ECLI:CZ:US:2020:2.US.1110.20.1
sp. zn. II. ÚS 1110/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Kašpárkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. 30 Cdo 1348/2019-314 a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018 č. j. 15 Co 71/2017-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu Úmluvy a práva na lidskou důstojnost zaručeného čl. 10 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 10. 2016 č. j. 20 C 274/2014-199 zamítl žalobu stěžovatelky vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 2 446 583 Kč s příslušenstvím, jíž se domáhala po žalované jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 11 C 619/93, a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2018 č. j. 15 Co 71/2017-278, ve znění jeho opravy, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 62 750 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 84 930 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Takto odvolací soud rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 4. 4. 2017 č. j. 15 Co 71/2017-236 byl k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 3987/2017-259 částečně zrušen a věc mu v tomu odpovídajícím rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
3. Dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl a poukázal na to, že z článku VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "Stanovisko") vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012 nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Stěžovatelce přiznaná základní částka přitom vycházela pro extrémní délku posuzovaného řízení ze samé horní hranice uvedeného rozpětí. Zadostiučinění přiznané stěžovatelce svou výší, srovnáváno v přepočtu na jeden rok posuzovaného řízení (necelých 21 000 Kč, tj. asi 840 Euro/rok), i s respektem k extrémní délce posuzovaného řízení, představuje spíše vyšší relutární satisfakci, v porovnání s tím, jaké zadostiučinění přiznává Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") za nepřiměřenou délku řízení [srov. rozsudek ESLP ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, kde za 19 let trvající řízení bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 110 Euro/rok, ve věci Antoni proti České republice, stížnost č. 18010/06, bylo za řízení trvající 12 let přiznáno zadostiučinění ve výši 627 Euro/rok]. Průměrná výše zadostiučinění přiznávaného ESLP jednotlivým stěžovatelům proti České republice v letech 1998 až 2006 činila zhruba 600 Euro za každý rok trvání řízení. Současně platí, že výsledná částka přiznaného zadostiučinění je v přímé úměře s extrémní délkou posuzovaného řízení a naopak nelze dovozovat, že by poskytnutí peněžité satisfakce za nepřiměřenou délkou řízení mělo současně ještě sanovat újmu, jež se v majetkové sféře poškozené projevila zaplacením zákonných úroků z prodlení, jejichž výše byla odvislá od porušení smluvní povinností. Jestliže se stěžovatelce dostalo zadostiučinění v celkové výši 460 000 Kč, nelze podle Nejvyššího soudu mít takto stanovenou výši za zjevně excesivní, zvláště, dostalo-li se jí již v rámci předběžného projednání nároku částky 194 167 Kč. Nejvyšší soud poukázal na to, že skutkové okolnosti případu stěžovatelky jsou nesouměřitelné s těmi, jež zohlednil Ústavní soud v jí zmiňovaném nálezu ze dne 12. 5.2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459); nejednalo se o období nejvýznamnějších politických a hospodářských změn, neboť bylo rozhodováno o žalobě a o vzájemném návrhu, jež se oba týkaly smlouvy o dílo uzavřené již v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, nikoli jako v případě věci posuzované Ústavním soudem o spor týkající se vypořádání hodnoty nemovitosti, jejíž cena by v čase prudce vzrůstala.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na svou nejistotu a frustraci způsobenou postupem soudů, a to zejména tím, že během řízení na prvním stupni se v její kauze vystřídalo 5 soudců, přičemž soud prvního stupně několik let nic nečinil, soud prvního stupně nechal v roce 2007 přecenit znalecký posudek z roku 1999 posuzující stav z roku 1993, soud druhého stupně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto sporu, soudy prvního a druhého stupně opakovaně prováděly již provedené důkazy, soud přes výhrady vznášené zástupci účastníků nedokázal ustanovenému znalci správně vymezit zadání znaleckého posudku, docházelo k názorovým turbulencím na straně soudu ohledně právního posouzení platnosti smlouvy o dílo či posouzení, zda poškozená odstoupila od smlouvy či nikoli, řízení s tímto průběhem trvalo 22 let, přičemž každým rokem běhu soudního řízení docházelo k navýšení částky k úhradě na úroku z prodlení ve výši 186 874 Kč ročně, resp. 146 852 Kč s ohledem na pravomocně přiznané částky; přičemž tato částka je z hlediska finančních poměrů poškozené velmi vysoká. Jak jinak než pocitem frustrace stěžovatelky nazvat pocit ze situace, kdy běh času a neschopnost soudů včas provést relevantní dokazování vedl k poškození stěžovatelky (poškozené, žalované v předmětném řízení) při posuzování otázky existence a hodnoty vad předmětné stavby.
5. Navíc stěžovatelčiny argumenty v tomto řízení soud prvního stupně nevyslyšel a až v následných rozhodnutích v důsledku stěžovatelčiných opravných prostředků došlo soudy ke zkorigování přiznané částky zadostiučinění na částku 460.166 Kč. Stěžovatelka však má za to, že tato částka je vzhledem k extrémnosti uvedeného řízení zcela nedostatečná a je přesvědčena o tom, že byla soudy v rámci předmětného řízení poškozena v takovém rozsahu, který odůvodňuje přiznání zadostiučinění v rozsahu mimo hodnoty a meze dané citovaným stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4227/12 a sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515). Dle stěžovatelky však obecné soudy rezignovaly na požadavek individuálního posouzení a při stanovení výše zadostiučinění postupovaly formalisticky. Stěžovatelka se domnívá, že se závěry obecných soudů vymykají smyslu příslušné právní úpravy. Průtahy v původním soudním řízení ji měly způsobit těžko napravitelnou újmu v mnoha ohledech jejího života a podryly její důvěru v efektivní fungování justičního systému a právního státu České republiky, která je dále prohloubena tím, že obecné soudy rezignovaly na odškodnění přiměřeně odpovídající vzniklé škodě.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy, tedy s výší přiznaného zadostiučinění za postup soudů v její věci. Sama stěžovatelka, ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jejího případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
10. Ústavní soud skutečně v některých případech přehodnocuje rozhodnutí obecných soudů ve věcech týkajících odškodnění za nezákonné rozhodnutí či úřední postup, neboť jsou jimi hodnoceny materiální zásahy do základních práv, nicméně dochází k tomu jen v ojedinělých případech, jako tomu bylo například v případě zastaveného trestního řízení, které dotčené osobě neumožňovalo se očistit (nález sp. zn. I. ÚS 741/17 ze dne 26. 9. 2017, N 182/86 SbNU 877), děvčátka, které jen z viny státu strávila začátek svého života v kojeneckém ústavu (nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017, N 124/86 SbNU 109), potíží, které jednotlivci vzniknou nepřiměřenými průtahy v rozvodovém řízení, zákonodárcem navíc prodlouženém o samostatný opatrovnický spor (nález sp. zn. I. ÚS 1822/14 ze dne 9. 4. 2015, N 75/77 SbNU 119) nebo právě ve stěžovatelkou citovaném případě průtahů řízení, které zavinily v době transformace naprosto nestandardní nárůst částky, kterou musel stěžovatel vyplatit z titulu vypořádání spoluvlastnictví (výše citovaný nález I. ÚS 4227/12).
11. Další stěžovatelkou citovaný nález III. ÚS 1320/10 je nálezem zamítavým, jímž Ústavní soud naopak aproboval postup, jímž Nejvyšší soud stanovuje výše přiznávaného zadostiučinění, které se odvozuje z částek přiznávaných Evropským soudem pro lidská práva a to tak, že jim nesmí být zjevně nepřiměřené.
12. Z důvodů výše uvedených tedy Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem neshledal žádný důvod, který by případ stěžovatelky na ústavní rovně natolik odlišoval od ostatních případů, na něž Nejvyšší soud aplikuje výše citované stanovisko, že by bylo nutno se od takovéhoto obvyklého postupu odchýlit.
13. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu