ECLI:CZ:US:2020:2.US.13.20.1
sp. zn. II. ÚS 13/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti T. P., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 6 Tdo 1145/2019-407, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. dubna 2019 č. j. 55 To 83/2019-361, rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 6 T 111/2017-313 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. června 2018 č. j. 55 To 46/2018-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2020, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále stěžovatel namítal porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásady in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018 č. j. 6 T 111/2017-313 byli stěžovatel spolu s obviněným J. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že dne 19. 3. 2016 v 19:36 hodin v Olomouci, na tř. Svobody, na chodníku před hotelem Trinity jako členové skupiny fanoušků HC Kometa Brno v počtu deseti až patnácti osob, fyzicky napadli poškozené. Stěžovatel byl za tento zvlášť závažný zločin odsouzen podle §173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu vstupu na sportovní akce, zejména tedy zákaz vstupu na všechna hokejová utkání pořádaná Českým svazem ledního hokeje na dobu dvou let. Současně mu bylo uloženo omezení, aby ve zkušební době podle svých sil a možností nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a bylo rozhodnuto o povinnosti obou obviněných společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 1 022 Kč. Ostatní poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba obvinění. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2019 č. j. 55 To 83/2019-361 napadený rozsudek zrušil u obou obviněných ve výrocích o trestech zákazu vstupu na sportovní akce, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem usnesením ze dne 9. 10. 2019 č. j. 6 Tdo 1145/2019-407 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rovněž usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2018 č. j. 55 To 46/2018-274, kterým byl zrušen původní rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2017 č. j. 6 T 111/2017-254 a věc byla vrácena soudu prvního stupně s tím, že je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel se ve své argumentaci zaměřil zejména na zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2018 č. j. 55 To 46/2018-274, neboť podle jeho názoru krajský soud se dopustil rozhodnutí, které nemůže obstát při posuzování ústavnosti a vybočuje z kautel konformního trestního procesu. Odvolací soud v posuzované věci sám došel na základě již zjištěného skutkového stavu ke zcela opačným závěrům, přičemž je zcela autoritativně a celkem explicitně nutil včetně hodnocení důkazů soudu prvního stupně. Tím mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Soudem prvního stupně v průběhu dalšího řízení byl proveden nový důkaz, a to detailní fotodokumentací ze zajištěných kamerových záznamů. Stěžovatel má za to, že o tomto novém důkazu nelze hovořit jako o novém důkazu, neboť nesplňuje kritéria nového důkazu, jak je požadováno v §179 odst. 2 trestního řádu. Je zřejmé, že se jedná o totožné listiny (fotografie), které tvoří přílohu 1 - 7 úředního záznamu ze dne 6. 6. 2016. Na podkladě tohoto "nového" důkazu rozhodl odvolací soud o zrušení prvostupňového zprošťujícího rozsudku podle §258 odst. 1 písm. c) trestního řádu a současně zadal soudu prvního stupně ke zvážení předvolání komisaře J. P., který byl k hlavnímu líčení na den 3. 9. 2018 předvolán a podal výpověď. I provedení této výpovědi považuje stěžovatel za důkaz nepoužitelný.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tedy napadá jak celé důkazní řízení, tak i nesprávné hodnocení provedených důkazů včetně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, zejména náležité objasnění skutečností v neprospěch stěžovatele. Závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, považuje stěžovatel za absurdní a nepřesvědčivé zejména v návaznosti na prvotní zprošťující rozsudek. Stěžovatel má za to, že v jeho případě nebyla vina prokázána nade vší pochybnost, namítá porušení zásady in dubio pro reo, a tím i zásady presumpce neviny. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že podané dovolání nemělo být odmítnuto, ale na podkladě vytýkaných vad mělo dojít k meritornímu přezkumu a kasaci napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud podle jeho názoru přistoupil k posouzení dovolání zcela formalistickým způsobem a byl jím aprobován nezákonný postup soudů nižších stupňů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady pro přezkoumání napadených rozhodnutí stanovených zákonem o Ústavním soudu.
9. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
10. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jenž umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných výjimek ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 6. 2018 č. j. 55 To 46/2018-274 neshledal. Stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí, kterým řízení skončeno nebylo, naopak tímto rozhodnutím odvolací soud z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Olomouci napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ohledně obžalovaného stěžovatele a Jakuba Krejčího v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Řízení tak tímto rozhodnutím nebylo skončeno a v dané věci nejsou ani splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V této části se tedy jedná o návrh, který je podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
11. Ve zbylé části Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
14. Posouzení viny a kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Trestní řízení je z hlediska provádění důkazů vystavěno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti, z hlediska jejich hodnocení na zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu). Skutkový stav tak v trestním řízení zjišťuje pouze ten orgán činný v trestním řízení, který provádí dokazování. V rozsahu, v jakém sám takový orgán dokazování neprovedl, je vázán zjištěnými skutkovými závěry toho orgánu, který dokazování prováděl. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočil.
15. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy a poté i ve svém dovolání, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
16. Stěžovatel se snaží zpochybnit právní posouzení a učiněné skutkové závěry provedené ve věci rozhodujícími soudy. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
17. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci považoval závěry učiněné soudem prvního stupně za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že se jedná o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu. Vznesenými námitkami, a to ve vztahu k záznamům z kamer a předložené fotodokumentaci ze zajištěných kamerových záznamů a k tomu, že výslech příslušníka Policie ČR J. P. byl proveden v rozporu s procesními předpisy a je hodnocen jako nezákonný, se odvolací soud podrobně zabýval a konstatoval, že uvedeným námitkám nelze přičítat žádnou relevantnost.
18. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak námitky jím vznesení nelze považovat za uvedenému dovolacímu důvodu odpovídající, neboť nenapadají právní posouzení skutku ani jiné hmotněprávní posouzení. Svou povahou jsou ryze procesní, neboť stěžovatel jimi namítal nezákonné použití dvou provedených důkazů (záznamů z kamer včetně fotodokumentace a výslechu příslušníka Policie ČR J. P.). Stěžovatel tak uplatnil ve svém dovolání výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem věcně rozešly. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že soudy učinily závěr o jeho vině výlučně na podkladě těchto svou uvedených důkazů. Z obsahu rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že vyslechl řadu svědků (např. poškozené), provedl množství listinných a věcných důkazů (např. údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu a kamerové záznamy), které podrobně hodnotil a dospěl na jejich základě k závěru o vině obou obviněných.
19. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Ve věci rozhodující soudy se s jeho vznesenými námitkami vypořádaly v průběhu řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a ve výsledku nespatřuje kvalifikovaný exces či libovůli, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
20. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
21. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení se stěžovateli dostalo.
22. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu