ECLI:CZ:US:2020:1.US.973.20.1
sp. zn. I. ÚS 973/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Letiště Praha, a. s., se sídlem K letišti 1019/6, 161 00 Praha 6, zastoupenou JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5602/2017, 22 Cdo 5603/2017-921 ze dne 9. 12. 2019, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 410/2013-807 ze dne 13. 6. 2017 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 9 C 135/2006-640 ze dne 19. 3. 2013, ve znění doplňujícího usnesení č. j. 9 C 135/2006-657 ze dne 10. 6. 2013 a opravného usnesení č. j. 9 C 135/2006-704 ze dne 11. 7. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z textu ústavní stížnosti a její přílohy je však evidentní, že stěžovatelka napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3171/18 ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 1985/19 ze dne 3. 9. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně Český Aeroholding, a. s.) se v řízení před obecnými soudy domáhala vůči žalovaným č. 1 a č. 2 vyklizení předmětných pozemků v k. ú. Hostivice ve vlastnictví stěžovatelky, na kterých byla neoprávněně uložena hlína a další materiál (dále jen "deponie"). Okresní soud Praha-západ (dále také "soud prvního stupně") napadeným částečným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti žalovanému č. 1 zamítl (výrok I) a uložil žalovanému č. 2 předmětné pozemky vyklidit, a to v pariční lhůtě 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Vzájemný návrh žalovaného č. 2 na zaplacení částky ve výši 441 840,80 zamítl (výrok III). V doplňujícím usnesení ze dne 10. 6. 2013 byl částečný rozsudek soudu prvního stupně doplněn o výrok IV. s tím, že o všech dalších nárocích stěžovatelky a všech dalších nárocích druhého žalovaného, jakož i o nákladech řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno. Odvolání stěžovatelky proti výroku II. soudu prvního stupně pak Krajský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem odmítl (výrok I.); jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pariční lhůtu prodloužil na 6 měsíců (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením pod výrokem II. odmítl. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o výklad práva a právního předpisu, který na danou věc nedopadá; své rozhodnutí opřel o nepřípadnou judikaturu Nejvyššího soudu; chybně vyložil právní režim části deponie, když v dané věci dochází ke střetu práva k příslušenství věci a k součásti věci a použití ustanovení §1078 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., kde otázka tohoto střetu nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tím došlo k zásahu do výše citovaných základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná.
Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů a aplikací podústavního práva. Ačkoliv stěžovatelka používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v nesouhlasu s hodnocením podústavního práva obecnými soudy v řízení o vyklizení pozemků a zpochybnění závěrů odvolacího a dovolacího soudu k charakteru deponie. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal; naopak obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily v souladu s ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok II).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu