ECLI:CZ:US:2020:2.US.1000.19.1
sp. zn. II. ÚS 1000/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, č. j. 24 Cdo 3072/2018-942, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 29 Co 62/2017-775, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 44 C 7/2013-685, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je po zůstavitelce dědičkou ze zákona jako osoba, která s ní žila ve společné domácnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným rozsudkem její žalobu zamítl poté, co učinil skutkový závěr, že stěžovatelka se sice se zůstavitelkou pravidelně stýkala a vypomáhala jí, ale společnou domácnost - kterou stěžovatelka vedla se svými syny - se zůstavitelkou nezaložila (dále jen "rozsudek obvodního soudu"). Tento rozsudek obvodního soudu následně v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "rozsudek městského soudu").
Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu tím, že zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako absenci společné domácnosti. K namítané procesní vadě spočívající v neposouzení neplatnosti závěti ve prospěch jiných dědiců Nejvyšší soud uvedl, že není pro posouzení dovolání stěžovatelky podstatná, neboť vedení společné domácnosti se zůstavitelkou neprokázala a v důsledku toho dědičkou po zůstavitelce není, bez ohledu na to, zda je závěť zůstavitelky platná či neplatná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti úvodem předesílá, že v záhlaví uvedená rozhodnutí byla napadena rovněž ústavní stížností vedenou pod sp. zn. I. ÚS 922/19, která byla podána stěžovatelem, který v dané věci vystupoval vedle stěžovatelky na straně žalobců a společně se stěžovatelkou se také domáhal určení postavení osoby žijící se zůstavitelkou ve společné domácnosti (dále jen "stěžovatel"). Stěžovatelka v této souvislosti konstatuje, že se s uvedenou ústavní stížností stěžovatele ztotožňuje a odkazuje na ni, přičemž svojí ústavní stížností toliko některé skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti stěžovatele rozvádí a poukazuje na nejzávažnější pochybení, kterých se soudy dopustily. Konkrétně stěžovatelka napadeným rozhodnutím vytýká, že nebyla projednána platnost závěti, a to i přes její zjevné nedostatky zakládající její neplatnost. Ke zpětvzetí žaloby co do části neplatnosti závěti podle stěžovatelky nikdy nedošlo, neboť stěžovatel k tomu nikdy neudělil svůj souhlas. K tomu stěžovatelka dále uvádí, že závěť je absolutně neplatným právním jednáním, neboť ji zůstavitelka nikdy nepodepsala a k tomu byl soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že neplatnost závěti má výrazné dopady na hodnocení důkazů v rozhodování o určení dědiců ze zákona, neboť v této souvislosti vystupovaly jako svědci také osoby, které jsou se zfalšovanou závětí spjaty. Věrohodnost takových svědků je přinejmenším pochybná a v důsledku neprojednání neplatnosti závěti tak soudy nemohly dospět ke správným skutkovým zjištěním ani v části řízení týkající se určení dědiců ze zákona.
Následně stěžovatelka svoji ústavní stížnost postupně doplňovala prostřednictvím několika podání, ve kterých se věnuje především jednak otázce vedení společné domácnosti se zůstavitelkou a věrohodnosti svědeckých výpovědí v souvislosti s otázkou neplatnosti závěti, a to s tvrzením, že ve vztahu k této otázce nebyla vzata žaloba zpět. Dále stěžovatelka ve svých doplněních poukazuje na probíhající trestní stíhání v souvislosti se zfalšováním závěti zůstavitelky, z čehož je podle stěžovatelky zřejmé, že údajní závětní dědicové a osoby v jejich prospěch svědčící vědomě uváděli nepravdy v soudních řízeních, které jsou předmětem ústavní stížnosti stěžovatelky. Ve svých doplněních ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhuje zrušení také usnesení notářky - soudní komisařky ze dne 17. července 2012, č. j. 32 D 1239/2011-416, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013, č. j. 24 Co 302/2012-505, a "všechna další významově navazující usnesení".
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se hodnocení provedených důkazů ze strany obecných soudů k otázce vedení společné domácnosti, Ústavní soud především připomíná, že setrvale judikuje, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. K zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod při hodnocení důkazů obecnými soudy dochází pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci. Naznačený extrémní nesoulad v nyní projednávané věci nenastal. Nadto opírá-li stěžovatelka tyto své námitky o tvrzenou nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí, Ústavní soud poukazuje na to, že obvodní soud k závěru o neexistenci společné domácnosti stěžovatelky a zůstavitelky dospěl z významné části také na základě účastnické výpovědi samotné stěžovatelky a svědeckých výpovědí jejích dětí a dále vycházel také z účastnické výpovědi stěžovatele, listinných důkazů a výpovědí dalších svědků.
Další námitkou stěžovatelky, že ke zpětvzetí žaloby co do části neplatnosti závěti nikdy nedošlo, neboť stěžovatel k tomu nikdy neudělil svůj souhlas, se již Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 922/19 a předmětnou námitku označil usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 922/19, za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v citovaném usnesení dospěl k závěru, že: "V zásadě celou ústavní stížností stěžovatel zpochybňoval řízení před obecnými soudy v tom smyslu, že trpí zásadní vadou spočívající v částečném zastavení pro zpětvzetí (v části týkající se určení neplatnosti závěti), byť ke zpětvzetí nedošlo. V tom ohledu se jeho námitky míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí obecných soudů, jež spočívají na závěru, že není důvod řešit platnost závěti ve vztahu ke stěžovateli, který není ani dědicem ze zákona. Tento závěr je s ohledem na okolnosti věci srozumitelný, logický a přiléhavý. Ústavní soud jej proto shledal ústavně akceptovatelným. Jde-li totiž o namítané porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v řízení bylo zjištěno, že není dědicem ze zákona (to stěžovatel přímo ani nezpochybnil). Za toho stavu nemá hmotné právo, jehož by se stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhal. Případné procesní pochybení jako porušení "stanoveného postupu" mu tak nemůže způsobit újmu. Není přitom podstatné, že stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že je zároveň i závětním dědicem. Jednak totiž netvrdil, že tato jeho námitka nebyla v předchozím řízení vypořádána (a vzniká tak pochybnost, zda ji vůbec řádně uplatnil v předchozím řízení), jednak zároveň tvrdil, že je tato závěť neplatná. Má-li pravdu a závěť je skutečně falzifikátem, pak zjevně nemůže být závětním dědicem ani on. Je-li závěť naopak platná, tvrzeným procesním pochybením obecných soudů nebyl na svém dědickém právu z takové závěti dotčen" (usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 922/19). Od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveném v tomto usnesení Ústavního soudu není důvodu se v nyní posuzované věci odchýlit.
Stěžovatelka v souvislosti se zfalšováním závěti zůstavitelky dále poukazuje na aktuálně probíhající trestní stíhání, čímž má být doložena nedůvěryhodnost příslušných svědků. K samotné skutečnosti probíhajícího trestního stíhání Ústavní soud připomíná, že podle principu presumpce neviny musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny). Takový rozsudek pak může případně představovat relevantní důvod pro povolení obnovy řízení, nicméně nyní v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky nemůže ani tato část její argumentace na závěrech Ústavního soudu nic změnit.
Neshledal-li Ústavní soud důvod pro svůj derogační zásah proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností, platí závěr o zjevné neopodstatněnosti i pro doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka bez uplatnění jiné další argumentace navrhuje také zrušení usnesení notářky - soudní komisařky ze dne 17. července 2012, č. j. 32 D 1239/2011-416, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2013, č. j. 24 Co 302/2012-505, a všechna další významově navazující usnesení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti (obsaženým v jednom z doplnění její ústavní stížnosti) konstatuje Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu