ECLI:CZ:US:2020:1.US.999.20.1
sp. zn. I. ÚS 999/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Kongregace sester Těšitelek Božského srdce Ježíšova, se sídlem v Rajhradě, Odbojářů 324, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti výrokům I a II usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4021/2019-401 ze dne 15. 1. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 162/2018-373 ze dne 3. 7. 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 10 C 375/2014-323 ze dne 26. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a dále a) obce Rovečné, se sídlem v Rovečném 82, b) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhala jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy proti oběma vedlejším účastníkům s odkazem na §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.", určení vlastnického práva státu ke specifikovaným lesním pozemkům v katastrálním území Rovečné. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce bylo uloženo nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek potvrdil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto pro nepřípustnost (výrok I); výrokem II Nejvyšší soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici a) náklady dovolacího řízení.
2. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit a pokojně užívat majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. Obecné soudy všech stupňů podle stěžovatelky aplikovaly jednoduché právo - §2a a další zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), ve spojení s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě") - neústavním způsobem a porušily legitimní očekávání stěžovatelky, že nabude vlastnické právo k dotčeným pozemkům. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky odkazem na jiný skutkový stav vyhnul vypořádání její námitky, že obsah přídělové listiny z roku 1950 byl interpretován nesprávně; odůvodnění usnesení dovolacího soudu je i částečně nepřezkoumatelné (vypořádání druhé dovolací otázky ohledně aplikace §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. se podle stěžovatelky minulo s jejím obsahem). Předně však stěžovatelka shledává obecnými soudy zjištěnou skutečnost, že příděl dotčených pozemků nesměřoval do společného vlastnictví čtyř obcí, včetně vedlejšího účastníka a), nýbrž do výlučného vlastnictví jednotlivých obcí vždy podle katastrálního území, extrémně rozpornou s provedenými listinnými důkazy a podrobně v ústavní stížnosti rozvádí, jak měly být provedené listinné důkazy hodnoceny. Dotčené pozemky se staly výlučným majetkem vedlejší účastnice a) v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě; svými rozhodnutími obecné soudy neposkytly ochranu legitimního očekávání stěžovatelky na navrácení původního majetku Církve římskokatolické, jíž je stěžovatelka součástí.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. K povaze nároků církví a náboženských společností na vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. a existence jejich legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod již měl Ústavní soud opakovaně příležitost se vyjádřit, jak při samotném přezkumu ústavnosti uvedeného zákona [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.)], tak při projednávání individuálních ústavních stížností jednotlivých oprávněných osob. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) dospěl Ústavní soud k závěru, že právo na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy) není porušeno v případě, bylo-li očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. Legitimní očekávání, založené v §29 zákona o půdě, bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb. do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva a přestalo ve své původní podobě existovat; restitučních nároků se proto lze dovolávat jen v mezích stanovených tímto zákonem.
5. Rozhodnutím odčinit pouze některé (nikoli všechny) majetkové křivdy zákonodárce neporušuje legitimní očekávání oprávněných subjektů ani další ústavně zaručená práva. Stanoví-li zákon pro vznik restitučního nároku určité podmínky (legitimní, nediskriminující - jako tomu v projednávané věci podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 je) a aplikující orgány - především soudy - tyto podmínky přezkoumatelným způsobem vyloží a použijí na konkrétní projednávaný případ, své závěry v odůvodnění vydaných rozhodnutí přesvědčivým způsobem obhájí, není jejich postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
6. Příznivý výsledek řízení nezaručuje jeho účastníkovi ani právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, které měly obecné soudy ve věci stěžovatelky porušit; jeho smyslem je garance procesních práv zajišťujících účastníkům řízení rovné postavení s rovnými příležitostmi vyjádřit se ve věci ke všem relevantním skutečnostem a právem dočkat se v soudním rozhodnutí jeho přesvědčivého odůvodnění, včetně vypořádání všech námitek a procesních (zejména důkazních) návrhů. Ani v tomto ohledu nebyla stěžovatelka v řízení před obecnými soudy na svých právech zkrácena.
7. Nalézací soud dospěl po rozsáhlém dokazování k závěru, že k přídělu dotčených pozemků lesnímu družstvu (byť neexistujícímu, jak se později ukázalo), jehož členy byly jednotlivé obce, a faktickému převzetí jejich držby došlo před 1. 1. 1950. S odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu (podpořenou i např. usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 937/17 ze dne 4. 7. 2017) proto soud uzavřel, že blokační §29 zákona o půdě, který zakazoval převod vlastnictví, nikoli jeho přechod, nebyl porušen pro splnění podmínek §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. na straně vedlejší účastnice a). Obranu stěžovatelky zpochybňující legálnost přechodu vlastnictví na vedlejší účastnici a) neshledal nalézací soud důvodnou (bod 20 rozsudku).
8. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že nalézací soud v podstatě převzal argumentaci odvolacího soudu vyjádřenou v rozsudku č. j. 54 Co 325/2016-352 ze dne 19. 12. 2017, vydaného ve skutkově téměř totožné věci; uvedený rozsudek obstál v dovolacím i ústavněprávním přezkumu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3410/18 ze dne 21. 11. 2018). Vzhledem k tomu, že nenastaly žádné nové okolnosti, které by odvolací soud přiměly k přehodnocení svého předchozího stanoviska, potvrdil odvolací soud rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný a vypořádal i četné odkazy stěžovatelky na judikaturu dovolacího soudu. Správnost přijatého výkladu §2a zákona č. 172/1991 Sb. dovodil odvolací soud i z nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17, jehož závěry jsou na případ stěžovatelky plně aplikovatelné.
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť se odlišného právního posouzení věci dovolávala na základě jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v soudním řízení. Stěžovatelka uvedené hodnocení nepopírá, tvrdí však, že se měl dovolací soud jí předloženými otázkami zabývat právě pro extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Ústavní soud ve způsobu, jakým především nalézací soud provedené důkazy hodnotil, žádný rozpor, natož extrémní, neshledal. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§132 o. s. ř.) učinil nalézací soud odpovídající zjištění a své úvahy srozumitelně vysvětlil (body 18-20 rozsudku).
10. Těžiště stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti spočívá v polemice s aplikací podústavního práva obecnými soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu (navzdory přesvědčení stěžovatelky). Ústavní soud shledává - stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 3410/18 - zjevně neopodstatněnou i nyní projednávanou stížnost téže stěžovatelky. Za přiléhavý považuje Ústavní soud i odkaz odvolacího soudu na smlouvu o vypořádání, uzavřenou mezi státem a Církví římskokatolickou, jíž je stěžovatelka součástí, podle §15 zákona č. 428/2012 Sb. Význam existence vypořádací dohody ve vztahu k naturální restituci původního majetku vysvětlil Ústavní soud již ve zmiňovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17, na jehož závěry lze ve stručnosti odkázat.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu