ECLI:CZ:US:2020:1.US.772.20.1
sp. zn. I. ÚS 772/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Schöna, zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 5. 2016, č. j. 7 C 208/2015-235, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 7. 5. 2019, č. j. 22 Co 357/2016-483, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 22 Cdo 3140/2019-521, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník se v řízení před obecnými soudy domáhal proti stěžovateli určení vlastnického práva kanalizační přípojky tvořené úsekem od vyústění vnitřní kanalizace stavby vedlejšího účastníka vedoucí pod pozemkem stěžovatele tak, že tato je ve spoluvlastnictví vedlejšího účastníka a stěžovatele s tím, že každý z nich má podíl o velikosti ideální jedné poloviny.
Po doplnění žaloby o eventuální petit Okresní soud ve Svitavách shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že blíže určená kanalizační přípojka je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, každého s podílem ideální 1/2 ke kanalizační přípojce (výrok I.). Dále určil, že předmětná kanalizační přípojka je v blíže určené části ve výlučném vlastnictví žalobce; ve zbývající části potrubí kanalizační přípojky je v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, každého s podílem ideální 1/2 k vymezené části kanalizační přípojky (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 99 428,85 Kč (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud"), svým v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 58 896 Kč (výrok II.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 56 388 Kč (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vlastnické právo k budově nabyl před 17 lety v dobré víře a jeho vlastnické právo nebylo a není ničím zatíženo ani zpochybňováno. Obecné soudy dle jeho mínění pochybily, když neposkytly ochranu jeho právům. Stejně tak nepostupovaly soudy správně, když nalézací soud poučil vedlejšího účastníka o neúspěšnosti jeho žaloby a o tom, jaký je právní názor soudu, který by vedlejšímu účastníku umožnil být ve sporu úspěšný. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces vedený nestranným soudem. Stěžovatel je toho názoru, že neměla být připuštěna změna žaloby a žalobní petit nemohl být formulován jako eventuální.
Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy přiznaly vedlejšímu účastníkovi náklady řízení za celé řízení, tedy i za předběžné opatření, které bylo odvolacím soudem zrušeno, jakož i za všechny úkony, které směřovaly k tomu, aby bylo prokázáno spoluvlastnictví stěžovatele, který svojí důvodnou obranou přesvědčil soudy o tom, že požadované určení není možné.
Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
S podstatou stěžovatelem vznesených námitek se vypořádaly již obecné soudy a, jak plyne se shora uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že tento se otázkou vlastnictví či spoluvlastnictví sporné kanalizační přípojky podrobně zabýval a jeho závěry lze dle náhledu Ústavního soudu považovat za ústavně konformní. Z rozsudku okresního soudu dále vyplývá, že tento se snažil dovést sporné strany ke smírnému řešení sporu, což je třeba ocenit, a to zvláště u tohoto typu sporu, kdy účastníky řízení byli dva sousedé.
Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že k formulaci eventuálního petitu došlo až po poučení nalézacím soudem, který tuto skutečnost výslovně uvedl v odůvodnění rozsudku, nutno uvést, že z provedené formulace nevyplývá, že by soud žalobce poučil hmotněprávně. V souladu s ustanovením §118a odst. 2 vydává soudce v průběhu řízení účastníkům poučení, z nichž lze z důvodu předvídatelnosti soudního rozhodování seznat právní názor soudu, to však ještě neznamená, že by soud sděloval žalobci, jak má žalovat, aby byl ve věci úspěšný. Taková skutečnost z rozsudku nalézacího soudu neplyne.
Brojí-li stěžovatel proti formulaci tzv. eventuálního petitu, nutno uvést, že touto námitkou se podrobně zabýval jak odvolací, tak i dovolací soud a na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. O tu se však v projednávaném případě zjevně nejedná. O tom nejlépe svědčí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který přistoupil k podstatné korekci nákladů, jež byly stěžovateli uloženy soudem prvního stupně. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nezohlednily v nákladech řízení tu skutečnost, že ve věci došlo před koncem řízení ke změně žalobního petitu, nutno uvést, že se nejednalo o takovou změnu, pro kterou by nebylo lze využít poznatky z dosavadního průběhu řízení.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu