ECLI:CZ:US:2020:1.US.94.20.1
sp. zn. I. ÚS 94/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Zimy, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 165/2018-26 ze dne 11. listopadu 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 A 54/2016-63 ze dne 22. března 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Vrchlického 2627/46, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Vysočina, Územního odboru Jihlava, Dopravního inspektorátu Jihlava (dále jen "správní orgán I. stupně") č. j. KRPJ-36854/ČJ-2015-160706 ze dne 26. 5. 2016 bylo potvrzeno původní rozhodnutí o uložení blokové pokuty ve výši 1 000 Kč stěžovateli č. j. KRPJ-9267/PŘ-2011-160706 ze dne 14. 2. 2011, a to poté, co správní orgán I. stupně povolil obnovu řízení o předmětném přestupku. V původním řízení byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil porušením §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, tím, že dne 14. 2. 2011 v 09:05 hod na pozemní komunikaci v obci Rančířov překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci (50 km/h) o 16 km/h.
2. Stěžovatelovo odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 5. 2016 vedlejší účastnice zamítla a rozhodnutí potvrdila rozhodnutím č. j. KRPJ-36854-51/ČJ-2015-1600DP ze dne 26. 7. 2016.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice stěžovatel následně brojil správní žalobou, kterou však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud dospěl k závěru, že řidičem motorového vozidla byl v době zastavení policisty stěžovatel, který předložil k ověření totožnosti svůj občanský a řidičský průkaz. Podle názoru krajského soudu nebyla prokázána žalobní námitka stěžovatele, že přestupek nemohl spáchat, neboť v den, kdy k němu došlo, se nacházel jinde, a že osoba jemu blízká předložila při kontrole omylem jeho doklady, a tak došlo k záměně identity. Krajský soud k předmětnému závěru dospěl mimo jiné proto, že zhodnotil výpověď svědka svědčící ve prospěch stěžovatele jako nevěrohodnou. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou.
4. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů a navrhuje jejich zrušení; spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svého práva na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele jsou závěry správních soudů stran nevěrohodnosti výpovědi svědka Ladislava Hospodky a ohledně tvrzení, že stěžovatel zanechal ve vozidle pouze svůj občanský průkaz, v rozporu s výše zmíněným základním právem. Stěžovatel má dále za to, že skutkové závěry plynoucí z knihy jízd k předmětnému vozu a z výslechu svědka Ladislava Hospodky zakládají pochybnosti, na základě kterých by o vině stěžovatele mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud tedy neplní funkci instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
7. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že důvod pro jeho zásah do činnosti správních soudů dán není. Správní soudy srozumitelně a logicky odůvodnily své rozhodnutí a pečlivě se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní stížností stěžovatel brojí pouze proti hodnocení jednotlivých důkazů a nepředkládá žádnou relevantní ústavně právní argumentaci, byť formálně namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces.
8. K námitkám stěžovatele lze toliko uvést, že hodnocení jednotlivých důkazů je zcela v kompetenci správních orgánů a správních soudů, neboť zásada volného hodnocení důkazů se uplatní rovněž ve správním řízení nebo ve správním soudnictví. Dospěl-li krajský soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Ladislava Hospodky k závěru o jeho pravděpodobné nestrannosti s ohledem na to, že je "podle dostupných informací blízký přítel žalobce" (viz str. 13 napadeného rozsudku krajského soudu), nelze uvedený závěr považovat za extrémní pochybení. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti sám tvrdí, z úředního záznamu o podání vysvětlení předmětného svědka ze dne 22. 7. 2015 vyplývá, že svědek se stěžovatelem v minulosti spolupracoval; zároveň mu však podle jeho vlastního vysvětlení byl ochoten půjčit auto své sestry. Závěr soudu ohledně jeho pravděpodobné nestrannosti se tak nejeví jako svévolný, v rozporu s pravidly logického myšlení, přírodními zákony ani zkušenostními poznatky.
9. K námitce stěžovatele, že z jím podaného vysvětlení neplyne, že by tvrdil, že ve vozidle zapomněl pouze občanský průkaz, nýbrž měl na mysli i řidičský průkaz, lze pouze uvést, že krajský soud hodnotil pravděpodobnost tvrzení stěžovatele o záměně jeho identity na základě tvrzení stěžovatele v podnětu pro přezkum, ve kterém uvedl, že ve vozidle zanechal pouze občanský průkaz, nikoliv průkaz řidičský. Podobně pak přesvědčivost stěžovatelových tvrzení posoudil i s ohledem na pravděpodobnost, že by si údajný jiný přestupce nevšiml, že v policisty vypsaném pokutovém bloku je na místě přestupce identifikována jiná osoba (viz str. 13 napadeného rozsudku krajského soudu). Také v tomto případě tak hodnocení krajského soudu naplňuje ústavněprávní požadavky.
10. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna, Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to i s ohledem na bagatelní charakter přestupku a pokuty stěžovateli uložené, a nemohou zasáhnout do stěžovatelových základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2290/18 ze dne 1. 8. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Jelikož napadenými rozsudky správních soudů stěžovatelova ústavně zaručená práva porušena nebyla, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu