ECLI:CZ:US:2020:1.US.759.20.1
sp. zn. I. ÚS 759/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti CZO Trade s.r.o. se sídlem Zašová č. 100, zastoupené Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého č. 2205, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 19 C 76/2018-66 ze dne 26. září 2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 18/2019-94 ze dne 2. dubna 2019 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3557/2019-108 ze dne 11. 12. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představuje nedoplatek na mzdě a odstupném, které žalobci příslušely rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen "zák. práce"). Stěžovatelka si oproti tomuto nároku jednostranně započítala škodu, kterou jí měl žalobce způsobit z důvodu ztráty univerzálního klíče a poškozením multifunkční tiskárny.
Nalézací i odvolací soud návrhu vyhověly, neboť ke ztrátě (odcizení) univerzálního klíče došlo zcela bez zavinění žalobce a v případě pohledávky na náhradu škody způsobené poškozením tiskárny se jedná o pohledávku nejistou, a tudíž nezpůsobilou k započtení.
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustným, ale nedůvodným. Zejména poukázal na svou judikaturu, podle níž jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení §278 a §279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem (srov. sp. zn. 21 Cdo 238/2019). Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, kterého se sice netýkají zákonné limity vyplývající z ustanovení §278 a §279 odst. 1 o. s. ř. (srov. §144a odst. 4 zák. práce), avšak (stejně jako na mzdu) se na něj vztahuje ustanovení §147 odst. 3 zák. práce. Odstupné totiž zákon zahrnuje do tzv. "jiných příjmů" zaměstnance [§145 odst. 2 písm. d) zák. práce], kterých se týká pojem "srážky ze mzdy", zavedený jako legislativní zkratka pro srážky z příjmu, tj. ze mzdy, platu a z jiných příjmů zaměstnance z pracovněprávního vztahu (srov. §145 odst. 1 zák. práce). Za situace, kdy stěžovatelka jednostranně započetla a srazila ze mzdy žalobce za měsíc prosinec 2017 a z odstupného část své pohledávky na náhradu škody, kterou jí měl způsobit žalobce při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, shledal závěr odvolacího soudu o opodstatněnosti žaloby za správný.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a vytýká jim formalistický přístup k věci. Je přesvědčena, že započtení nároku zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na vyplacení odstupného je přípustné a souladné se zákonem, neboť pohledávka zaměstnance na vyplacení odstupného je ze své povahy nárokem, který uvedené restrikci možnosti započtení nepodléhá.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněnému závěru o nemožnosti jednostranného započtení tvrzeného nároku na náhradu škody zaměstnavatele oproti odstupnému, aniž by mezi účastníky byla uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, což podrobně a srozumitelně odůvodnil.
Uvedenému závěru, vyplývajícímu z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, stejně jako závěru o možnosti jej přiměřeně vztáhnout i na pohledávku zaměstnance na odstupné, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Jak Ústavní soud předeslal, Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení ostatních soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Uvedené platí i pro projednávanou věc, kterou se navíc meritorně zabýval Nevyšší soud, jemuž přísluší, jak Ústavní soud mnohokrát konstatoval, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů. Ústavnímu soudu taková činnost nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá konstatováním, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V předmětné věci, běžném civilním sporu, však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu