ECLI:CZ:US:2020:1.US.746.20.1
sp. zn. I. ÚS 746/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti N. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Drahonice, zastoupené Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kolín, Kutnohorská 43, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020 č. j. 15 To 2/2020-2906 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 25. 11. 2019 č. j. 57 T 6/2015-2870, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, kterým bylo podle §86 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatelka neosvědčila ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který jí byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 57 T 6/2015-2223. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že trestní soudy zkrátily její právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces tím, že provedly neúplné dokazování, nesprávně hodnotily provedené důkazy a nezohlednily řadu skutečností hovořících v její prospěch. Uvádí, že jí nemůže být kladeno za vinu její nedostavení se k veřejnému zasedání, neboť jde výhradně o procesní právo odsouzeného, nikoli o jeho povinnost. Rozporuje důvody, na základě kterých trestní soudy negativně hodnotily její pracovní morálku, zejména poukazuje na důvody objektivně limitující její pracovní výkonnost, k nimž trestní soudy nepřihlédly. Odmítá argument Vrchního soudu v Praze, který poukazoval na to, že je občasnou uživatelkou THC, a v této souvislosti zdůrazňuje, že nebyla odsouzena za přechovávání THC, ale za distribuci metamfetaminu. Za excesivní hodnocení považuje i to, že je její občasné užití THC zmiňováno v souvislosti s jejími dluhy a exekucí. Trestní soudy podle ní upozadily, že v konečné zprávě Probační a mediační služby byl dán návrh na osvědčení se stěžovatelky. Uvádí konkrétní okolnosti, které považuje za pozitivní faktory svého života, a má za to, že je soudy nezohlednily. Trestní soudy podle ní rovněž nedostatečně přihlédly k tomu, že trestná činnost, jíž se dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem, byla bagatelního charakteru. V závěru odkazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 4022/18 a I. ÚS 1202/17.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Protože námitky stěžovatelky směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud především odmítá stěžovatelčinu interpretaci důvodů, na jejichž základě trestní soudy dospěly k závěru, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem neosvědčila, tudíž je třeba nařídit výkon trestu. Skutečnost, že se stěžovatelka bez řádné omluvy nedostavila k veřejnému zasedání, zmínil Vrchní soud v Praze především v souvislosti s její vlastní námitkou, že nemohla před soudem uvést všechny okolnosti a argumenty, které podle jejího názoru měly být brány v potaz.
Jednoznačně zásadní důvod, o který se opírají napadená rozhodnutí, spočívá v tom, že se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem dopustila nového trestného činu, za nějž byla pravomocně odsouzena. Tato okolnost sama o sobě představuje dostatečný důvod pro závěr, že ve zkušební době nevedla řádný život. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, že šlo o relativně méně závažnou trestnou činnost, konkrétně o přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Až za nemístnou lze považovat snahu stěžovatelky tento svůj delikt bagatelizovat, když uvádí, že pokud by tímto činem způsobila škodu o pouhých 4 771 Kč menší, tak by její jednání nebylo kvalifikováno ani jako trestný čin, ale jako pouhý přestupek proti majetku. Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek vedení řádného života (srov. §86 odst. 1 trestního zákoníku) předpokládá, že se podmíněně odsouzený v průběhu zkušební doby vyvaruje jakékoli protiprávní činnosti, tím méně pak dalšího trestného činu. Vrchní soud v Praze navíc správně upozornil na to, že se stěžovatelka nového trestného činu dopustila v poměrně krátké době od právní moci rozhodnutí, jímž jí byl uložen podmíněný trest.
Pokud jde o poukaz trestních soudů na občasné užívání THC stěžovatelkou, její problematický přístup k předchozím pracovním poměrům či na pouze uspokojivé hodnocení jejího chování v průběhu dohledu, vyplývající ze zprávy Probační a mediační služby, byly tyto skutečnosti prezentovány jako důvody pro závěr, že není na místě výjimečně ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti. Tímto způsobem trestní soudy dostatečně naplnily požadavky vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18. Závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17, na nějž stěžovatelka rovněž odkazuje, pak na posuzovaný případ nedopadají, protože již byla za čin spáchaný ve zkušební době pravomocně odsouzena, a nikoli pouze stíhána.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze (č. l. 3) je zřejmé, že trestní soudy nepřehlédly návrh Probační a mediační služby, aby bylo rozhodnuto o osvědčení se stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů však tento návrh neakceptovaly, přičemž tento svůj závěr dostatečně odůvodnily.
Ústavní soud uzavírá, že z napadených rozhodnutí zřetelně vyplývají racionální a logické důvody, na jejichž základě trestní soudy dospěly k přesvědčení, že stěžovatelka ve zkušební době nevedla řádný život. Ústavní soud tak neshledává důvod, aby zpochybňoval jejich závěr, že v posuzovaném případě byly splněny zákonné podmínky pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu