ECLI:CZ:US:2020:1.US.798.20.1
sp. zn. I. ÚS 798/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ř., zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Chropyni, Masarykova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 283/2018-400 ze dne 12. 12. 2019 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 83 P 88/2017-317 ze dne 29. 8. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilého M. Ř. a V. Ř. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále stěžovatel namítá porušení čl. 3 odst. 1, čl. 10 a 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 a 14 Úmluvy a zároveň tvrdí, že nebyla dodržena Úmluva o právech dítěte.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem snížil stěžovatelovu vyživovací povinnost k nezletilému vedlejšímu účastníkovi, která byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 12 Nc 103/2015-54 ze dne 19. 11. 2015, a to z částky 15 000 Kč na 5 000 Kč měsíčně od 1. 12. 2017 (viz výrok I napadeného rozsudku). Dále městský soud upravil styk stěžovatele s nezletilým na jeden víkend v měsíci (viz výrok II napadeného rozsudku). Podle městského soudu došlo od doby stanovení vyživovací povinnosti v roce 2015 ke změně rozhodných poměrů, které odůvodňují snížení stěžovatelovi vyživovací povinnosti. Městský soud k předmětnému závěru dospěl zejména na základě výše posledního zjištěného příjmu stěžovatele (9 500 Kč), výše průměrné mzdy strojírenských techniků a správců objektů (tj. pracovní místa, která by otec mohl zastávat), zjištěných příležitostných příjmů stěžovatele z různých společenských akcí, a konečně na základě skutečnosti, že stěžovatel nevlastní žádný movitý majetek, nepodává daňové přiznání, nemá žádný účet a má další vyživovací povinnost.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí městského soudu ve výroku o snížení výživného potvrdil napadeným rozsudkem. Krajský soud doplnil dokazování a mimo jiné zohlednil i skutečnost, která nastala po vydání napadeného rozsudku - nástup otce do výkonu trestu v důsledku odsouzení za úmyslnou trestnou činnost. Spáchání předmětné úmyslné trestné činnosti je podle krajského soudu nutné hodnotit podle §913 odst. 2 občanského zákoníku jako vzdání se výdělečné činnosti bez důležitého důvodu; při hodnocení otcových schopností a možností pro dobu po nástupu výkonu trestu odnětí svobody je nutné vyjít z jeho schopností dosahovat příjmu, kterého by výdělečnou činností na svobodě dosahovat mohl. Krajský soud dospěl k závěru, že otcovy poměry, dané jeho výdělkovými možnostmi a příjmy za účast na různých společenských akcích, odpovídají celkovému příjmu přibližně 40 000 až 45 000 Kč měsíčně.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a soudy zcela nesprávně zjistily skutkový stav, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá, že jediným kritériem pro stanovení výše výživného nemohou být pouze hypotetické úvahy. Obecné soudy podle stěžovatele zjišťovaly výši potenciálních příjmů stěžovatele v oboru, který sice stěžovatel vystudoval, nikdy v něm však nepracoval; stěžovatel působil jako profesionální fotbalista, ale sportovní činnost již vzhledem k jeho věku vykonávat nemůže. Krajský soud nadto řádně neodůvodnil stanovení konečné částky 40 000-45 000 Kč měsíčně, neboť nezjišťoval četnost společenských akcí, kterých se stěžovatel účastní. Stěžovatel konečně namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na lidskou důstojnost, neboť ze svého stávajícího příjmu 9 500 Kč měsíčně má na běžném výživném platit měsíčně 5 000 Kč, v důsledku čehož by mu nezbývaly žádné prostředky ani na jeho základní potřeby.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny a Úmluvy - jakoukoli ústavněprávní argumentaci; stěžovatel toliko rozporuje interpretaci a aplikaci podústavního práva. K instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů podle čl. 83 Ústavy však Ústavní soud povolán není, a do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. Podstata polemiky stěžovatele se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na nesouhlasu s výši vyměřeného výživného pro nezletilého vedlejšího účastníka, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy své závěry ohledně výše výživného srozumitelně a pečlivě odůvodnily; z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých důkazů k právním závěrům dospěly. V této souvislosti je nutné zohlednit, že ze zákona nevyplývá striktní způsob výpočtu výživného. Obecné soudy musí v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria (viz zejména §913 a §915 občanského zákoníku) a výživné určit ve výši odpovídající jim, jakož i smyslu a účelu výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4239/12 ze dne 10. 6. 2013 (N 104/69 SbNU 709)]. Občanský zákoník přitom výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného (z reálných majetkových poměrů povinného), ale z potenciality příjmů [viz. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. S právě uvedenými východisky jsou napadená rozhodnutí v souladu.
8. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před obecnými soudy byla porušena stěžovatelova zákonná práva (natož práva ústavní), ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu