ECLI:CZ:US:2020:2.US.1160.20.1
sp. zn. II. ÚS 1160/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele N. O. H. N., zastoupeného Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem Purkyňova 102a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 200/2019-250 ze dne 11. 12. 2019 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 71 T 201/2017-227 ze dne 9. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručené práva, a to zejména na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2, 3 a 4, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel byl odsouzen za zpronevěru, spočívající v tom, že ze svěřených zařízení vybral tržbu, ale neodevzdal ji provozovateli výherních automatů či videoloterijních zařízení. Napadenými usneseními pak byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy. V návrhu na obnovu stěžovatel uvedl, že mu nebyly přeloženy do rodného jazyka policejní a soudní písemnosti v jeho trestní věci, ani nebyl řádně poučen o svých právech. Dále namítal, že mu trestní příkaz nebyl řádně doručen. Stěžovatel rovněž v návrhu na obnovu řízení namítal, že skutky, z nichž byl shledán vinným, nejsou trestným činem, že se jedná jen o porušený civilněprávní závazek, který v průběhu trestního řízení uhradil tím, že vystavil ve prospěch poškozeného směnku.
3. Krajský soud v Ostravě ve svém napadeném usnesení dospěl k závěru, že nalézací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně rozvedl, proč dospěl k závěru, že odsouzený umí číst v českém jazyce, a proč byl trestní příkaz doručen odsouzenému řádně a včas, tudíž, že zde nejsou nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel se na území ČR nepřetržitě zdržuje od roku 1999, v ČR podniká. O tom, že ovládá češtinu i písmem, svědčí i smlouvy, které podepsal, a které jsou v českém jazyce. Nadto soudy poukázaly na samotné přípravné řízení v trestní věci stěžovatele, v jehož rámci byl stěžovatel třikrát vyslechnut v českém jazyce. K okolnostem doručení trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2017 č. j. 71T 201/2017-81 obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel označil v přípravném řízení (v procesním postavení obviněného) jako adresu pro doručování O. Na této adrese si trestní příkaz opakovaně nepřebíral, a proto mu byl doručen prostřednictvím Policie České republiky, jmenovitě mu byl předán 16. 2. 2018 v 19:30 prap. Svatoplukem Bogdou z OOP Ostrava střed. O tom bylo před obecnými soudy vedeno dokazování, které tuto skutečnost potvrdilo. Krajský soud též k námitkám stěžovatele o tom, že okresní soud neměl dohledávat důkazy vyvracející jeho tvrzení, vysvětlil, že okresní soud nese odpovědnost za celé trestní řízení a nečinnost jakékoliv strany trestního řízení jej nezbavuje povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Okresní soud musí vyhodnotit a potvrdit či vyvrátit skutečnosti uvedené odsouzeným při podání návrhu na obnovu řízení, a proto mu nelze vytýkat, že provedl důkazy, které žádná ze stran nenavrhovala.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem, dále byl odsouzen prostřednictvím trestního příkazu, který mu nebyl přeložen do jeho rodného jazyka, a tedy mu nemohl rozumět, ani se proti němu nějak bránit, i kdyby mu byl trestní příkaz řádně doručen. Třetí námitka stěžovatele pak spočívala v tom, že byl odsouzen trestním příkazem, který mu nebyl ani formálně správně, ani materiálně (tedy ve skutečnosti) doručen. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jeho argumentací, že skutek není trestným činem, neprovedly k tomuto tvrzení jím navrhované důkazy a opomenuly se s touto jeho argumentací v odůvodnění napadených rozhodnutí vyrovnat. Ohledně způsobu, jímž se obecné soudy vypořádaly s dalšími argumenty, které stěžovatel vznesl, stěžovatel namítá extrémní rozpory v hodnocení důkazů zejména okresním soudem. Dále namítá též to, že by i v obnovovacím řízení měl vinu stěžovatele prokazovat státní zástupce, nikoli sám soud. Stěžovatel se domnívá, že v řízení o povolení obnovy řízení soudy vedly řízení z pozice obžaloby, neboť samy zjišťovaly a prováděly rozsáhlé množství důkazů v neprospěch stěžovatele, které byly pro strany neznámé a nedostupné bez jakýchkoliv návrhů, a současně odmítl provést navrhované důkazy obhajoby (co do civilní povahy jeho závazků vůči poškozeným).
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále podal návrh, aby Ústavní soud rozhodl tak, že jeho majetkové poměry odůvodňují přiznání náhrady nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu a poukázal na to, že je ve špatné majetkové situaci zejména proto, že nemá majetek a je proti němu vedeno minimálně šest exekučních řízení.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by měl shledat zásah do základních práv stěžovatele. Obecné soudy se pečlivě zabývaly všemi jeho námitkami, týkajícími se případných procesních vad v řízení, jehož obnovy se stěžovatel domáhal. Jeho námitky vztahující se k procesním otázkám - nedostatek tlumočení, nesprávné doručení či příliš aktivní postup soudu při vyvracení jím tvrzených důvodů pro obnovu řízení - byly obecnými soudy náležitě vypořádány. Obecné soudy svá napadená rozhodnutí dostatečně odůvodnily a opravdu se pečlivě zabývaly všemi stěžovatelovými námitkami zpochybňujícími řádný proces v původním řízení.
11. Ve vztahu k námitkám, že jím spáchané jednání není trestným činem, vedoucí k pokusu o revizi původního trestního řízení, soudy nepochybily, pokud se jimi nezabývaly, neboť pro tento typ argumentace bylo místo v původním řízení proti stěžovateli, nikoli v řízení, zabývajícím se tím, zda nastaly podmínky pro nařízení obnovy řízení. Stěžovatel se vlastně formou návrhu na obnovu řízení pokusil zpochybnit zákonnost a správnost skutkových závěrů předchozího, původního trestního řízení, což ale není možné v rámci obnovy řízení, jelikož ta vyžaduje především, aby vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Jednodušeji řečeno, pokud stěžovatel polemizuje se závěry soudů o své vině, tak to není na místě v návrhu na obnovu řízení, tudíž Ústavní soud neshledal postup obecných soudů, které se těmito námitkami nezabývaly, jako protiprávní či dokonce zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud v souladu s ustanovením §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu neshledal ani důvod pro rozhodnutí o náhradě nákladů zastoupení ve prospěch stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu