ECLI:CZ:US:2020:1.US.808.18.1
sp. zn. I. ÚS 808/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Jany Kotkové, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, se sídlem Stroupežnického 2328/30, Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018 č. j. 5 Cmo 325/2017-209, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018 č. j. 5 Cmo 325/2017-209 ve výroku II., kterým vrchní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 57 816 Kč. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným výrokem porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 16 ECm 14/2011 vyplývá, že Městský soud v Praze vydal na základě podaného návrhu stěžovatelky dne 18. 5. 2011 elektronický platební rozkaz, kterým uložil žalovanému zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný dne 20. 5. 2011 odpor. V průběhu řízení stěžovatelka podáním ze dne 12. 9. 2013 vzala žalobu co do částky 345 280 Kč zpět a dále požadovala zaplacení částky 54 720 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2014 žalobu co do částky 54 720 Kč zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému 58 200 Kč na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2014 č. j. 5 Cmo 288/2014-135 rozsudek soudu prvního stupně v obou jeho výrocích potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 200 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2016 č. j. 29 Cdo 1070/2015-155 rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 16 ECm 14/2011-186 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce 54 144 Kč (výrok I.), žalobu co do částky 576 Kč zamítl (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 24 682 Kč. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Vrchní soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil a ohledně nákladů řízení rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradě před soudy všech stupňů 57 816 Kč. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2019 č. j. 27 Cdo 2315/2018-227 podané dovolání odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla výrok II. o nákladech řízení, kterým Vrchní soud v Praze přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 57 816 Kč. Podle názoru stěžovatelky vrchní soud vycházel při rozhodování o nákladech řízení ze skutečnosti, že stěžovatelka původně podávala žalobu pro částku 400 000 Kč a poté částečně žalobu vzala zpět co do částky 345 280 Kč, řízení mělo de facto dvě fáze, kdy náhrada nákladů řízení do částečného zastavení řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013 č. j. 16 ECm 14/2011-86 by náležela žalovanému, který měl v této fázi převážně úspěch a dále náhrada nákladů řízení v druhé fázi řízení po částečném zastavení náleží stěžovatelce, neboť v řízení byla co do částky 54 720 Kč úspěšná Vrchní soud v Praze však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a přiznal náhradu nákladů řízení žalovanému v rozsahu 73 % bez zohlednění, že řízení bylo částečně zastaveno.
5. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka považuje za nespravedlivé, když žalovaný se ve druhé fázi řízení neúspěšně a bezdůvodně bránil, místo aby po právu přiznanou částku dobrovolně uhradil. Stěžovatelka byla úspěšná v dovolacím řízení, v novém řízení před soudem prvního stupně a v novém řízení odvolacím, proto napadený II. výrok podle jejího názoru odporuje zdravému rozumu.
6. Stěžovatelka má za to, že žalovaný Garanční fond obchodníků s cennými papíry jako právnická osoba zřízená ze zákona, která zabezpečuje záruční systém, ze kterého se vyplácejí náhrady zákazníkům obchodníka s cennými papíry, který není schopen plnit své závazky vůči svým zákazníkům, je plně vybavena k ochraně svých zájmů u soudu personálně i materiálně a není jediný důvod, aby výkon práv a povinností přenášela na soukromý subjekt - advokáta. Pokud tak přesto učiní, pak podle názoru stěžovatelky není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako žalovaným účelně vynaložených. Stěžovatelka rovněž poukázala i na skutečnost, že advokát zastupující žalovaného má sídlo na stejné adrese jako žalovaný a používá i stejno e-mailovou příponu jako žalovaný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále je "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
11. Ústavní soud posoudil v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadený výrok, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu.
12. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odlišně od soudu prvního stupně s tím, že rozhodl podle výsledku sporu s odkazem na dikci ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému, jež měl ve věci úspěch v převažující části 73 % z jím účtované sumy 79 200 Kč, ve výši 57 816 Kč. Současně poznamenal, že žaloba byla podána na sumu 400 000 Kč a poté stěžovatelkou omezena na sumu 54 720 Kč a úspěch žalobkyně byl v rozsahu částky toliko 54 144 Kč, přičemž k částečnému zastavení došlo na návrh stěžovatelky, a to nikoli pro chování žalovaného. Přesné vyčíslení nákladů řízení právního zástupce žalovaného bylo ve výši 57 816 Kč, když celkové náklady řízení z částky 400 000 Kč za 6 úkonů právní služby po 9 900 Kč a šest režijních paušálů po 300 Kč činí částku 61 000 Kč. Náklady řízení z ponížené částky 54 720 Kč pak tvoří odměna právního zástupce za 5 úkonů právní služby po 3 300 Kč s pěti režijními paušály po 300 Kč, tedy 18 000 Kč, celkem 79 200 Kč.
13. Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Takzvané právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi právo na úspěch ve věci, ale právo na její projednání podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě stalo.
14. Je zjevné, že předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu