ECLI:CZ:US:2020:1.US.907.20.1
sp. zn. I. ÚS 907/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Václavem Stejskalem, advokátem se sídlem Zahradnická 38, Blatná, proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 1. 2020, č. j. 3 T 137/2018-10288, za účasti Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 3. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu ve Strakonicích.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že vůči stěžovateli byla k Okresnímu soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018, podána obžaloba, přičemž trestného jednání se měl stěžovatel dopustit s tam uvedenými spolupachateli. Napadeným usnesením byla věc stěžovatele a některých jeho spoluobviněných vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ustanovení §23 tr. ř. nelze aplikovat ve věcech, kde se jedná o jednočinný souběh, neboť jde vždy jen o jeden skutek. Navíc v projednávané věci byla podána obžaloba podle §205 odst. 4 písm. a) tr. z., a to znamená, že došlo ke vzniku a činnosti organizované skupiny. Tento znak kvalifikované skutkové podstaty bude muset být v hlavním líčení prokázán. Stejný aspekt je nezbytný i u tvrzeného spolupachatelství. Pochybnosti vyjádřil stěžovatel v souvislosti s možným odsouzením jen jedné skupiny spolupachatelů, zatímco druhá bude viny zproštěna. Napadené usnesení okresního soudu není podle stěžovatele založeno na logických a racionálních základech. Nedostatek materiální podpory orgánů veřejné moci nelze přenášet na obviněné. Závěrem poukázal stěžovatel na reálný předpoklad, že každé jednotlivé řízení bude ukončeno v jinou dobu a řízení bude zatěžováno opakovanými výslechy. Stěžovatel je toho názoru, že rozdělením předmětné trestní věci došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v nyní projednávané věci vycházel z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení ze dne 9. 6. 2011 sp. zn. III. ÚS 637/11; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
Z ustanovení §23 odst. 1 tr. ř. se podává, že "K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení". Zákonná úprava ponechává soudům široký prostor pro posouzení, v jakém případě a za jakých okolností lze řízení tímto způsobem urychlit. Z hlediska ústavněprávního je přitom rozhodné, zda trestní soud neaplikoval citované ustanovení svévolně a zda své rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení náležitě odůvodnil. Citované ustanovení dává trestnímu soudu prostor pro uvážení, zda bude vyloučení věci s ohledem na konkrétní podmínky případu vhodné či nikoliv, a Ústavní soud nehodlá do této jeho dispozice vstupovat. Samozřejmě s výjimkou shora naznačené možnosti úplného vybočení, k čemuž však v této věci nedošlo.
V projednávané věci spatřoval obecný soud důležité důvody v organizačně technických okolnostech, za nichž by mělo dojít projednávání případu, což v zásadě nelze považovat za argumentaci nelogickou či protiústavní. Vzniklou situaci by zřejmě bylo možno řešit i jiným způsobem, nicméně vedení soudního řízení je především věcí obecných soudů. Bude na Okresním soudu ve Strakonicích, aby jím zvolený procesní postup neměl v další fázi řízení negativní dopad do práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel poukazuje na nemožnost reagovat na námitky spoluobviněných, konstatuje Ústavní soud (i) s odkazem na usnesení ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 46/08, že právo na obhajobu, jak je zaručeno v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny, zaručuje každému nárok na právní pomoc, resp. na čas a možnost k přípravě obhajoby, ať obviněného samotného nebo prostřednictvím obhájce. Napadeným rozhodnutím o vyloučení věci sice stěžovatel přichází o možnost aktivně zasahovat v řízení týkajícím se spoluobviněného, avšak nijak se nedotýká jeho vlastního práva na obhajobu. Ze skutečnosti, že věc stěžovatele byla vyloučena do samostatného řízení, nelze dovodit, že by tím stěžovatel mohl být ohrožen na svém právu na úplné projednání věci soudem.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu