní napadenými rozhodnutími i proti zmíněnému rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017. Byly by totiž splněny podmínky, aby ústavní stížnost mohla směřovat i proti rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017, byť šlo o kasační rozhodnutí, proti němuž jinak není zpravidla ústavní stížnost přípustná.
20. Za určitých okolností je totiž přípustná i ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí, byť nejde o konečné rozhodnutí. Jako příklad v minulosti Ústavní soud zmínil situaci, kdy Nejvyšší soud přehlédne, že dovolání bylo podáno opožděně, posoudí je věcně a rozhodne kasačním způsobem. Je zřejmé, že v takovém případě je soud, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, a naopak nemá kompetenci sám vyvodit důsledky z toho, že dovolání nemělo vůbec být projednáno. Setrval-li by Ústavní soud na kategorickém závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních instancí, ocitla by se část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly, neboť by de facto byla těmto soudům dána téměř neomezená kasační pravomoc, kdy případné vybočení z mezí spravedlivého procesu by soud nižší instance nebyl oprávněn korigovat a ústavněprávní ochrana práv účastníka řízení by byla rovněž, skrze nepřípustnost ústavní stížnosti, vyloučena. [nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 29. odůvodnění]. V obdobných procesních situacích jako v uvedeném příkladu (kam patří i kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 299/2017) je přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí soudu za splnění dvou podmínek. Zaprvé, vyčerpání všech procesních prostředků ochrany, které měl stěžovatel k dispozici (zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bod 30.). To znamená, že kasační rozhodnutí je možno ústavní stížností napadnout jen společně s rozhodnutími na něj navazujícími, mezi nimiž musí být i "konečné" rozhodnutí, proti němuž není přípustný další procesní prostředek ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Zadruhé, skutečnost, že k tvrzenému porušení základního práva došlo právě v důsledku kasačního rozhodnutí, resp. části řízení vedoucí k jeho vydání, přičemž odstranění porušení základních práv či svobod není možné dosáhnout jinak než právě jeho zrušením [nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), bod 38. odůvodnění]. Případné porušení práva účastníka řízení spočívající v tom, že by kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno, aniž by byl aktivován jeho rozšířený senát v těch případech, kdy aktivován měl být, zpravidla nepůjde odstranit jinak než zrušením tohoto kasačního rozhodnutí.
21. Stěžovatelka tak mohla společně s ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu (ten byl v její věci rozhodnutím o posledním procesním prostředku ochrany práva, k tomu viz dále bod 23.) ústavní stížností napadnout i rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 299/2017 (kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu), hodlala-li namítat, že Nejvyšší správní soud nepředložil věc svému rozšířenému senátu. Rozsudek sp. zn. 6 As 299/2017 však ústavní stížností nenapadla, čímž se stala bezpředmětná její námitka, že otázka kvality lékařského posudku měla být předložena rozšířenému senátu. Tato námitka má totiž smysl jen proti rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017, který ústavní stížností napaden nebyl, a jen v řízení o ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku by mělo význam se jí zabývat. Městský soud se nemohl ústavní stížností napadeným rozsudkem dopustit procesní vady v podobě nepředložení věci rozšířenému senátu, jelikož není oprávněn věc rozšířenému senátu předkládat a navíc byl vázán závazným právním názorem v rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017 (§110 odst. 4 s. ř. s.). V ústavní stížností napadeném usnesení sp. zn. 6 As 350/2018 se již Nejvyšší správní soud otázkou kvality lékařského posudku nemohl věcně zabývat (bod 18.), neboť ta již byla plně vyřešena v předchozím rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017. V řízení pod sp. zn. 6 As 350/2018, z nějž vzešlo ústavní stížností napadené usnesení, tak nemělo smysl tuto otázku předkládat rozšířenému senátu. Podmínkou pro to, aby se mohl rozšířený senát věcně zabývat otázkou, kterou mu předložil tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu je, aby předložená sporná otázka měla význam pro řešení věci, kterou předkládající senát má rozhodovat (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2018 č. j. 2 As 141/2015-37, bod 19; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Kvalitou lékařského posudku se tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 350/2018 již nemohl zabývat, neboť tomu bránil §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jak bylo výše uvedeno, tato otázka tak neměla význam pro výrok jeho usnesení. Daný tříčlenný senát se zde mohl zabývat jen tím, zda se u této otázky městský soud držel závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, což je ovšem hodnocení zřetelně odlišné od věcného posouzení kvality lékařského posudku.
22. Obiter dictum Ústavní soud dodává, že za nepodložené považuje stěžovatelčino tvrzení o tom, že se v rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017 Nejvyšší správní soud odchýlil od své předchozí judikatury. Stěžovatelka dovozovala, že judikatura Nejvyššího správního soudu vyžaduje, aby z posudku byl patrný souhrn medicínských a biofyzikálních zjištění. V bodu 46 rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017 Nejvyšší správní soud objasnil, že medicínské zjištění je právě závěr v přezkumném posudku, že stěžovatelka trpí duševní poruchou s dekompenzací v zátěži případně v souvislosti s užíváním návykových látek. Nejvyšší správní soud se zde zabýval i tím, jaké informace vyplynuly z podkladů ke stěžovatelčině námitce, že není uživatelkou drog. Poukázal totiž na propouštěcí zprávu z psychiatrické léčebny, dle níž byla stěžovatelka přijata k hospitalizaci pod vlivem amfetaminů a kanabinoidů. V rozsudku sp. zn. 6 As 299/2017 tak Nejvyšší správní soud objasnil, proč lékařské podklady obstály ve světle požadavků plynoucích z judikatury Nejvyššího správního soudu, na níž stěžovatelka poukazovala.
III. B. Rozsudek městského soudu
23. Ústavní stížností napadený rozsudek městský soud vydal vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu v situaci, kdy Nejvyšší správní soud zrušil předešlé rozhodnutí městského soudu v dané věci. Otázkou, zda je před podáním ústavní stížnosti proti takovému rozsudku městského soudu nezbytné vyčerpat kasační stížnost, se Ústavní soud zabýval ve výše zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19, bodech 25. až 37. Na závěry zde uvedené lze odkázat a na jejich základě konstatovat, že námitky, které proti tomuto rozsudku městského soudu stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, nebylo možno přípustně uplatňovat v opakované kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu, jelikož tomu bránil §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Současně stěžovatelka podala kasační stížnost, která však byla nepřípustná s ohledem na námitky, které v ní stěžovatelka uplatnila. Za této situace bylo třeba ústavní stížnost podat přímo proti rozsudku městského soudu, neboť ten vzhledem k námitkám, které proti němu stěžovatelka uplatnila, představoval poslední procesní prostředek k ochraně jejího práva podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jelikož proti rozsudku stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti jen námitky, které nebylo možno přípustně uplatnit v kasační stížnosti [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], nepředstavovala kasační stížnost pro tyto námitky procesní prostředek k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
24. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka měla svou ústavní stížnost (s ohledem na námitky v ní uplatněné) podat přímo proti rozsudku městského soudu. Za standardních okolností, mezi něž patří i řádné poučení o přípustnosti kasační stížnosti, by se lhůta k podání takové ústavní stížnosti odvíjela od doručení rozsudku městského soudu. Jinak je však třeba zachování lhůty k podání ústavní stížnosti posoudit v případě nesprávného poučení o přípustnosti opravného prostředku, kterým se účastník řídil. V takovém případě Ústavní soud odvíjí počátek plynutí lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení o odmítnutí opravného prostředku, o jehož přípustnosti byl účastník nesprávně poučen [viz nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223); nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), body 20. a 21. odůvodnění; usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16, bod 11. odůvodnění]. Pochybení soudu při formulaci poučení totiž nelze klást k tíži účastníků řízení.
25. Ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 926/19, bodech 45. až 60. odůvodnění, se Ústavní soud zabýval požadavky na poučení o přípustnosti opakované kasační stížnosti, tj. poučení o přípustnosti kasační stížnosti poskytovaném v rozhodnutí, jímž městský soud či krajský soud rozhoduje znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Shledal přitom, že přípustnost opakované kasační stížnosti je určena námitkami, které jsou v ní uplatněny. Z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. proto nelze poučení o možnosti podat kasační stížnost formulovat kategoricky ani pozitivně (kasační stížnost je bez dalšího přípustná) ani negativně (kasační stížnost není přípustná). Řádné poučení o přípustnosti opakované kasační stížnosti tak musí obsahovat informaci o obecném pravidlu přípustnosti kasační stížnosti (§102 s. ř. s.) a rovněž alespoň zmínku o zákonem stanoveném omezení přípustnosti opakovaných kasačních stížností [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], kterou lze nahradit zmínkou o §104 s. ř. s., jenž stanovuje výluky z obecného pravidla přípustnosti kasační stížnosti (nález sp. zn. III. ÚS 926/19, bod 55. odůvodnění). Jen tak je potenciální stěžovatel dostatečně poučen o tom, že přípustnost opakované kasační stížnosti je závislá na konkrétních námitkách, které hodlá uplatnit, což má dopad též do toho, aby si mohl posoudit, zda se má bránit kasační stížností nebo ústavní stížností.
26. Nesprávnost poučení v ústavní stížností napadeném rozsudku městského soudu spočívala v tom, že městský soud pouze uvedl, že proti jeho rozhodnutí je kasační stížnost přípustná, aniž by poukázal též na omezení přípustnosti opakované kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Shodně formulované poučení o přípustnosti opakované kasační stížnosti Ústavní soud označil za nesprávné též v usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 1700/15, bodu 17. odůvodnění. Nesprávné poučení o přípustnosti kasační stížnosti však její přípustnost nezakládá (usnesení ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 1751/18, bod 18. odůvodnění). Nesprávné poučení o přípustnosti kasační stížnosti nemohlo ani způsobit porušení stěžovatelčiných základních práv v tom, že Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost jako nepřípustnou odmítl.
27. Nezbytné je lišit poučení nesprávné v tom, že mylně informuje o nepřípustnosti opravného prostředku, který ve skutečnosti přípustný je [taková vada poučení může vést až ke kasaci rozhodnutí s chybným poučením Ústavním soudem, čímž se znovu otevírá cesta k podání takového opravného prostředku, viz nálezy ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371), ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02 (N 57/30 SbNU 91), ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 1237/15 (N 43/80 SbNU 531) a ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18], a poučení, které nesprávně informuje o přípustnosti opravného prostředku, jenž ve skutečnosti přípustný není (taková vada poučení ke kasaci rozhodnutí nevede a v jeho důsledku se jen mění okamžik, od něhož se odvíjí lhůta k podání ústavní stížnosti). V posuzované věci nastala posledně zmíněná situace, neboť nesprávnost poučení spočívala v neúplné informaci, že kasační stížnost přípustná je, ačkoli ve skutečnosti přípustná nebyla pro vady namítané stěžovatelkou. Z tohoto důvodu odvíjel Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku až od doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla pro nepřípustnost odmítnuta stěžovatelčina kasační stížnost. Ústavní stížnost je tak proti rozsudku městského soudu podána včas a byly splněny i ostatní procesní předpoklady řízení o ní.
28. Proti hodnocení městského soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že lékařské posudky, které byly podkladem rozhodnutí o jejím propuštění ze služebního poměru, nesplňovaly požadavky na úplnost a přesvědčivost a že nereagovaly na její námitky k posouzení zdravotního stavu. Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v tom, že městský soud (vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu) vyhodnotil odborné zdravotnické podklady jako dostatečné pro správní rozhodnutí. Poté, co bylo rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 7. 2013 č. j. PPR-11635-8/ČJ-2013-990131 zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 3. 3. 2015 č. j. 8 Ad 14/2013-51, byl správní spis doplněn o další lékařské podklady. V ústavní stížností napadeném rozsudku pak městský soud odůvodnil, proč po doplnění již byly podklady dostatečné pro vydání správního rozhodnutí. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by lékařský posudek neobsahoval medicínská či biofyzikální zjištění, k nimž lékařská komise dospěla. Lékařská komise v rozhodnutí ze dne 18. 2. 2013 č. j. OZZ-10/ÚLK-2013 uvedla, že stěžovatelka trpí duševní poruchou s dekompenzací v zátěži, popřípadě v kombinaci s užíváním návykových látek. Dle zápisu z jednání této komise ze dne 15. 2. 2013 šlo o nemoci s kódem diagnózy F12.1b), F15.0b), F43.2a), F51.5a) a F60.3a). Dle mezinárodní klasifikace nemocí šlo o duševní poruchy a poruchy chování způsobené užíváním kanabinoidů a dále stimulancií, poruchy přizpůsobení, noční můry a emočně nestabilní poruchu osobnosti.
29. Z vyžádaného správního spisu Ústavní soud zjistil, že mezi lékařskými podklady, z nichž vycházela i lékařská komise na svém jednání dne 15. 2. 2013, byla i výstupní zpráva ze dne 19. 9. 2012 k hospitalizaci stěžovatelky v psychiatrické léčebně. Ve zprávě je popsáno, že stěžovatelka byla přijata pod vlivem kanabinoidů a amfetaminu. Lékařům sdělila, že má již dlouho sebevražedné myšlenky a že nechápe, co je komu po tom, že na Facebook napsala, že se zabije. Dále lékařům sdělila, že v noci nespí, a když přece usne, má noční můry, nemůže jíst, má velké úzkosti. Dle této zprávy měla stěžovatelka pořezanou ruku a v minulosti si způsobovala i četná sebepoškozování. Lékařská komise vycházela též z lékařské zprávy ze dne 25. 10. 2012, dle níž se stěžovatelka dostavila s úzkostně depresivními příznaky, v noci se budila a měla noční můry, když úzkost přerůstala, tak se sebepoškozovala, což jí přinášelo úlevu.
30. Ústavní soud konstatuje, že hodnocení, zda odborná lékařská hodnocení, zprávy a posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, pro která je zásadní posouzení zdravotního stavu, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší soudům a ve správním řízení správním orgánům. Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces v posuzované věci neshledal, neboť městský soud srozumitelně objasnil, proč považuje lékařské podklady za dostatečné a rovněž povaha a obsah těchto podkladů (srov. body 28. a 29.) se nijak nevymykají závěru městského soudu o dostatečnosti lékařských podkladů.
31. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala námitku, dle níž se lékařský posudek nevypořádal s jejím tvrzením, jímž rozporovala, že je uživatelkou návykových látek, neboť na ně byla v minulosti testována s negativním výsledkem. Ústavní soud konstatuje, že ve spise je sice založeno toxikologické vyšetření stěžovatelčiny moče ze dne 8. 6. 2012 s negativním výsledkem na všechny typy návykových látek. Současně je však ze spisu patrné, že následně laboratorním vyšetřením ze dne 20. 8. 2012 a 22. 8. 2012 při stěžovatelčině hospitalizaci v psychiatrické léčebně byly zjištěny v těle stěžovatelky kanabinoidy a amfetamin. Poukazoval-li lékařský posudek na zprávu z hospitalizace, která mimo jiné popisovala pozitivní výsledek na návykové látky, nelze z ústavního hlediska nic namítat proti závěru městského soudu, že nebylo nutné, aby se nad rámec tohoto odkazu posudek více zabýval vyvracením tvrzení stěžovatelky, která u sebe zpochybňovala užívání návykových látek.
IV.
Závěr
32. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu