ECLI:CZ:US:2020:1.US.756.20.1
sp. zn. I. ÚS 756/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Autonehody CZ, s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 838/6, zastoupené Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 74/2018-57 ze dne 16. října 2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o 6 917 Kč s příslušenstvím a uložil jí povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů 300 Kč.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že postupem nalézacího soudu byla porušena právní jistota, předvídatelnost práva, právo na spravedlivý proces a právo na právní pomoc, zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nalézací soud zamítl její žalobu jako podanou po zákonné lhůtě podle §635 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého je nárok uplatněný promlčen po třech letech od pojistné události. Podle stěžovatelky pominul judikaturou Nejvyššího soudu zohledněnou specifickou úpravu počátku běhu promlčecí lhůty upravenou původně v §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 37/2004 Sb."), nyní §626 občanského zákoníku (viz rozsudek sp. zn. 25 Cdo 113/2006 ze dne 12. prosince 2007). Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 334/11 ze dne 26. listopadu 2012 je nezohlednění judikatury porušením právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka odkázala na judikáty Obvodního soudu pro Prahu 2 (č. j. 44 C 34/2017-97 ze dne 16. března 2018, č. j. 18 C 108/2017-67 ze dne 12. března 2018, č. j. 42 C 21/2017-117 ze dne 18. ledna 2018, č. j. 44 C 14/2017-122 ze dne 8. prosince 2017 a č. j. 31 C 79/2018-68 ze dne 19. října 2018) s tím, že stejné závěry měly být aplikovány i na její případ. V opačném případě, není-li v rozhodnutí obecného soudu odklon řádně a přesvědčivě odůvodněn, jedná se o libovůli a nahodilost [viz a contrario usnesení sp. zn. IV. ÚS 397/05 ze dne 18. července 2005, (všechna rozhodnutí též na http://nalus.usoud.cz)]. Podle stěžovatelky nastala právě v jejím případě taková situace, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
3. Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu nalézacího soudu, který pouze stručně uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikátem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 ze dne 28. listopadu 2019, a proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
4. V replice stěžovatelka namítá, že provedený výklad podústavního práva porušuje její ústavní práva, neboť Nejvyšší soud provádí výklad rozporný s prejudikaturou; považuje za nezbytné mimo gramatického výkladu aplikovat i výklad teleologický, s uvážením zjevného úmyslu zákonodárce, jež je patrný z důvodové zprávy, odkazující na předchozí právní úpravu §8 zákona č. 37/2004 Sb., i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2006. S ohledem na uvedené stěžovatelka doplňuje svá tvrzení tak, že i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2017 porušuje předvídatelnost soudního rozhodování, legitimní očekávání a zásady spravedlivého procesu; k tomu odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 ze dne 25. listopadu 1999 (N 163/16 SbNU 203) či sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. ledna 2005 (N 16/36 SbNU 173) a sp. zn. I. ÚS 1663/16 ze dne 30. listopadu 2016 (N 230/83 SbNU 583) a navrhuje ústavní stížnosti vyhovět.
5. Žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti pojišťovně plnění v souvislosti s dopravní nehodou své právní předchůdkyně ze dne 16. května 2014, byla doručena nalézacímu soudu dne 16. května 2018.
6. Podle §626 občanského zákoníku začne u práva na pojistné plnění promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události i v případě vzniklo-li pojištěnému přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu. Podle §629 odst. 1 občanského zákoníku je promlčecí lhůta tři roky. Podle §635 odst. 2 občanského zákoníku se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Nalézací soud z uvedených ustanovení, a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, vyvodil, že dozvěděla-li se poškozená o nehodě a kdo za ni odpovídá dne 16. května 2014, o výši škody dne 3. června 2014, uplynula promlčecí doba dne 4. června 2017 - dnem, kdy se promlčelo právo proti přímému škůdci - proto byla žaloba podána pozdě.
7. Nejvyšší soud je povolán sjednocovat judikaturu obecných soudů. Odkazuje-li stěžovatelka na řadu rozhodnutí (Obvodního soudu pro Prahu 2) z doby předcházející rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 a dovozuje-li v tom rozpor s prejudikaturou, konstatuje Ústavní soud, že teprve citovaným rozsudkem byla sjednocena rozkolísaná judikatura obecných soudů (viz například rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 30 C 222/2018-122 ze dne 19. října 2018 či Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 20/2019-41 ze dne 13. listopadu 2019); představa, že za relevantní bylo možno považovat jen jeden aplikovaný výklad, není důvodná. Napadené rozhodnutí (ani citovaný judikát) proto nelze považovat za projev libovůle či nahodilosti, ale za respektování relevantní judikatury a realizaci zákonné povinnosti judikaturu sjednocovat; není proto případný odkaz na nálezy Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 dovodil Ústavní soud porušení základních práv v nerespektování závazné judikatury, což v dané věci nenastalo, a nejde ani o nežádoucí rozpornost rozhodovací praxe podle nálezu sp. zn. III. ÚS 470/97. O porušení předvídatelnosti nepůjde ani v případě, aplikuje-li obecný soud judikaturu stěžovateli neznámou, vztahující se k věci shodné skutkově i právně (viz nález sp. zn. I. ÚS 1663/16). Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 113/2006, je z rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 patrné, že Nejvyšší soud ze své předchozí judikatury vycházel.
8. Stěžovatelka neuvedla nic, z čeho by byl patrný zásah obecných soudů do jejích základních práv. Nevyhověl-li nalézací soud žalobě stěžovatelky, nemohlo být jen proto porušeno její právo na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) či právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny); byla-li v řízení zastoupena profesionálem, nemohlo být porušeno ani právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny).
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu