ECLI:CZ:US:2018:2.US.3410.18.1
sp. zn. II. ÚS 3410/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kongregace sester Těšitelek Božského srdce Ježíšova, se sídlem Odbojářů 324, Rajhrad, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2018 č. j. 28 Cdo 1750/2018-385 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 19. 12. 2017 č. j. 54 Co 325/2016-352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dále namítá zásah do svého práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1, odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť mělo být zasaženo do jejího legitimního očekávání, že nabude vlastnické právo k dotčeným pozemkům, a to způsobem dosahujícím ústavně právní intenzity.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 8 C 191/2014-264 určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. č. X1, X2 a X3
v katastrálním území Polom u Sulkovce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků, státu i o soudním poplatku (výroky II.-IV.). Soud shledal návrh stěžovatelky, jejž podřadil pod §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), důvodným. Sporné pozemky totiž do vlastnictví obce Sulkovec (dále též "žalovaná 1") nepřešly na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), jelikož právní předchůdce dotčené obce pozemky nikdy nevlastnil. Poté, co byly s oporou v zákoně č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), odebrány stěžovatelce, byly dány do užívání, nikoli však do vlastnictví Lesnímu družstvu Bystřice nad Pernštejnem. Jako majetek právního předchůdce žalované 1), obce Polom, pozemky nikdy vedeny nebyly. Nadto by se přechod vlastnického práva ze státu na obec dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. protivil §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 54 Co 325/2016-352 k odvolání žalovaných (obce Sulkovec a České republiky - Státní pozemkový úřad) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 16. 7. 2018 č. j. 28 Cdo 1750/2018- 385 dovolání stěžovatelky odmítl a uvedl, že stran problému podmínění přechodu vlastnického práva na obce dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. existencí držby před 31. 12. 1949 judikatura dovolacího soudu konstantně dovozuje, že nemovitosti, které byly obci přiděleny v režimu zákona č. 142/1947 Sb., přechází do jejího vlastnictví na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na to, zda je k uvedenému datu držela, či nikoli (takto viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3301/2017 a ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4243/2016 srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2888/2017). Převzetí přiděleného majetku obcí do držby není tudíž v těchto případech pro naplnění podmínek přechodu podle citovaného ustanovení určující. Nejvyšší soud dále odůvodnil, že v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2212/2004 a ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, na něž se odvolala stěžovatelka, se uvádí, že §2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily. Tato rozhodnutí tudíž podle Nejvyššího soudu nejsou s výše odkazovanými judikáty v žádné kontradikci. Totéž lze říci i o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, jímž byl řešen zcela odlišný případ, v němž se příděl měl odehrát podle zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nikoli dle zákona č. 142/1947 Sb. jako v řešené věci.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení připustil, že poněkud odlišný náhled je namístě volit tam, kde je řešen právní osud pozemků, které byly přiděleny lesnímu družstvu, jež ovšem nikdy nevzniklo, a dotčený případ tak nelze podřadit §2b zákona č. 172/1991 Sb. Pakliže soud za těchto podmínek volí extenzivní interpretaci §2a zákona č. 172/1991 Sb. (maje na paměti, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku prostupuje princip in favorem restitutionis, pročež dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období nemohou jít k tíži obcím; zde srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, jakož i judikaturu tam citovanou) a dovozuje-li, že sporné pozemky mohly na obec dle posledně zmíněného ustanovení přejít, přestože bylo za přídělce nominálně označeno lesní družstvo (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2212/2004 a ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 28 Cdo 437/2013), musí mít za zjištěné specifické okolnosti, jež umožňují usuzovat, že příděl materiálně směřoval do majetkové sféry obce, přičemž takovouto skutečností může být zejména převzetí držby přidělovaných pozemků obcí před 31. 12. 1949 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 794/2017). Podobnou okolností však, kromě krajským soudem zjištěného a stěžovatelkou zpochybňovaného převzetí držby právním předchůdcem žalované 1) v srpnu 1949, může být rovněž odvolacím soudem zmíněný fakt (proti němuž stěžovatelka nikterak nebrojí), že přídělový orgán v únoru 1950 vydal další přídělové rozhodnutí, kterým již sporný majetek výslovně destinoval do majetkové sféry obcí samotných. Kdo měl před 31. 12. 1949 předmětné pozemky v držbě, se tak ve světle všeho uvedeného ukazuje být z hlediska řešeného případu nerozhodným, a proto ani nemůže na výsledku věci nic změnit polemika stěžovatelky se skutkovými závěry, jež v tomto směru odvolací soud učinil.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že mělo být její žalobě před obecnými soudy vyhověno. Ve vztahu k důvodům, které vedly odvolací i dovolací soud k tomu, že (na rozdíl od soudu nalézacího) stěžovatelčinu žalobu, jejíž úspěch je podmínkou následné restituce dotčených pozemků, v celém rozsahu zamítly, pak stěžovatelka považuje za podstatné, že oba soudy ve své snaze rozhodnout věc in favorem komunální restituce zcela ignorovaly, že ať již bude za mimořádný důvod pro aplikaci ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. považováno převzetí držby dotčených pozemků ze strany státu před 1. 1. 1950 (jak tvrdí odvolací soud) nebo změna původní přídělové listiny představovaná rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 2.1950 č. j. 8747/50-IX/B 23 (jak tvrdí soud dovolací), nesměřoval příděl dotčeným pozemků v žádné ze všech historicky nastalých variant nikdy do výlučné majetkové sféry obce Polom jako právního předchůdce žalované 1), nýbrž naopak vždy zásadně do společné hospodářské sféry obcí Nyklovice, Rovečné, Chlum a Polom, v poslední variantě (rozhodnutí ze dne 19. 2. 1950 zdůrazňované Nejvyšším soudem) dokonce přímo do společného vlastnictví těchto obcí. Obec se ovšem na základě ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. mohla stát výlučným vlastníkem přidělených nemovitostí jen tam, kde příděl směřoval do její výlučné hospodářské sféry. Tam, kde příděl směřoval do společné hospodářské sféry více obcí, mohlo k přechodu do výlučného vlastnictví obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. dojít jen v případě, že obec byla právním nástupcem všech společných přídělců. V ostatních případech věc přecházela do společného vlastnictví přídělců. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu představovaná např. rozsudkem ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 794/2017, v němž bylo rozhodováno o věci, v níž příděl směřoval do společné hospodářské sféry dvou obcí, které se na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb. staly podílovými spoluvlastníky přidělených nemovitostí každá s podílem ideální poloviny. Za skutkového stavu, který byl zjištěn odvolacím a dovolacím soudem, proto k přechodu dotčených pozemků do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka 1) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. nemohlo dojít.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí a proč neshledaly její právo na restituci dotčených pozemků a upřednostnily respekt k vlastnictví žalované obce. Nejvyšší soud se též přesvědčivě vypořádal jak s právními argumenty stěžovatelky, tak i s jejími odkazy na jeho prejudikaturu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu