ECLI:CZ:US:2020:2.US.128.19.1
sp. zn. II. ÚS 128/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Radoslava Jenče, zastoupeného Mgr. Hanou Tryznovou, advokátkou se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 261/2018-312 ze dne 26. 10. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 8 C 3/2015-271 ze dne 23. 5. 2018 ve znění opravného usnesení č. j. 8 C 3/2015-280 ze dne 20. 6. 2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Podle vedlejší účastnice stěžovatel neoprávněně odebíral elektrickou energii. Vedlejší účastnice proti němu proto podala žalobu na zaplacení 85 748 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, přičemž výši této náhrady vedlejší účastnice určila dle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 82/2011 Sb.").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem vyhověl žalobě ohledně částky 21 664 Kč s příslušenstvím, v částce 64 084 Kč s příslušenstvím ji zamítl. Podle obvodního soudu došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie. Podezření na neoprávněný odběr pojal nejprve technik, který u stěžovatele při kontrole elektroměru zjistil, že na derivační propojce u fáze L3 není napětí. Následná kontrola dvojicí zaměstnanců vedlejší účastnice potvrdila, že na této fázi není zaznamenáván odběr. Vedlejší účastnice si poté nechala na elektroměr zpracovat znalecký posudek od znalce Ing. Kamila Maryška. Obvodní soud ovšem v průběhu řízení rozhodl o vyloučení tohoto znalce pro pochybnosti o jeho nepodjatosti, a to kvůli množství posudků, jež zpracoval pro vedlejší účastnici. K jeho posudku proto obvodní soud nepřihlížel a znalcem ustanovil Kriminalistický ústav Praha. Z jím zpracovaného znaleckého posudku dle obvodního soudu plyne, že derivační propojka na fázi L3 byla pokryta vrstvou nevodivého laku a při vhodné instalaci tak elektroměr nemusel odběr na této fázi zaznamenávat. Takovou úpravu by dle znaleckého posudku nebylo možné provést bez porušení dvojice úředních značek. Obvodní soud vyloučil možnost, že by do elektroměru zasáhli zaměstnanci vedlejší účastnice, a to s ohledem na obsah jejich výpovědí, které odpovídají znaleckému posudku Kriminalistického ústavu. Na tomto základě obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neoprávněně odebíral elektrický proud.
3. Obvodní soud však následně shledal, že výše náhrady určená podle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. by několikanásobně přesahovala skutečně vzniklou škodu. Obvodní soud odkázal v této souvislosti na nález sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015 (N 141/78 SbNU 183) s tím, že výši náhrady je tak třeba určit dle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu. Obvodní soud vyšel ze znaleckého posudku zohledňujícího spotřebu elektrické energie stěžovatelem v jiných obdobích, jakož i spotřebu spotřebičů napojených na příslušnou fázi, a dospěl k závěru, že výše škody vzniklé neoprávněným odběrem za příslušné období činila 2 357 Kč. K této částce připočetl náklady ve výši 19 307 Kč vynaložené vedlejší účastnicí na zjišťování neoprávněného odběru a v souvislosti s ním, tedy na práci techniků, znalecký posudek Ing. Maryšky a přezkoušení v Autorizovaném metrologickém středisku. Vyhověl tedy žalobě co do částky 21 664 Kč.
4. Obvodní soud dále přiznal vedlejší účastnici 43 614 Kč jako náhradu nákladů řízení. Podle obvodního soudu sice byla vedlejší účastnice převážně procesně neúspěšná, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posouzení, a tak je namístě jí přiznat dle §142 odst. 3 občanského soudního řádu plnou náhradu nákladů řízení. Při určení výše nákladů vynaložených na právní zastoupení vedlejší účastnice vyšel obvodní soud z tarifní hodnoty 21 664 Kč (tedy z částky, v níž bylo žalobě vyhověno). Dále obvodní soud rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy za znalečné ve výši 2 600 Kč vedlejší účastnici a dále jí uložil povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši, která dle opravného usnesení činila 2 627 Kč. Podle obvodního soudu je totiž při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu třeba vycházet z poměru úspěchu jednotlivých účastníků.
5. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice do částky 21 664 Kč s příslušenstvím. Městský soud se neztotožnil s námitkou, že obvodní soud porušil rovnost stran, když bez návrhu rozhodl o provedení znaleckého posudku Kriminalistickým ústavem. Dle městského soudu měl obvodní soud po vyloučení znalce Ing. Maryšky správně poučit vedlejší účastnici dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, že dosud neuvedla důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení. Vedlejší účastnice ovšem ještě před vyloučením znalce vyvinula aktivitu směřující k dalšímu znaleckému posouzení (navrhovala provedení revizního znaleckého posudku a posléze předložila návrh otázek pro znalce), takže účel citovaného ustanovení byl naplněn a nebylo by namístě vyžadovat od vedlejší účastnice výslovný návrh na další znalecké posouzení. Městský soud se dále ztotožnil se závěrem, že u stěžovatele došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie. Toto zjištění se totiž neopírá jen o znalecký posudek Kriminalistického ústavu - který obdržel elektroměr až po jeho posouzení ze strany vyloučeného znalce a s časovým odstupem -, ale i o svědecké výpovědi techniků, kteří elektroměr na místě prověřovali. Po provedení důkazu fakturami dospěl městský soud k závěru, že byla vedlejší účastnici správně přiznána náhrada škody ve výši 21 664 Kč, a to včetně náhrady nákladů na znalecký posudek Ing. Maryšky. I když byl tento znalec později obvodním soudem vyloučen pro podjatost, dle městského soudu nemohla tuto okolnost vedlejší účastnice při zpracování posudku předpokládat. Dále dle městského soudu není podstatné, že vedlejší účastnice k úhradě části z těchto nákladů přistoupila před provedením příslušných úkonů.
6. Dle městského soudu byla správně přiznána vedlejší účastnici plná náhrada nákladů řízení dle §142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Podle městského soudu nebylo zneužitím práva, že se vedlejší účastnice nechala zastoupit advokátem. Součástí náhrady však měla být i spotřebovaná část zálohy na znalečné, a proto městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu v této části tak, že vedlejší účastnici přiznal 48 014,10 Kč. Dále změnil jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu tak, že k jejich náhradě zavázal stěžovatele namísto vedlejší účastnice. O náhradě nákladů státu totiž mělo být rozhodnuto dle výsledku řízení, nikoliv dle míry úspěchu ve věci, a proto je náklady státu ve výši 2 627 Kč povinen uhradit stěžovatel. Městský soud vedlejší účastnici přiznal i náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Argumentace účastníků
7. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces a rovnost stran, v této souvislosti stěžovatel odkazuje na čl. 11 odst. 4 a čl. 36. odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
8. Podle stěžovatele porušily rovnost stran (zbraní) tím, že vlastní činností nahrazovaly procesní pasivitu vedlejší účastnice a přistoupily ke znaleckému posouzení ze strany Kriminalistického ústavu. Dále stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů. Namítá, že Kriminalistický ústav nehodnotil elektroměr v původním stavu, ale již částečně rozebraný, přičemž jednotlivé části nemusely tvořit jediný celek. Do elektroměru přitom zasahoval i znalec vyloučený pro podjatost. Stěžovatel argumentuje, že ze znaleckého posudku vyplývá, že při vhodné instalaci by naopak elektroměr na všech fázích spotřebu měřil. Nadto dle tohoto posudku by do elektroměru nebylo možné zasáhnout bez porušení úředních značek, které však nebylo prokázáno. Podle stěžovatele tak důkazy dostatečně přesvědčivě neprokazují, že z jeho strany došlo k neoprávněnému odběru, jak to vyžaduje nález sp. zn. I. ÚS 202/06 ze dne 20. 9. 2006 (N 168/42 SbNU 433) - naopak nelze vyloučit účast třetích osob, včetně těch jednajících za vedlejší účastnici, na poškození elektroměru. Obecné soudy se tak dopustily deformace provedených důkazů a nevypořádaly se dostatečně s námitkami stěžovatele. Stěžovatel rozporuje i závěr týkající se nákladů vynaložených na zjišťování neoprávněného odběru - stěžovatel poukazuje na to, že faktury, z nichž obecné soudy vycházely, byly vystaveny dříve, než mohlo dojít k vynaložení příslušných nákladů.
9. Ve vztahu k přiznané náhradě nákladů řízení stěžovatel uvádí, že obecné soudy ve smyslu judikatury Ústavního soudu extrémně vybočily ze zákonných mezí. Stěžovatel poukazuje na to, že byl ve věci ze 75 % úspěšný, neboť výše náhrady škody požadovaná vedlejší účastnicí dle §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. nemohla obstát vzhledem k judikatuře Ústavního soudu k problematice náhrady škody za neoprávněný odběr. Vedlejší účastnice však navzdory tomu nikdy nekorigovala výši požadované částky. I když stěžovatel byl z toho důvodu nucen hájit svá práva a byl ve sporu ze 75 % úspěšný, byla vedlejší účastnici přiznána plná náhrada nákladů řízení, a tak je jí stěžovatel nucen hradit obdobnou částku jako tu, kterou od počátku v žalobě požadovala. Podle stěžovatele je tak snižována šance, že se budou jednotlivci bránit proti požadavkům vedlejší účastnice na náhradu škody v nadsazené výši, která neodpovídá judikatuře Ústavního soudu. Konečně namítá, že zastoupení vedlejší účastnice advokátem představuje zneužití tohoto práva, neboť vedlejší účastnice disponuje rozsáhlým právním aparátem a je schopna se bránit sama; nadto je ve zvýhodněné pozici, neboť stěžovatele tíží objektivní odpovědnost za neoprávněný odběr elektrické energie.
10. Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a ve svém vyjádření zopakoval úvahy z napadeného rozsudku. Obvodní soud ve svém vyjádření rovněž pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
11. Vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Vedlejší účastnice opakuje úvahy obecných soudů týkající se provedení znaleckého posouzení ze strany Kriminalistického ústavu a uvádí, že její postup jde vyložit jako návrh na provedení tohoto důkazu, přičemž soudy mají nadto možnost provádět důkazy i nad rámec návrhu stran. Znalec Ing. Maryška byl dle vedlejší účastnice vyloučen pro podezření z podjatosti, nikoliv pro podjatost. Vedlejší účastnice dále rozporuje úvahy stěžovatele, že došlo k deformaci důkazů a že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami. Stěžovatel podle ní překrucuje závěry judikatury Ústavního soudu. Ve vztahu k přiznané plné náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice s odkazy na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že úspěch ve věci nemůže být posuzován mechanicky a že tomuto požadavku obecné soudy dostály. Konečně vedlejší účastnice namítá, že ji nelze pokládat za odborníka v oblasti právních otázek spojených s neoprávněnými odběry a bylo jejím právem nechat se zastupovat advokátem.
12. Stěžovatel v replice trvá na námitce porušení rovnosti zbraní a deformace důkazů, kterou detailně opakuje. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení uvádí, že vedlejší účastnici muselo být zřejmé, že výše náhrady škody, kterou požaduje, nemůže ve světle judikatury Ústavního soudu obstát. Nešlo tak o nepřiléhavý odhad žalobou uplatněného nároku, ale o vědomé požadování několikanásobně vyšší částky, než jaká je dle judikatury přijatelná.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný. Dle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být toto usnesení písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
14. Stěžovatel nejprve brojí proti závěru obecných soudů, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je hodnocení důkazů v kompetenci obecných soudů a Ústavnímu soudu by do tohoto hodnocení příslušelo zasáhnout pouze tehdy, pokud by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz již nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v projednávaném případě nejde. Skutkové závěry obecných soudů se opírají nejen o znalecký posudek Kriminalistického ústavu, ale rovněž o výpovědi tří svědků, jak vyložil již městský soud. Stěžovatelovy námitky nedosahují ústavněprávní intenzity, neboť z nich neplyne, že by se při vyvozování skutkových závěrů z řetězce těchto důkazů dopustily obecné soudy excesu. Stěžovatelovy námitky se naopak týkají dílčích aspektů dokazování, nadto se primárně vztahují k posudku Kriminalistického ústavu, který však nebyl jediným důkazem ve věci, jak vyložil již městský soud. Stěžovatel měl možnost namítat, že nedošlo k neoprávněnému odběru, a obecné soudy se s jeho námitkami odpovídajícím způsobem vypořádaly a své úvahy opřely o dostatečně přesvědčivý řetězec důkazů, čímž dostály požadavkům, které Ústavní soud vyjádřil ve vztahu k rozhodování o nárocích na náhradu škody za neoprávněný odběr [nález sp. zn. I. ÚS 202/06 ze dne 20. 9. 2006 (N 168/42 SbNU 433), bod 18; nález sp. zn. IV. ÚS 133/08 ze dne 1. 7. 2008 (N 119/50 SbNU 15); nález sp. zn. I. ÚS 726/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 190/58 SbNU 689)]. To platí i o námitce týkající se nákladů spojených se zjišťováním neoprávněného odběru - jak uvedl městský soud, k úhradě části z těchto nákladů přistoupila vedlejší účastnice před provedením příslušných úkonů.
15. Přisvědčit nelze ani námitce, že provedením znaleckého posudku Kriminalistického ústavu obecné soudy porušily rovnost zbraní. S touto námitkou se adekvátně vypořádal již městský soud, z jehož napadeného rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastnice vyvíjela aktivitu k provedení dalšího znaleckého zkoumání. Navíc platí, že i v civilním řízení sporném lze provést i jiné než účastníky navržené důkazy (§120 odst. 2 občanského soudního řádu); potřeba dalšího znaleckého zkoumání přitom byla vyvolána vyloučením znalce, který zpracoval posudek předložený vedlejší účastnicí.
16. Obecné soudy dále v souladu s judikaturou Ústavního soudu rozhodly nepoužít pro určení výše náhrady škody §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., neboť na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že by výše náhrady byla nepřiměřená způsobené škodě [k problematice náhrady škody vniklé neoprávněným odběrem viz nález sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015 (N 141/78 SbNU 183), bod 30 a násl., obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2693/16 ze dne 14. 2. 2017 (N 27/84 SbNU 331), body 30-31, nález sp. zn. I. ÚS 3363/14 ze dne 17. 5. 2016 (N 86/81 SbNU 435), body 16-18]. O výši náhrady tak obecné soudy rozhodly po spravedlivém uvážení okolností případu, přičemž se opřely o znalecký posudek k otázce množství neoprávněně odebrané energie. V tomto ohledu tedy obecné soudy následovaly judikaturu Ústavního soudu. Za ústavněprávní pochybení nelze považovat ani to, že součástí přiznané náhrady jsou i náklady vynaložené na posudek znalce, jenž byl později soudem vyloučen jako podjatý kvůli vztahu k vedlejší účastnici. Projednávaný případ totiž nenasvědčuje tomu, že by vedlejší účastnice opakovaně zadávala posudky znalcům, u nichž ví o důvodu pro jejich vyloučení, a účelově se tak snažila navýšit jí přiznaná plnění.
17. Jde-li o náhradu nákladů řízení, Ústavní soud přistupuje k této problematice rezervovaně, jak ostatně zmiňuje i stěžovatel. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019, bod 32; nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111), bod 27; nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239), bod 20]. Aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu a přiznání plné náhrady nákladů vedlejší účastnici však za exces, porušující stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, pokládat nelze. Jak již bylo vyloženo v předchozím bodě, obecné soudy musely s ohledem na judikaturu Ústavního soudu rozhodnout o výši plnění na základě spravedlivého uvážení okolností případu; rozhodnutí o výši plnění tak záviselo na jejich úvaze ve smyslu citovaného ustanovení. Úspěch stěžovatele se pak promítl do skutečnosti, že pro určení náhrady nákladů za právní zastoupení obecné soudy za tarifní hodnotu považovaly částku 21 664 Kč, tedy přiznanou výši náhrady škody, nikoliv částku 85 748 Kč, kterou požadovala vedlejší účastnice v žalobě. Konečně je třeba v této souvislosti zdůraznit, že stěžovatel se u obecných soudů nedomáhal pouze korektního stanovení výše náhrady v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Svými námitkami zpochybňoval i to, zda vůbec došlo k neoprávněnému odběru, a v tomto ohledu byl přitom neúspěšný.
18. Podle stěžovatele neměla být vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů za zastoupení advokátem, neboť dle stěžovatele je vedlejší účastnice dostatečně personálně a oborně vybavena k tomu, aby se u obecných soudů hájila bez této pomoci. Taková tvrzení, i kdyby byla prokázána, by však ve smyslu judikatury Ústavního soudu nestačila k tomu, aby bylo možné dovodit, že náklady na zastoupení takového subjektu advokátem lze za účelně vynaložené považovat jen výjimečně. Relevantní judikatura Ústavního soudu se totiž týká buď přímo státních orgánů [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)], statutárních měst jako veřejnoprávních korporací [nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365)], nebo subjektů jako fakultní nemocnice [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)] či České televize [nález sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503)], přičemž však bylo poukázáno na napojení na veřejné finance či na jejich specifické postavení. Takové skutečnosti však ve vztahu k povaze vedlejší účastnice nebyly stěžovatelem tvrzeny. Ani v tomto směru se tak s jeho námitkami nelze v projednávané věci ztotožnit.
19. Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu