ECLI:CZ:US:2020:2.US.125.20.1
sp. zn. II. ÚS 125/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky Sao Mai Nguyen Le, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 113/2018-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2020, stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka rovněž požádala, aby bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto Ústavním soudem přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 31 C 106/2017-43 vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a vyslovil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok II.). Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 22. 11. 2017 č. j. 18 Co 313/2017-61. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolací řízení zastavil z důvodu, že stěžovatelka nesplnila svou poplatkovou povinnost, která jí vznikla podáním dovolání [§2 odst. 5, §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím dovolacího soudu a namítala, že vybírání soudního poplatku z dovolání ve věcech žalob proti České republice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neodpovídá tradici a zároveň nenaplňuje ducha zákona, který byl při stanovení soudního poplatku za žalobu veden záměrem odradit kverulanty zneužívající a zatěžující soudy svými neopodstatněnými žalobami. Jedná se čistě o formalistický a diskriminační výklad práva zjevně vedený úmyslem zbavit se nápadu odvolání a dovolání v těchto věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností a námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejích základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění.
7. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) - c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2, §9 odst. 1, §10 odst. 3). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení (jímž se začíná řízení u soudu prvního stupně) a opravnými prostředky (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2639/18 ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3492/19 ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 2890/19 ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2753/19 ze dne 8. 10. 2019 a sp. zn. 33/19 ze dne 14. 1. 2020). Výklad pojmu "řízení" v přechodném ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v čl. 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. A proto jinými slovy vyjádřeno, na procesní úkon stěžovatelky (dovolání), jehož právní účinek nastal po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo třeba vztáhnout nově zavedenou poplatkovou povinnost (k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019).
8. Ohledně žalob, odvolání, dovolání či kasačních stížností podaných od 30. 9. 2017 (srov. přechodné ustanovení v čl. VI zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) platí, že pokud dovolatel nesplnil svou poplatkovou povinnost, která mu vznikla podáním dovolání, soud stanoví lhůtu v délce alespoň 15 dnů, pouze ve výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší. Soud prvního stupně stěžovatelce stanovil lhůtu k zaplacení soudního poplatku a poučil ji, že dovolací řízení bude zastaveno, jestliže soudní poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. Po neuhrazení soudního poplatku proto dovolací soud dovolací řízení zastavil. Pochybení z pohledu ústavněprávních požadavků kladených na rozhodování obecných soudů Ústavní soud neshledal a dovolací soud v napadeném rozhodnutí dostál požadavkům, které jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny.
9. Dle názoru Ústavního soudu nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu ve věci rozhodujícího Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
10. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost pak o žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud již (výslovně) nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu