ECLI:CZ:US:2020:1.US.791.19.1
sp. zn. I. ÚS 791/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. O., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 6 Tdo 1317/2018-66, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2018 č. j. 6 To 29/2017-2130 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. prosince 2016 č. j. 69 T 14/2014-1960, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 3. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2016 č. j. 69 T 14/2014-1960 bylo rozhodnuto v trestní věci obviněných M. B. a stěžovatele tak, že obviněný M. B. byl uznán vinným, že jako jednatel společnosti A v úmyslu se obohatit na úkor svého zaměstnavatele uzavřel dne 12. 4. 2010 smlouvu o zprostředkování mezi zákazníkem společností A a zprostředkovatelem společností B, která měla podle takto uzavřené smlouvy vyhledávat subjekty, které by měly zájem využívat produkty a služby společnosti A. Z titulu takto uzavřené smlouvy pak došlo k fiktivnímu zprostředkování obchodu mezi společnostmi A a C na dodávku solárních panelů a měničů, čehož si byl tento obviněný vědom, když k žádné takové činnosti ze strany společnosti B fakticky dojít nemohlo, neboť za tuto společnost i za společnost A jednal stěžovatel, s nímž obviněný již dříve spolupracoval. Přesto dal obviněný M. B. následně nejpozději dne 4. 5. 2010 z titulu funkce jednatele pokyn k proplacení částky 1 042 600 EUR, která měla být odměnou za zprostředkování a která byla z účtu společnosti A odeslána na účet společnosti B vedený u Valartis Bank se sídlem v Lichtenštejnsku, který byl založen právě i tímto obviněným dne 13. 4. 2010 a odkud byla jím i dalším pachatelem tato částka odčerpána a oběma následně použita pro jejich potřebu. Tento obviněný takto způsobil poškozené společnosti A společně s dalším pachatelem škodu ve výši 26 805 246 Kč [dále jen "jednání 1)"].
3. Dále byli oba obvinění uznáni vinnými, že společně po předchozí dohodě v návaznosti na výše popsanou trestnou činnost, jejíhož spáchání si byl stěžovatel vědom, poté, co došlo k převodu výše uvedené částky na účet u Valartis Bank, v úmyslu zajistit zdání legálnosti takto získaných finančních prostředků, uzavřel každý z obviněných dne 26. 4. 2010 se společností B smlouvu o fiktivní půjčce částky 468 300 EUR v případě stěžovatele a částky 453 500 EUR v případě M. B. a poté stěžovatel převedl z uvedeného účtu u Valartis Bank, k němuž měl dispoziční právo, dne 11. 5. 2010 částky 413 100 EUR a 77 500 EUR na svůj účet vedený u Raiffeisenbank a.s. a dne 12. 5. 2010 převedl na účet M. B. vedený u Komerční banky, a.s. částky 453 500 EUR a 90 700 EUR, přičemž následně docházelo k dalším převodům těchto částek mezi účty obviněných i společností C, jejímž byl stěžovatel jednatelem a jako takový měl dispoziční právo k účtu společnosti [dále jen "jednání 2)"].
4. Obviněný M. B. tedy jednáním 1) sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Oba obvinění pak společně jednáním 2) zastírali podvod a jinak usilovali, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným ze zvlášť závažného zločinu, v hodnotě velkého rozsahu a získali takovým činem pro sebe prospěch velkého rozsahu. Tím spáchali obviněný M. B. jednáním 1) zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a oba obvinění jednáním 2) zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku.
5. Za uvedená jednání byl obviněný M. B. podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen také k trestu propadnutí věci, a to finanční částky 93 231 Kč nacházející se na jeho účtu vedeného u Komerční banky, a.s. Stěžovatel byl podle §216 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému M. B. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené D ve výši 26 805 246 Kč.
6. K odvoláním státního zástupce i obou obviněných byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 5. 2018 č. j. 6 To 29/2017-2130 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu ohledně obviněného M. B. a podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu ohledně stěžovatele napadený rozsudek částečně zrušen ve výrocích o uložených trestech oběma obviněným a způsobu jejich výkonu (výrok I.). Nově byl za podmínek podle §259 odst. 3 trestního řádu odsouzen obviněný M. B. podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl zařazen pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 trestního zákoníku byl odsouzen také k trestu propadnutí věci, a to finanční částky 93 231 Kč nacházející se na jeho účtu vedeného u Komerční banky, a.s. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu 5 roků. Stěžovatel byl podle §216 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (výrok II.). Jinak zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn.
7. Dovolání obviněného M. B. odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018 č. j. 6 Tdo 1317/2018-66 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejným usnesením bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto i dovolání stěžovatele.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že se v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu nezabýval námitkami porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, jakož i námitkou extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry a provedenými důkazy. Dovolání obsahovalo řádné vymezení dovolacího důvodu. Stěžovateli nelze vytýkat, že by neuplatňoval konkrétní hmotněprávní argumenty. Je přesvědčen, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
9. K jednání, které je mu kladeno na vinu, stěžovatel uvádí, že se v roce 2009 rozhodl postavit solární elektrárnu a za tímto účelem založil společnost E, připravil pozemek a získal veškerá povolení v obci. Generálním dodavatelem celé realizace byla společnost C. Financující banka, kterou byla Volksbank CZ, a.s. (nyní Sberbank CZ, a.s.), požadovala vlastní zdroje v objemu 25 %, které musely být zaslány z účtu stěžovatele na účet společnosti E, jenž byl u této banky veden. Stěžovatel i druhý obviněný si tyto peníze (přibližně 10-11 mil. Kč) půjčili s tím, že budou v průběhu roku 2010 vráceny, a svůj dluh jistili směnkou. Tyto prostředky byly použity pro zahájení výstavby elektrárny, k níž došlo ze strany generálního dodavatele začátkem dubna 2010. Elektrárna byla zkolaudována v červnu 2010 a činnost spustila v červenci 2010. Jedním ze subdodavatelů, který měl dodat klíčový komponent 6 400 kusů solárních panelů, byla společnost A.
10. K financování elektrárny stěžovatel uvádí, že se na přelomu let 2009 a 2010 setkal ve Spojených státech amerických s M. F., která mu nabídla podporu a pomoc při získání prostředků pro financování vlastních zdrojů potřebných pro získání úvěru. Společnost B byla založena před zahájením výstavby elektrárny, přičemž měla účet u Valartis Bank. Stěžovatel obdržel notářsky ověřenou plnou moc ze Spojených států amerických k založení tohoto účtu spolu s dispozičními právy k nakládání s tímto účtem. Stěžovatel i obviněný M. B. uzavřeli se společností B dvě smlouvy o půjčkách, jejichž splatnost byla odložena. Takto získané prostředky následně použili na vrácení prostředků, které si půjčili původně, aby prokázali vlastní zdroje.
11. Společnost B uzavřela smlouvu o zprostředkování na prodej komponent pro solární elektrárny se společností A. Tato smlouva prošla uvnitř společnosti A schvalovacím procesem, v jehož rámci byla schválena řadou osob, včetně kontroly právníkem. Podpisy těchto osob jsou na tzv. podpisové košilce, jež je součástí spisu. Smlouvu za společnost B podepsala M. F. a její podpis byl opatřen apostilou v místě podpisu.
12. Ačkoli byl M. B. jednatelem A, stěžovatel tvrdí, že s ním o tomto obchodu nikdy oficiálně nejednal. Vždy jednal pouze se Š. K. a V. K. Podle vyjádření posledně uvedeného byl obchod schválen vedením mateřské společnosti D, konkrétně D. K. a P. M., byť se e-mailové vyjádření souhlasu nikdy nenašlo. Přestože si tyto osoby na tento případ nevzpomněly, svědci V. K., M. P. a L. Š. potvrdili, že uvolňování všech finančních prostředků a proplácení všech faktur, včetně vyplacení provize 1 042 600 EUR společností A pro společnost B, bylo vždy se souhlasem finančního ředitele P. M. Jeho souhlas tak byl i podmínkou proplacení faktury za zprostředkování. Naopak M. B. podepsal smlouvu o zprostředkování až v září 2010, tedy čtyři měsíce po jejím plnění.
13. Po zahájení výstavby elektrárny byly k jejímu financování použity nejprve vlastní zdroje. Po jejich vyčerpání byly uvolňovány prostředky z poskytnutého bankovního úvěru. Poté, co společnost A dostala plně zaplaceno za veškeré komponenty, proplatila fakturu za zprostředkování společnosti B. Následně v květnu 2010 stěžovatel uvolnil peníze na účtu společnosti B, které představovali první část půjček na svůj účet a účet M. B. Po pár týdnech došlo k další platbě na jejich účet. Všechny finanční toky, včetně toho, co se s nimi dále stalo, byly provedeny bezhotovostně a jsou popsány v posudku soudního znalce. Obecné soudy se již však podle stěžovatele nezabývaly otázkou, co se s těmito penězi dělo na jeho účtu a účtu M. B. dále.
14. Firma A byla ke dni 1. 11. 2012 zrušena s likvidací a její pohledávky ve výši přibližně 60 až 70 mil. Kč, včetně pohledávky za M. B. ve výši 26 mil. Kč, byly oceněny znalcem na hodnotu 2 mil. Kč a prodány mateřské společnosti D, která je v rámci soudního řízení uplatnila. Takto uplatněná pohledávka za M. B. však není vedena v jejich účetních výkazech, které jsou dostupné ve Sbírce listin. O tom, že škoda společnosti A nevznikla, vydal v červenci 2018 po odsouhlasení dozorčí radou této společnosti potvrzení P. M. a je součástí spisu. Tím se potvrdily výpovědi bývalých zaměstnanců A, především V. K., že tento obchod byl ziskový a provize byla vyplacena v pořádku a správně.
15. Podle stěžovatele dospěl krajský soud na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým závěrům. Některé důkazy zcela pominul, včetně stěžovatelem předloženého znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem PROSCON, s.r.o., který prokazoval výhodnost obchodu i po vyplacení provize (z tohoto posudku krajský soud nicméně čerpal pro odůvodnění rozsudku). Dále neprovedl výslech M. F., nesprávně vyhodnotil vysvětlení obviněného M. B. a v neposlední řadě se nijak nezabýval právním názorem obhajoby uvedeným v závěrečné řeči, která konstruktivně obsáhla celou kauzu a dala objektivní pohled na věc i na zhodnocení důkazů. Obecné soudy měly vycházet z nepravdivého tvrzení oznamovatele trestného činu a svědka A. D., likvidátora společnosti A, který tvrdil, že zprostředkování za nákup technologií (komponentů pro solární elektrárny) pro A bylo fiktivním obchodem, přestože smlouva o zprostředkování a následné plnění této smlouvy byly postaveny na prodeji technologií (komponent) od A dalším společnostem. Touto skutečností se žádný ze soudů nezabýval.
16. Řízení před krajským soudem bylo vedeno více než dva roky, což svědčí o průtazích v řízení. Soud nařizoval ve věci hlavní líčení, které následně rušil, o čemž svědčí průběh řízení v dané věci. Zápisy z hlavního líčení nejsou právně použitelné, neboť byly pořízeny v rozporu s trestním řádem. Jsou v nich uvedeny pouze odpovědi, ze kterých není zřejmé, na jakou otázku a položenou kým daný svědek či kdokoli odpovídá. O některých líčeních nebyl proveden ani zvukový záznam.
17. Stěžovatel namítá i rozpory ve výpovědích svědků P. M. a D. K. Je zřejmé, že tito zástupci majitele dceřiné společnosti A se chtěli zbavit své odpovědnosti za hospodaření předmětných společností. Z těchto důkazů nelze učinit žádný kategorický závěr. Krajský soud vycházel v odůvodnění svého rozsudku pouze z domněnek, co stěžovatel mohl vědět či mohl předpokládat. Obecné soudy se měly zcela nedůvodně přiklonit k výpovědím svědků P. M. a D. K., a nikoli svědka V. K., který jako obchodní ředitel společnosti A uvedl, že společnost B byla zákazníkem společnosti A a doklady za ni podepisovala M. F. jako její statutární zástupce. Výplata provize nad rámec standardní ceny zboží, tedy včetně její marže, nebylo v profesní činnosti nic neobvyklého. Navíc svědek V. K. uvedl, že o výplatě provize ve výši 1 000 000 EUR jednal se zástupci D, především s D. K., a zástupce této společnosti P. M. výplatu uvedené provize schválil. P. M. jako svědek vypověděl, že obchod byl ziskový, což bylo stěžejní. Pravidlo několika očí při schvalování úhrad faktur, jež zahrnovaly i provizi, potvrdili svědci M. P. a L. Š., coby tehdejší zaměstnankyně finančního oddělení společnosti A.
18. Stěžovatel uvádí, že nemůže jít k jeho tíži, že M. F. se stala nekontaktní. V průběhu řízení opakovaně navrhoval její svědeckou výpověď. Stejně tak nelze pouze vycházet z forenzního auditu od společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o. kdy tento nebyl objektivně potvrzen a byl zpracován na zakázku společnosti D, pročež nelze vyloučit jeho nevěrohodnost. Tento audit si objednal přes advokátní kancelář právě A. D. jako nový jednatel A po M. B. a proběhl na jaře 2011. Právě na jeho základě podal A. D. na M. B. několik trestních oznámení, k nimž předložil orgánům činným v trestním řízení zprávu společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o. v anglickém jazyce se soudním překladem. Zástupce Ernst & Young Audit, s.r.o. tuto druhou zprávu označil za správnou. Nedokázal již ale odpovědět, z jakého důvodu byla původní zpráva předložena, ani rozdíly v ní obsažené. V původní zprávě figurovali jména vedení D, svědkové P. M. a D. K., a to v souvislosti s obchodním případem, kdy byla dodávka komponent navýšena o provizi, kterou vyfakturovala třetí strana. V tomto případě však A. D. trestní oznámení nepodal. Stěžovatel se domnívá, že o svědecké výpovědi A. D. a D. K. a nevěrohodnou zprávu společnosti Ernst & Young Audit, s.r.o. nelze opřít odsuzující rozsudek.
19. Neexistuje tak jediný přímý důkaz prokazující vinu stěžovatele. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)] vyplývá, že v případě důkazní situace "tvrzení proti tvrzení" je soud povinen zabývat se otázkou, zda svědek na výsledku řízení má jakýkoli zájem. Podle stěžovatele je v případě svědků P. M., D. K. a A. D. objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Pochybnosti je přitom nutné vždy vykládat ve prospěch obviněného. V posuzované věci měl být stěžovatel obžaloby zproštěn.
20. Odsouzení a uložení nepodmíněného trestu v trvání 3 let je tak citelným zásahem do důstojnosti každého svobodného jedince, že zachovává nezahladitelnou hlubokou trhlinu v jeho osobním, rodinném, kulturním i sociálně pracovním životě. Subsidiarita trestní represe je základní myšlenkou kulturní a rozvinuté občanské demokratické společnosti a nemůže být využívána v případě, že lze pochybovat i částečně o oprávněnosti jejího použití.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
22. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
23. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
24. Podstatou výše podrobně shrnuté argumentace stěžovatele je stručně řečeno jeho nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, že smlouva o zprostředkování ze dne 12. 4. 2010 byla uzavřena mezi zákazníkem společností A a zprostředkovatelem společností B toliko pro účely fiktivního zprostředkování obchodu mezi společnostmi A a C na dodávku solárních panelů a měničů a že finanční prostředky, které společnost B za toto zprostředkování obdržela od společnosti A, měl fakticky získat stěžovatel s obviněným M. B., kterým je formou půjčky poskytla společnost B. Stěžovatel navzdory tomu, že měl plnou moc jednat za společnost B a současně byl jednatelem společnosti C, rozporuje závěr, že si musel být vědom, že k žádnému zprostředkování nedošlo a že smlouva o zprostředkování, jakož i další navazující jednání stěžovatele i obviněného M. B. měly zastřít podvodné jednání. Ve prospěch svých tvrzení stěžovatel poukazuje na údajnou standardní povahu předmětného zprostředkování, skutečnost, že v rámci společnosti A prošla tato smlouva procesem schvalování, na němž se podílelo více osob, ziskovost zprostředkovaného obchodu pro společnost A a transparentnost souvisejících finančních transakcí, k nimž došlo bezhotovostně. Současně namítá některé procesní nedostatky vztahující se zejména k procesu dokazování.
25. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah by nebylo možné odůvodnit jen tím, že se obecné soudy dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti. Je-li namítána nesprávnost jejich skutkových zjištění, Ústavní soud je může přehodnocovat jen z toho hlediska, zda byly respektovány související záruky spravedlivého procesu. Jde především o požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [např. nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
26. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že s námitkami proti skutkovým zjištěním a právním závěrům krajského soudu se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal již vrchní soud a v návaznosti na jeho hodnocení také Nejvyšší soud. Obecné soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že v období od března do května roku 2010 došlo k založení společnosti B a jejího účtu, uzavření smlouvy o zprostředkování, odeslání a doručení platby a následnému vystavení faktury, jakož i k dalším skutečnostem, které opodstatňují závěr, že stěžovatel a obviněný M. B. postupovali společně, po společné dohodě, veden společným záměrem získat do dispozice finanční prostředky. Oba měli z předmětného jednání stejný profit v podobě investice do společnosti E, za kterou nikdy nikomu nic neuhradili. Provázanost mezi oběma obviněnými a firmami, které zastupují, je zjevná, stejně jako spolupráce obviněných z minulosti. Pokud se provozní prostředky z účtů společnosti B najednou schází na jejich účtech a oba společně je investují do stejného projektu, nelze akceptovat jakoukoli tezi o náhodě či zdatnosti obchodněprávního charakteru.
27. Celkovou situaci lze zjednodušeně řečeno vyjádřit tak, že společnost A se ziskem prodala komponenty pro solární elektrárny, společnost C je nakoupila a začala stavět fotovoltaickou elektrárnu a stěžovatel s obviněným M. B. získali do své dispozice přibližně 27 mil. Kč, které společnost A vyplatila společnosti B jako provizi za zprostředkování obchodu, a stali se investory uvedené elektrárny. Ve skutečnosti ovšem k žádnému zprostředkování nedošlo. Obecné soudy učinily v kontextu provedeného dokazování jednoduchý, rozumný a k podstatě věci směřující závěr, že k prodeji komponentů došlo "na přímo", tedy bez zprostředkovatelského mezičlánku. Jakkoli se stěžovatel snaží navodit dojem, že k zprostředkování došlo využitím jakési obchodní znalosti, ve skutečnosti šlo o připravení společnosti A o peníze bez jakéhokoli konkrétního protiplnění. Smlouva o zprostředkování vytvořila pouze záminku pro vyplacení provize za zprostředkování. Nebylo totiž nejmenšího důvodu, aby za situace, kdy stěžovatel opakovaně obchodoval se společností A v pozici odběratele, zároveň ztělesňoval mezičlánek zprostředkovatele, ve prospěch kterého bude z účtu společnosti A vyplacena předmětná suma za údajné zprostředkování, které jak vyplynulo i z některých svědeckých výpovědí, vůbec nebylo realizováno. Částka 1 042 000 EUR byla proto společnosti B, která fakticky ani neexistovala, vyplacena neoprávněně. Z její strany nedošlo k žádnému vyhledání zájemce o produkty společnosti A.
28. Poukaz na ziskovost obchodu, kterou měly prokázat jednotlivé znalecké posudky, nebyla pro posouzení viny stěžovatele podstatná, neboť nic nemění na tom, že zprostředkovatelská provize byla neopodstatněná a vyplacené prostředky se již zpět do dispozice společnosti A nedostaly. Obecné soudy neuvěřily tvrzení o náhodném setkání s M. F., která měla poskytnout investiční prostředky z pro stěžovatele neznámého zdroje, ani že by na základě toliko letmého kontaktu s ní dostal plnou moc k zastupování společnosti B, která teprve krátce před tím vznikla, a dispoziční práva k účtu u Valartis Bank. Pro posouzení otázky viny nebyl výslech této osoby, kterou v průběhu řízení nebylo možné kontaktovat, významný. Již krajským soudem pak bylo řádně odůvodněno, že k vyplacení provize podle smlouvy o zprostředkování mohlo dojít i navzdory určitým kontrolním mechanismům mateřské společnosti C, respektive že mohlo dojít k uvedení v omyl některých osob evidentně v důsledku mezer v těchto kontrolních mechanismech. Obecné soudy se k této problematice vyjadřují zcela logicky a přesvědčivě.
29. Lze tak plně souhlasit s celkovým hodnocením dovolacího soudu, podle něhož jsou odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu jasná, srozumitelná, logická a nevykazující znaky libovůle při hodnocení důkazů. Nebylo možné akceptovat námitky stěžovatele, že by tato rozhodnutí vykazovala znaky extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ústavní soud má za to, že provedení důkazů i jejich následné hodnocení ze strany obecných soudů, jež vyústilo v závěr o vině stěžovatele, odpovídá zásadám podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Stejně tak neshledal žádné kvalifikované pochybení ani v právním hodnocení jednání stěžovatele či rozhodnutí o jeho trestu. Zbylé námitky, jež se kromě jiného týkaly protokolace hlavního líčení či průtahů v řízení podle Ústavního soudu nebyly způsobilé zpochybnit výsledek řízení. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí.
30. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu