ECLI:CZ:US:2020:2.US.1086.19.1
sp. zn. II. ÚS 1086/19
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Šmerdy, advokáta se sídlem Vránova 756/39, Brno - Řečkovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2018 č. j. 47 Co 243/2018-67 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018 č. j. 41 C 96/2011-60, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2018 č. j. 41 C 96/2011-63, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2018 č. j. 47 Co 243/2018-67 a usnesením Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018 č. j. 41 C 96/2011-60, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2018 č. j. 41 C 96/2011-63, byl porušen princip rovnosti ve spojení s právem stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Řízení o návrhu na zrušení části §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "jehož pobyt není znám,", se zastavuje.
IV. Návrh na zrušení zbylé části §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel brojí proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel navrhl zrušení celého §9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
I. Rekapitulace skutkového stavu a napadených rozhodnutí
2. Stěžovatel byl usnesením městského soudu ze dne 4. 2. 2013 č. j. 41 C 96/2011-31 ustanoven podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu opatrovníkem žalované T. R., neboť místo jejího pobytu se v rozhodné době nepodařilo zjistit. Při nahlížení do spisu stěžovatel zjistil, že řízení bylo skončeno a ještě předtím došlo i ke skončení stěžovatelovy funkce opatrovníka, neboť soudu se povedlo zjistit pobyt žalované (o těchto skutečnostech nebyl stěžovatel soudem informován). V reakci na tyto skutečnosti stěžovatel požádal městský soud o vydání rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů. V žádosti stěžovatel uvedl, že tarifní hodnota sporu byla 6 709,98 EUR (při kurzu z 1. 10. 2018 se jednalo v přepočtu o 172 883 Kč). Sazba odměny za jeden úkon právní služby tudíž činila 6 416 Kč, resp. po snížení podle §12a odst. 2 advokátního tarifu 5 000 Kč. Požadoval proto, aby mu soud přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 19 239 Kč. Tato částka měla být tvořena a) odměnou za tři úkony právní služby a 5 000 Kč, celkem 15 000 Kč; b) režijním paušálem za tři úkony právní služby a 300 Kč, celkem 900 Kč; c) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty.
3. Městský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením (v znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2018) tak, že stěžovateli přiznal na odměně za výkon funkce opatrovníka a náhradě hotových výdajů celkem 2 541 Kč. Tato částka byla tvořena a) odměnou za tři úkony právní služby a 400 Kč, celkem 1 200 Kč; b) režijním paušálem za tři úkony právní služby a 300 Kč, celkem 900 Kč; c) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 441 Kč.
4. Krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal krajské soud mj. na to, že prvostupňový soud postupoval správně, když vypočetl výši odměny stěžovatele jakožto opatrovníka osoby neznámého pobytu podle §9 odst. 5, §7 a §12a odst. 1 advokátního tarifu a určil, že stěžovateli náleží za jeden úkon právní služby odměna ve výši 400 Kč.
II. Obsah ústavní stížnosti
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především rozporuje závěr obecných soudů, že v nyní posuzované věci měla být jeho odměna vypočtena podle mj. §9 odst. 5 advokátního tarifu. Pakliže obecné soudy při výpočtu stěžovatelovy odměny za výkon funkce opatrovníka aplikovaly §9 odst. 5 advokátního tarifu, jedná se o zjevnou a extrémně špatnou interpretaci a nezákonnou aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu obecnými soudy.
6. Alternativně namítá, že již samotné ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. V této souvislosti poukazuje na to, že advokát, jenž byl ustanoven opatrovníkem, nemůže bez zákonného důvodu odmítnout poskytnutí těchto právních služeb a je tedy nucen přijmout práci, za kterou je bez rozumného důvodu odměňován výrazně nižší částkou než např. advokát, jenž stejnou práci vykonává jako soudem ustanovený zástupce účastníka. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil §9 odst. 5 advokátního tarifu v plném rozsahu a následně zrušil napadená rozhodnutí krajského a městského soudu.
III. Vyjádření účastníků řízení
7. Městský soud prostřednictvím předsedy senátu Mgr. Milana Jakubíčka uvedl, že byť si je vědom jisté diskrepance v oblasti odměňování advokátů působících v roli ustanoveného opatrovníka a ustanoveného zástupce, toto rozlišování považuje za odůvodněné. Nicméně městský soud si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud o této věci již rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.) a §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám," zrušil.
8. Krajský soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Jiřího Vávry uvedl, že s totožnými námitkami stěžovatele se vypořádal v ústavní stížností napadeném usnesení, pročež na jeho odůvodnění odkazuje.
9. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků řízení nepovažoval Ústavní soud za účelné zasílat je k replice stěžovateli.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, posuzoval splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jelikož je stěžovatel advokátem, Ústavní soud u něj netrval na tom, aby se nechal zastoupit dalším advokátem dle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, pročež byl oprávněn podat proti nim ústavní stížnost [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Stěžovatel byl rovněž oprávněn podat návrh na zrušení §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám,", neboť v tomto rozsahu bylo citované ustanovení advokátního tarifu aplikováno při rozhodování v jeho věci [§64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. V této části nicméně Ústavní soud přistoupil k zastavení řízení podle §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť Ústavní soud zrušil příslušnou část §9 odst. 5 advokátního tarifu shora citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19.
13. Ústavní soud nicméně konstatuje, že stěžovatel nebyl oprávněn k podání návrhu na zrušení zbylé části (resp. zbylých hypotéz) §9 odst. 5 advokátního tarifu, neboť ta nebyla v jeho věci aplikována (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19, cit., výše, body 15 až 17). Stěžovatelův návrh proto musí být v příslušném rozsahu odmítnut jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
14. Nakonec Ústavní soud uvádí, že rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
17. Jak již bylo naznačeno výše, posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti se odvíjí od nedávné nálezové judikatury Ústavního soudu, v níž se opakovaně zabýval významem opatrovníka při zastupování účastníka v soudním řízení a ústavní konformitou ustanovení stanovujících značně rozdílnou výši odměny pro advokáty vystupující ve funkci opatrovníka a ve funkci zástupce. Ústavní soud v této judikatuře dovodil, že zákonodárcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky v §9 odst. 5 advokátního tarifu vyjmenovaných skupin osob byla v rozporu se zásadou rovnosti, vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle §30 občanského soudního řádu. Dovodil, že z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že stát advokátům negarantuje právo na zisk a právní úprava, která advokátům ukládá vykonávat určité druhy činností ve veřejném zájmu a za sníženou odměnu hrazenou státem, příp. dokonce bez nároku na odměnu, nemusí být nutně rozporná se základními právy a ústavními principy garantovanými Listinou nebo Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/17 ze dne 14. 8. 2018 (200/2018 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 13/14 ze dne 15. 9. 2015 (N 164/78 SbNU 451; 297/2015 Sb.); rozsudek ESLP ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983 č. 8919/80; rozsudek ESLP ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 10. 2011 č. 31950/06]. Na druhou stranu ale rozdílně stanovená odměna nemůže být založena na libovolných kritériích; naopak kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných nebo dokonce stejných situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Taková kritéria nicméně v případě stanovení odměny pro advokáty jako opatrovníky zvolena nebyla. Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu podle Ústavního soudu vycházelo z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování tam vyjmenovaných skupin účastníků řízení opatrovníkem. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že advokát odměňovaný na základě zákonodárcem zvoleného zjednodušujícího kritéria byl v horším postavení oproti advokátovi, který činnost opatrovníka podle §9 odst. 5 advokátního tarifu - spojenou s nevyhovujícím způsobem odměňování - nevykonával nebo ji vykonával v menším rozsahu.
18. Ústavní soud z výše uvedených důvodů postupně přistupoval k rušení jednotlivých částí hypotézy §9 odst. 5 advokátního tarifu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 22/19 ze dne 14. 1. 2020 (28/2020 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 23/19 ze dne 28. 1. 2020 (43/2020 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 26/19 ze dne 3. 3. 2020 (176/2020 Sb.)]. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 přistoupilo plénum Ústavního soudu ke zrušení §9 odst. 5 advokátního tarifu v slovech "jehož pobyt není znám,", tedy té části hypotézy dotčeného ustanovení zákona, která byla rozhodná pro určení výše odměny stěžovatele v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů.
19. Na základě řečeného Ústavní soud konstatuje, že také ve stěžovatelově věci byla porušena ústavněprávní zásada rovnosti v návaznosti na základní právo získávat prostředky pro životní potřeby prací a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, a to ať již závislou činností jako zaměstnaný advokát nebo jako advokát vykonávající advokacii v obchodní společnosti, anebo podnikáním ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. V souladu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 má Ústavní soud rovněž za to, že stanovil-li zákonodárce odlišnou výši odměny pro advokáty jako opatrovníky ustanovené osobě neznámého pobytu, zasáhl tím kontextuálně také do práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Zde přitom není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, ale na základě rozhodnutí státu (soudu), a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří z rozličných důvodů nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je naopak skutečnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je v zásadě obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a je zásadně ekvivalentní i co do kritérií přiměřenosti poskytnutí odměny za takovou činnost.
20. Ústavní soud navíc podotýká, že téměř identickou věc posuzoval pouze nedávno. V plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 a na něj navazujícím senátním nálezu sp. zn. III. ÚS 395/19 ze dne 19. 11. 2019 byla rovněž posuzována situace, kdy byla stěžovateli (advokátovi) přiznána odměna za výkon funkce opatrovníka ustanoveného soudem osobě neznámého pobytu podle §9 odst. 5 advokátního tarifu. Plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19 byla příslušná číst hypotézy §9 odst. 5 advokátního tarifu zrušena a v návaznosti na to bylo senátním nálezem sp. zn. III. ÚS 395/19 z důvodu rozporu s čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny zrušeno i usnesení obecného soudu se srovnatelným obsahem jako nyní napadená rozhodnutí městského a krajského soudu. S ohledem na podobnost nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od tam vyslovených závěrů; naopak v podrobnostech odkazuje na závěry uvedené v těchto nálezech a konstatuje, že napadená rozhodnutí krajského a vrchního soudu představují nepřijatelný zásah do základních práv stěžovatele zaručených čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená usnesení krajského soudu a vrchního soudu podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud dále rekapituluje, že rozhodl o zastavení řízení o stěžovatelově návrhu na zrušení části §9 odst. 5 advokátního tarifu ve slovech "jehož pobyt není znám," podle §67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť příslušné ustanovení bylo v mezidobí zrušeno výše citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/19.
23. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení i zbylé části §9 odst. 5 advokátního tarifu Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, pročež musí být odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu