ECLI:CZ:US:2020:2.US.1323.20.1
sp. zn. II. ÚS 1323/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem nám. Svobody 77/12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, č. j. 7 To 456/2019-1547, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2019, č. j. 89 T 56/2017-1499, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl 10. srpna 2015 policejním orgánem zajištěn soubor pozemků v souvislosti s trestním řízením vedeném proti stěžovateli (usnesením Policie ČR, Městského ředitelství policie Brno č. j. KRPB-172937-15/TČ-2015-06279). Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 89 T 56/2017 odsouzen za přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil tak, že zneužil tísně a rozumové slabosti poškozené a uzavřel s ní kupní smlouvu na soubor pozemků za kupní cenu 190 000 Kč, byť jako realitní makléř musel vědět, že tyto pozemky mají výrazně vyšší hodnotu.
3. Napadeným usnesením městský soud rozhodl o žádosti stěžovatele o zrušení zajištění pozemků v jeho prospěch. Městský soud v napadeném usnesení nejdříve rekapituloval, že poškozená nejen zaslala stěžovateli výzvy k vydání pozemků, ale podala i žalobu o určení vlastnického práva, přičemž prohlásila, že stěžovatel jí sice zaplatil náhradu škody ve výši 1 288 190 Kč, tu si ale se stěžovatelem vypořádá po vydání pozemků. Městský soud napadeným usnesením řešil, zda práva na vydání pozemků má stěžovatel nebo poškozená, přičemž došel k závěru, že jakékoliv jednání mezi stěžovatelem a poškozenou ohledně převodu pozemků nemohlo založit právní účinky, neboť bylo již od počátku proti dobrým mravům. Proto pozemky mohou náležet jen poškozené, které městský soud pozemky vydal. Naopak soud nevyhověl stěžovateli, který se dožadoval zrušení zajištění, jelikož v takovém případě by pachatel získal prospěch ze své trestné činnosti, což by popřelo smysl a účel trestního řízení i práva jako celku, dle kterého nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Poukázal přitom na to, že dle §80 odst. 1 trestního řádu se věc vydá tomu, "o jehož právu na věc není pochyb", přičemž jelikož se poškozená jednoznačně vyjádřila, že uplatňuje své právo k pozemkům, a tyto pozemky byly získané trestnou činností, tak nelze pochybovat o právu poškozené na vydání věci.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy neřídily judikaturou Ústavního soudu, dle které je rozhodnutí o vlastnictví nemovité věci věcí občanskoprávních soudů a nikoliv orgánů činných v trestním řízení. Dle této judikatury při rozhodování o zrušení zajištění nemovitých věcí nelze rozhodovat o vlastnickém právu. Dále namítá, že jelikož poškozená v trestním řízení nikdy nežádala vydání nebo vrácení pozemků, ale požadovala náhradu škody - kterou stěžovatel uhradil - tak by vydání pozemků právě poškozené vedlo k jejímu bezdůvodnému obohacení.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
10. Ústavní soud se již ve své judikatuře vyjádřil k otázce, zda lze rozhodnout o vlastnickém právu v usnesení o zrušení zajištění nemovité věci: "Rozhodnutí podle 80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle §80 odst. 1 trestního řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci, a stěžovatelům tak zůstává zachována možnost uplatňovat svá práva v občanskoprávním řízení, řešícím smluvní a vlastnické otázky" [nález sp. zn. I. ÚS 2307/13 ze dne 23. 2. 2015 (N 41/76 SbNU 553), bod 66]. K tomuto závěru Ústavní soud došel v případě, který měl "velmi specifické okolnosti" (bod 64). Konkrétně se jednalo o to, že "vlastnické právo k nemovitostem stěžovatelky předtím, než došlo ke spáchání trestné činnosti, neměla a ani se nejedná o nemovitosti, které by snad nabyla v dobré víře od nevlastníka. Ústavní soud dále v citovaném nálezu uvedl, obecně se zrušení zajištění podle §80 odst. 1 dotýkají osob "jejichž vlastnické právo k věci existovalo předtím, než se pachatel dopustil trestné činnosti" (bod 65).
11. V projednávané věci se - jak správně poukázal městský soud - jedná o skutkově odlišný případ od citovaného případu, ve kterém Ústavní soud stěžovateli vyhověl: Poškozená je totiž osobou, jejíž vlastnické právo k věci existovalo předtím, než se pachatel dopustil trestné činnosti. Městský soud navíc v napadeném usnesení - oproti situaci řešené Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu - výslovně neuvedl, že se pozemky vydávají "do vlastnictví" poškozené, ale že se jí pozemky pouze vydávají. Naopak obě napadená usnesení výslovně zmiňují, že nerozhodují o vlastnickém právu. Krajský soud uvedl, že "rozhodnutím podle trestního řádu v §80 odst. 1 druhé věty [trestního řádu] není řešena otázka vlastnického práva k věci, která je předmětem tohoto rozhodnutí" (str. 4) a městský soud se vyjádřil následovně: "Soud proto vydáním věci nikterak nekonstituuje či nedeklaruje vlastnické právo poškozené, neboť o jejím právu není pochyb a tento výrok proto vůbec není nutné zahrnut do usnesení. Ze stejného důvodu pak je přípustné a dokonce nutné rovněž rozhodnout o vydání pozemků poškozené ... Tímto rozhodnutím přitom soud nikterak nepředjímá výsledek civilního řízení o určení vlastnického práva k pozemkům" (bod 11 a 13). Tyto závěry krajský soud zobecnil tak, že poškozená má právo pozemky držet, vlastnické právo však nabude až případně v důsledku rozhodnutí civilního soudu v návaznosti na žalobu podanou poškozenou (str. 4 napadeného usnesení). Vzhledem k tomu, že trestní soudy v napadených usneseních nerozhodovaly o vlastnickém právu vydávané nemovité věci (ba to dokonce výslovně popřely!), Ústavní soud neshledává, že by vydáním nemovité věci poškozené byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
12. Obdobně Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení porušila ústavně zaručená práva stěžovatele ani tím, že obecné soudy rozhodly o vydání pozemků poškozené, byť již stěžovatel uhradil způsobenou škodu. V případě nabytí pozemků do vlastnictví poškozenou, jak uvedly obecné soudy, by muselo dojít k vypořádání, což zmiňovala i poškozená. Přesvědčivě se k tomu vyjádřil zejména městský soud: "Nutno podotknout, že soud v hlavním líčení rozhodoval za stavu, jaký panoval v době rozhodování, tj. poškozené byla způsobena přímá škoda odsouzenými, o které soud ex lege rozhodl na její návrh. Až nyní soud obligatorně rozhodoval o zajištěných pozemcích, přičemž z výše uvedených důvodů nebylo možné pouze zrušit zajištění bez současného vydání pozemků poškozené. Tímto rozhodnutím přitom soud nikterak nepředjímá výsledek civilního řízení o určení vlastnického práva k pozemkům. Předmětem rozhodnutí je toliko zrušení omezení práva nakládat s pozemky, kdy soud vložil toto právo současně do rukou poškozené, a to z výše uvedených důvodů, neboť o jejím právu není pochyb. V tomto světle je evidentní, že oba výroky se nikterak nevylučují a nebrání povinnosti odsouzeného uhradit škodu a zároveň umožnit poškozené nakládání s pozemky. Je na odsouzeném a poškozené, aby následně veškeré občanskoprávní nároky plynoucí z tohoto stavu, který zapříčinil odsouzený svým morálně neakceptovatelným jednáním, mezi sebou vypořádali, případně i cestou občanskoprávního řízení" (bod 13 napadeného usnesení městského soudu).
13. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu