ECLI:CZ:US:2020:2.US.1263.20.1
sp. zn. II. ÚS 1263/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze, se sídlem Jugoslávská 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2020, č. j. 28 Cdo 4148/2019-884, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co 870/2019-677 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2019, č. j. 25 C 98/2018-538, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel, který mimo jiné vykonává působnost i podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a je odpovědný za řádné vypořádávání restitučních nároků všech oprávněných osob, se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci nahrazení projevu vůle. V záhlaví specifikovanými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V nyní projednávané věci podali žalobci (vedlejší účastníci) jako oprávněné osoby dle zákona o půdě proti stěžovateli celkem dvacet žalob o nahrazení projevu vůle, kterým se domáhají převodu náhradních pozemků ve vlastnictví stěžovatele v celkové ceně 16 125 290 Kč s odkazem na znalecký posudek doc. Ing. Jaromíra Rysky č. 2388/47/2017 ze dne 18. 12. 2017 ve znění jeho dodatku č. 2420/30/2018 ze dne 15. 11. 2018. Vedlejší účastníci jsou právními nástupci oprávněných osob, kterým byly pozemky odňaty v padesátých letech minulého století.
3. Okresní soud se nejprve zabýval oprávněností nároku žalobců a námitkou promlčení. Posléze označil postup stěžovatele za liknavý pro dlouhodobé neplnění povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, nesprávné ocenění restitučního nároku žalobců stěžovatelem a pro nedostatečnost veřejných nabídek. Vedlejší účastníci se poprvé domáhali vydání pozemků v roce 1998, jejich nároky nebyly až do roku 2017 řádně vypořádány. Shrnul, že žalobci se domáhají vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), přičemž restituční nárok lze uspokojit mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota vybraných náhradních pozemků, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku vedlejších účastníků, nahradil rozhodnutím projev vůle stěžovatele uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Toliko v části, jíž se vedlejší účastníci dožadovali převodu pozemků, jejichž vydání brání zákonem stanovená překážka, nebylo žalobě soudem prvního stupně vyhověno. Výši restitučního nároku soud určil na základě znaleckého posudku.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích se následně ztotožnil s posouzením prvostupňového soudu v rozsahu, který nyní stěžovatel napadá ústavní stížnosti. Shodně posoudil aktivní věcnou legitimaci, liknavosti a svévoli stěžovatele a hodnotu nevydaných pozemků. Dospěl však k odlišnému závěru ohledně dvou pozemků, jichž se netýkalo nařízené předběžné opatření, a tudíž vydání těchto pozemků ve skutečnosti nebránila žádná zákonem stanovená překážka. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Rozsudkem okresního soudu došlo k nahrazení projevu vůle stěžovatele pouze proto, že tato údajně chybně ocenila restituční nárok vedlejších účastníků, když nezohlednila toliko samotnou existenci plánu Státní regulační komise, který měl některé z nevydaných pozemků určovat k zastavění. Skutečnosti, že nebylo naplněno kritérium platnosti této plánovací dokumentace či ani kritérium vykoupení nevydaných pozemků za účelem výstavby a bezprostřední realizace výstavby, soud prvního stupně nepovažoval za rozhodné. Tyto závěry pak byly paušálně potvrzeny i rozsudkem odvolacího soudu.
6. Dovolací soud protiústavně dospěl k vlastnímu nesprávnému skutkovému závěru, který je v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Uzavřel totiž, že soudy prvního a druhého stupně dospěly a správně přihlížely i k tomu, že pozemky již byly i vykupovány se stavebním záměrem. To jej při právním posouzení věci nakonec vedlo k odmítnutí dovolání. Takový skutkový závěr však soud prvního a ani druhého stupně neučinil a právní posouzení věci na něm nezaložil. Stejně tak Nejvyšší soud pochybil, když uzavřel, že nevydané pozemky jako celek byly určeny k pozdější zástavbě sídlišť v Praze, jež byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě, pročež zde tak dle jeho právního názoru nebylo místa pro aplikaci žádných srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen "oceňovací vyhláška").
7. Podle stěžovatele obecné soudy nemohly ústavně souladně akceptovat jako řádný, logicky odůvodněný a úplný takový znalecký posudek doc. Rysky. Obecné soudy toliko převzaly úvahu znalce o neaplikaci srážek dle oceňovací vyhlášky. Úvahy znalce však zcela neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci. Úvahy obecných soudů tak odporují hmotnému právu, když odmítají aplikaci závazného právního předpisů (oceňovací vyhlášky), a vykazují znaky libovůle v jejich rozhodování, když přehlíží zjištěný skutkový stav věci.
8. Podstatné porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i v tom, že nebyly vypořádány všechny jeho závažné námitky, kterými zpochybňoval relevanci dobových podkladů předkládaných vedlejšími účastníky ohledně toho, že by plány Státní regulační komise měly být považovány dobovými orgány za platné. Dále má stěžovatel za to, že bylo porušením jeho práva na spravedlivý proces, když byl pro nadbytečnost zamítnut jeho návrh na provedení důkazu místním šetřením u pozemků pare. č. 19 a pare. č. 20 v k.ú. Litoradlice. Nakonec stěžovatel považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces i to, když s ohledem na změnu skutkové situace a právního názoru odvolacího soudu ve vztahu k pozemkům parc. č. 1463/6 a parc. č. 1463/7 v k. ú. Kamenný Újezd, nebyl v rozporu s právní úpravou uvedenou v §213b o. s. ř. vyzván k případnému doplnění dalších tvrzení a důkazních návrhů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní stížnost směřuje zejména proti závěru obecných soudů o hodnotě pozemků. Ústavní soud nicméně neshledal, že by při jejím určení došlo k jakémukoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
12. Ústavní soud připomíná, že je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). S námitkami vznesenými stěžovatelem v ústavní stížnosti, směřujícími proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem, resp. tvrzením stěžovatele, že odvolacím soudem učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, se vypořádal již Nejvyšší soud, který své rozhodnutí řádně odůvodnil a Ústavní soud proto na ně odkazuje.
13. Ohledně výše restitučního nároku vycházel prvostupňový soud ze znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky č. 2388/47/2017 ze dne 18. 12. 2017 ve znění jeho dodatku č. 2420/30/2018 ze dne 15. 11. 2018. Odvolací soud k námitkám stěžovatele shledal rozsudek za vnitřně logický, uspořádaný, nerozporný a korespondující s obsahem v řízení provedených listinných důkazů. Podle judikatury Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Ani Ústavní soud tvrzené nedostatky posudku neshledal.
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Oba rozsudky se však dle Ústavního soudu s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Rozsah odůvodnění rozsudků i usnesení Nejvyššího soudu přitom nevybočil z mantinelů práva na spravedlivý proces. K tomu lze konstatovat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění vždy spjat s otázkou hledání míry. Proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení, případně za podmínek tomu přiměřeného kontextu lze akceptovat i odpovědi implicitní, což judikatura připouští Ústavní soud [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2774/09 ze dne 18. 11. 2011 (odstavec 4), usnesení sp. zn. II. ÚS 609/10 ze dne 11. 3. 2010 (odstavec 5), usnesení sp. zn. II. ÚS 515/09 ze dne 7. 5. 2009 (odstavec 6)]. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
15. Za nedůvodné pak Ústavní soud považuje i námitky týkající se nepoužití srážek podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. při výpočtu hodnoty restitučního nároku. V tomto ohledu jde toliko o polemiku se správností výkladu tzv. podústavního práva. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti je rozhodující, že obecné soudy se s touto námitkou řádně vypořádaly a jejich odůvodnění v tomto směru nevybočuje z mezí obecně akceptovatelných metod výkladu právních norem. Ústavní soud nezjistil ani žádné procesní vady. Nejvyšší soud ani nevycházel z odlišného skutkového stavu, jenž nastolily nižší soudy. Navíc na otázce, zda lze v souvislosti s oceněním nevydaných pozemků aplikovat předmětné srážky, rozhodnutí krajského soudu v dané věci zjevně založeno není, neboť ten kromě obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy založil své rozhodnutí na závěru, že v daném případě skutkové předpoklady aplikace uvedených srážek naplněny nebyly. S ohledem na uvedené tak ani nemohlo být Nejvyšším soudem v této souvislosti stěžovateli odebráno právo přezkumu právního posouzení krajského soudu, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá.
16. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádné ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod (čl. 11 ani čl. 36 odst. 1 Listiny).
17. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu