ECLI:CZ:US:2020:2.US.1235.20.1
sp. zn. II. ÚS 1235/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Vaňka, advokáta se sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 165/2019-26112 ze dne 11. 2. 2020 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 5/2015-24961 ze dne 21. 8. 2019 za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelem je advokát, který od 20. března 2014 zastupoval na základě udělené plné moci J. S. (dále jen "zastupovaný") stíhaného pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a za zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Od roku 2008 pobíral zastupovaný invalidní důchod na základě invalidity třetího stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla o 70%. Od roku 2011 byl zastupovaný omezen na svéprávnosti z důvodu závažné duševní choroby chronického rázu s tím, že mimo jiné v oblasti majetkoprávní není schopen činit právní úkony. Opatrovnicí zastupovaného byla ustanovena jeho manželka. Dne 19. března 2014 byl zastupovaný zadržen policií. Den poté si zastupovaný zvolil na základě plné moci advokátem stěžovatele.
2. Zastupovanému náležela tzv. nutná obhajoba již v době přípravného řízení podle §36 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád"), nejprve kvůli tomu, že byl ve vazbě a že jeho svéprávnost byla omezena a po propuštění z vazby v květnu 2014 nadále kvůli omezení svéprávnosti. Po ukončení přípravného řízení v únoru 2015 zaplatila stěžovateli náklady na zastupování manželka zastupovaného, ale poté už neměla další prostředky, neboť se starala o nezletilou dceru a je babičkou dvou vnoučat od starší dcery.
3. Dne 2. února a opětovně i 4. února 2015 podal zastupovaný společně se stěžovatelem první žádost o bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 trestního řádu. Okresní soud ve Znojmě usnesením č. j. Nt 14013/2015-6 ze dne 13. března 2015 nepřiznal zastupovanému nárok na bezplatnou obhajobu. Uvedené rozhodnutí potvrdil usnesením č. j. 9 To 104/2015-21 ze dne 16. dubna 2015 Krajský soud v Brně. Toto rozhodnutí považuje stěžovatel za nicotné, neboť jej rozhodl podle jeho názoru věcně nepříslušný senát krajského soudu.
4. V mezidobí, v březnu 2015 podalo vrchní státní zastupitelství obžalobu vůči zastupovanému.
5. Druhou žádost o bezplatnou obhajobu podal zastupovaný jménem stěžovatele dne 22. října 2015. Vzhledem k tomu, že pro žadatele o poskytnutí bezplatné obhajoby v trestním řízení neexistuje formulář, kterým lze doložit nemajetnost, vyplnili zastupovaný a stěžovatel formulář, který se používá pro občanské soudní řízení (typ o. s. ř. č. 060 - potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech). Předseda senátu krajského soudu opět nepřiznal zastupovanému nárok na bezplatnou obhajobu usnesením č. j. 46 T 5/2015-13651 ze dne 16. prosince 2015. Dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal a řádně nedoložil svoje majetkové poměry.
6. Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 6 To 9/2016-14452 ze dne 24. února 2016 zamítl stížnost proti usnesení krajského soudu s odůvodněním, že "je plně na žadateli o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu, aby přiměřeným způsobem svůj nárok doložil". Podle vrchního soudu jde o návrhové řízení, a pokud zastupovaný neosvědčí, že nemá dostatek prostředků náležitým způsobem, pak soud tyto údaje již nezjišťuje a doklady neopatřuje, ale žádost zamítne. Vrchní soud nepřistoupil na argument, že předseda senátu krajského soudu měl zastupovaného vyzvat k doplnění. Vrchní soud odkázal například na to, že po vypořádání společného jmění manželů část nemovitostí v hodnotě kolem 2,2 milionu Kč vlastní manželka a zastupovaný nedoložil, zda došlo k finančnímu vyrovnání. Dále nebylo zřejmé, s jakým výsledkem skončilo pro zastupovaného konkursní řízení na jeho majetek, a obdobně zastupovaný nedoložil, že nevlastní motorová vozidla. Ačkoliv zastupovaný uvedl ve stížnosti, že o tom doloží potvrzení Policie ČR, do doby rozhodnutí vrchního soudu tak neučinil.
7. Na základě třetí žádosti o přiznání bezplatné obhajoby ze dne 5. dubna 2016 Krajský soud v Brně přiznal zastupovanému nárok na bezplatnou obhajobu usnesením č. j. 46 T 5/2015-16056 ze dne 26. července 2016. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 21. října 2016. V této žádosti byly odstraněny vytýkané nedostatky, jež se týkaly vlastnictví nemovitostí a motorových vozidel.
8. Proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu, jež zamítly druhou žádost zastupovaného o bezplatnou obhajobu, podal stěžovatel ústavní stížnost. Stěžovatel ve stížnosti namítal, že soudy měly zastupovaného vyzvat, aby doložil další skutečnosti k prokázání nemajetnosti. Ústavní soud tuto stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 1466/16 ze dne 13. 2. 2018 odmítl, neboť v postupu soudů nezjistil takové pochybení, pro které by byl nezbytný jeho kasační zásah. Dospěl k závěru, že se soudy "nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly, přičemž konkrétně vyložily, na základě jakých skutečností jej shledaly nedůvodným. V jejich rozhodnutí přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných zásad soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Šlo totiž o případ, kdy rozhodovaly na návrh stěžovatele, takže bylo jeho povinností tvrzenou nemajetnost prokázat." (§14 usnesení) Ústavní soud přihlédl k tomu, že krajský soud mezitím dne 26. července 2016 zastupovanému nárok na bezplatnou obhajobu přiznal (§15 usnesení).
9. V listopadu 2018 zastupovaný zemřel.
10. Stěžovatel podal v lednu 2019 žádost o úhradu odměny za právní zastupování a náhradu hotových výdajů. V žádosti předložil seznam provedených úkonů počínaje 16. lednem 2015 a navrhl, aby tarifní odměna za jednotlivé úkony byla 3 100 Kč. Do nárokovaných úkonů zahrnul stěžovatel i přípravné úkony, které vykonal před první žádostí o bezplatnou obhajobu. Krajský soud v Brně napadeným usnesením přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 562 587 Kč. Přiznaná odměna se vztahovala k úkonům od 27. října 2016. Tento časový okamžik krajský soud odůvodnil tím, že "odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce hradí stát až za období po právní moci rozhodnutí o tom, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou".
11. Na základě stížnosti Vrchní soud v Olomouci uvedené usnesení změnil. Pokud šlo o stížnostní námitku, od jakého okamžiku přiznat nárok na odměnu, pro vrchní soud byl rozhodný okamžik podání důvodné žádosti o bezplatnou obhajobu. V případě prvních dvou žádostí o bezplatnou obhajobu nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, což podle vrchního soudu potvrdil i Ústavní soud shora citovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 1466/16. Důvodná byla třetí žádost o bezplatnou obhajobu, a vrchní soud tedy vypočetl odměnu za úkony od data podání třetí žádosti. Další stížnostní námitky nejsou předmětem této ústavní stížnosti. Celkem vrchní soud přiznal stěžovateli napadeným usnesením odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 839 126,70 Kč.
12. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž navrhl zrušit napadená usnesení vrchního soudu a krajského soudu.
II. Obsah ústavní stížnosti
13. Stěžovatel uvádí, že jeho právo na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů je odvozeno od základního práva obžalovaného zastupovaného, kterého stěžovatel zastupoval na základě udělené právní moci od března 2014 až do jeho úmrtí v listopadu 2018. V souladu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 2295/16 ze dne 22. 11. 2016 (N 219/83 SbNU 445)] se nejedná toliko o ústavně zaručená práva stěžovatele, ale zprostředkovaně o právo jeho klienta na obhajobu. Podle tohoto nálezu je nutno §33 odst. 2 trestního řádu vykládat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží odměna a náhrada výdajů ode dne podání důvodného návrhu. Stěžovatel citoval část tohoto nálezu, z níž vyplývá, že je-li v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu nutné, aby obhájce ještě před podáním návrhu činil úkony, náleží obhájci odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony učiněné v téže věci a v časové souvislosti s návrhem na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel dodává, že v České republice neexistuje státní autorita, která by vydávala potvrzení o nemajetnosti obviněných, žádajících o poskytnutí bezplatné obhajoby. Pro rozhodování o přiznání bezplatné obhajoby bylo podle stěžovatele důkazní břemeno za prokázání nemajetnosti přeneseno výhradně na žadatele. Ve všech návrzích zastupovaný uvedl, že je invalidním důchodcem III. stupně, že jeho jediným měsíčním příjmem je invalidní důchod a že nevlastní žádný movitý či nemovitý majetek, ani nemá pohledávky. Dále uvedl, že má zrušené společné jmění manželů a nemá finanční prostředky k zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů zvoleného obhájce. K návrhům přiložil mimo jiné formulář používaný v občanskoprávních řízeních a další listiny. Vrchní soud tak měl stěžovateli přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů již ode dne 15. 1. 2015, kdy stěžovatel činil právní úkony k zajištění práva zastupovaného na spravedlivý proces.
14. Pro případ, že by Ústavní soud shledal, že nelze přiznat stěžovateli odměnu za dobu, kdy byly již návrhy na bezplatnou obhajobu zamítnuty, měl podle stěžovatele vrchní soud přiznat odměnu ode dne pravomocného zamítnutí druhého návrhu (tedy od právní moci usnesení vrchního soudu č. j. 6 To 9/2016-14452 ze dne 24. 2. 2016, jimž byla zamítnuta stížnost ve věci druhého návrhu). Takto by byly pokryté i úkony, které předcházely důvodnému návrhu na přiznání bezplatné obhajoby a byly učiněny v souvislosti s ním.
15. Stěžovatel má za to, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání nabytí majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a právo na bezplatnou obhajobu podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Zároveň má stěžovatel za to, že soudy porušily právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
III. Vyjádření účastníků řízení
16. Vrchní soud ve svém vyjádření plně odkázal na závěry rozvedené v jeho odůvodnění.
17. Krajský soud uvádí, že možnost vyjádření soudu prvního stupně je výrazně omezena, neboť obecně jsou pro něj právní závěry soudu vyššího soudu závazné. Poukazuje na dle jeho názoru nelogický postup stěžovatele, který se na jedné straně dovolává zrušení obou rozhodnutí, no zároveň požaduje, aby Ústavní soud zavázal vrchní soud k dalšímu postupu. S ohledem na uvedené nepovažuje předseda senátu krajského soudu za možné se k ústavní stížnosti jiným způsobem vyjadřovat a odkazuje na rozhodnutí obou soudů.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
18. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Konkrétně směřuje jeho návrh proti usnesení krajského soudu a usnesení vrchního soudu, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Ústavní stížnost je včas podaná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna již tím, že je namítána pouze věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
20. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného soudního (trestního) řízení, přičemž je zaručeno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1900/12 ze dne 22. 8. 2013, část V).
21. Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je podle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného. K přiznání tohoto nároku může dojít dvěma způsoby, a to jednak na návrh obviněného, jednak i bez jeho přímého návrhu, z úřední povinnosti. Rozhoduje-li soud na návrh obviněného, nese důkazní břemeno ve vztahu k prokázání nedostatku finančních prostředků potřebných k náhradě nákladů vzniklých zvolenému či ustanovenému obhájci vždy obviněný. Nepředloží-li relevantní podklady, je namístě rozhodnout o zamítnutí jeho návrhu, neboť soud sám není nikterak povinen obviněným tvrzené skutečnosti o jeho neschopnosti nést náklady obhajoby dokazovat. Naproti tomu, rozhoduje-li soud bez návrhu, je třeba, aby skutečnost, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů, vyplývala přímo z důkazů, jež byly doposud shromážděny orgány činnými v trestním řízení (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3278/16 ze dne 31. 1. 2017, §6, sp. zn. IV. ÚS 2982/16 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 3453/16 ze dne 4. 4. 2017, část III; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 272).
22. Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným. Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3435/16 ze dne 16. 5. 2017, §9).
23. V posuzované věci se jedná o to, k jakému okamžiku se má počítat náhrada nákladů za právní zastoupení, které si obviněný sjednal předtím, než mu byla přiznána bezplatná obhajoba podle §33 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693) a požaduje, aby mu byly uhrazeny i náklady, jež vznikly před vyhověním důvodné žádosti o přiznání bezplatné obhajoby. Zdůrazňuje, že podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby v tomto případě byly splněny od samého počátku. V nálezu sp. zn. I. ÚS 848/16 Ústavní soud skutečně dospěl k závěru, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží náhrada nákladů od státu zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. V odůvodněných případech ovšem není vyloučeno ani přiznání náhrady za neodkladné úkony bezprostředně související s obhajobou obviněného, které byly učiněny dříve.
24. V tomto konkrétním případě však Ústavní soud již jednou posuzoval, jestli při rozhodování o druhé žádosti o bezplatnou obhajobu soudy pochybily tak, že by byl nezbytný kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud nespatřil v rozhodnutích soudů svévoli či nerespektování obecných zásad soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1466/16 ze dne 13. 2. 2018, §12-15). K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i při posouzení stávající ústavní stížnosti.
25. Pravidlo uvedené v nálezu I. ÚS 848/16, kterého se stěžovatel dovolává, že je potřeba přiznat žadatelům úhradu nákladů na obhajobu ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, zde vrchní soud dodržel a v souladu s ním změnil předchozí usnesení krajského soudu. V jeho postupu neshledal Ústavní soud ani tentokrát žádné pochybení dosahující ústavní roviny.
26. Ústavní soud má na paměti, že jde o specifický případ, kdy žadatelem o bezplatnou obhajobu v trestních řízeních byla osoba s psychosociálním postižením (viz invalidita III. stupně, omezení svéprávnosti zastupovaného). Podává-li žádost o bezplatnou obhajobu takováto osoba, za určitých okolností může být nezbytné poskytnout takové osobě přiměřené úpravy ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy o právním postavení osob s postižením (publ. pod č. 10/2010 Sb.m.s.) s cílem zajistit jí účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatním (čl. 13 odst. 1 uvedené Úmluvy). Obecné soudy v těchto případech povinny "zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení" [kupříkladu v případě osob s duševním postižením minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv, srov. nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31 80 SbNU 401), §12].
27. V daném případě však žádosti o poskytnutí bezplatné obhajoby podával jménem zastupovaného stěžovatel, tedy osoba s dostatečnou odborností, aby předložila bezchybný návrh na přiznání bezplatné obhajoby. Vrchní soud již v rozhodnutí o druhé žádosti o bezplatnou obhajobu uvedl, že se "návrhy dle §33 odst. 3 tr. ř. činí podstatně šířeji, než tomu tak bylo v tomto případě, a to ve snaze co nejvíce minimalizovat negativní rozhodnutí příslušného soudu. V dané věci je možno si představit i s ohledem na úvahy krajského soudu v napadeném usnesení podrobnější a řádně doložený návrh na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu".
28. Ústavní soud tedy uzavírá, že ani nyní po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil v postupu soudů takové pochybení, pro něž by byl nezbytný jeho kasační zásah. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, který dokonce v mnoha ohledech změnil napadené usnesení krajského soudu, se dostatečně podává, že se nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabýval a konkrétně vyložil, na základě jakých skutečností jej shledal nedůvodným, pokud jde o okamžik, od kterého přiznat náklady na zastoupení a náhradu hotových nákladů.
29. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu