ECLI:CZ:US:2020:2.US.1226.20.1
sp. zn. II. ÚS 1226/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Městského úřadu Počátky, se sídlem Palackého náměstí 1, Počátky, zastoupeného JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 4 As 385/2019-55 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2019 č. j. 50 A 5/2019-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2, čl. 17 odst. 3 a čl. 22 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Mgr. Hana V. Konvalinková (dále jen "žadatelka o informace") se na stěžovateli domáhala poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně zápisů ze zasedání Rady města Počátky. Stěžovatel její žádost odmítl rozhodnutím ze dne 24. 7. 2018, k odvolání žadatelky o informace Krajský úřad kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") rozhodnutí stěžovatele zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel žádost rozhodnutím ze dne 26. 9. 2018 znovu odmítl a krajský úřad jeho rozhodnutí opětovně zrušil. Stěžovatel následně žádost o informace opět odmítl rozhodnutím ze dne 10. 12. 2018, proti kterému žadatelka o informace podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí stěžovatele zrušil a stěžovateli nařídil, aby žadatelce o informace poskytl zápisy z jednání Rady města Počátky od ledna 2014 do června 2018 včetně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším správním soudem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítnuta.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důvody, které vedly k odmítnutí žádosti o informace, jsou správné a zákonné a žádost o informace představuje šikanózní výkon práva, či přímo jeho zneužití. Žadatelka žádala o velké množství materiálu, ke kterému měla navíc jako zastupitelka přístup. Stěžovatel dále brojí proti podání správní žaloby přímo proti třetímu odmítavému rozhodnutí a nepodání odvolání ke krajskému úřadu a proti zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Dále pak stěžovatel rozporuje jednotlivé body odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a kritizuje, že Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí neodůvodňuje zákonnými ustanoveními, nýbrž vychází ze své předchozí judikatury.
4. Před věcným projednáním ústavní stížnosti Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že stěžovatel postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.
5. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Ústavní soud již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372) dospěl k sjednocujícímu závěru, že "[s]právní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu." V odůvodnění konstatoval, že "[d]efiničním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod [...]. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod [...]. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury." Tento závěr byl následně rozveden a potvrzen i v dalších rozhodnutích Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 18/02 ze dne 1. 2. 2002 (U 5/25 SbNU 361) či sp. zn. I. ÚS 2695/08 ze dne 24. 11. 2008 (U 11/51 SbNU 819)].
7. S ohledem na shora uvedené je podstatné, že při rozhodování o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatel ve vztahu k žadatelce o informace vystupoval ve vrchnostenském postavení jako správní orgán. Byť v rámci výkonu samostatné působnosti, stěžovatel při rozhodování o žádosti o informace vykonává svou pravomoc a rozhoduje o právech a povinnostech jednotlivce. Orgány veřejné moci nemohou podat ústavní stížnost ve věci, kde samy jako orgány veřejné moci vrchnostensky rozhodovaly. Z uvedeného důvodu byl ostatně stěžovatel v postavení žalovaného správního orgánu v řízení před správními soudy.
8. Ústavní soud tedy shrnuje, že v posuzované věci je vyloučena aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítnul jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2020
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj