ECLI:CZ:US:2020:2.US.1350.20.1
sp. zn. II. ÚS 1350/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. dubna 2018 č. j. 3 T 220/2017-680, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2019 č. j. 8 To 431/2018- 717, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2019 č. j. 3 Tdo 1266/2019 - 755, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Podle stěžovatele tak došlo k porušení čl. 8 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Konkrétně se měl stěžovatel dopustit jednání spočívajícího v tom, že jako oprávněný referent pro silniční a městskou dopravu na Městském úřadu v M. v rozporu s ustanovením §34 a §35 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a v rozporu s metodickým pokynem Ministerstva dopravy České republiky, odboru schvalování vozidel a předpisů č. 1/2006, opakovaně schválil technickou způsobilost jednotlivě dovezeného vozidla k provozu na pozemních komunikacích toliko na základě žadatelem předložených neověřených kopií zahraničních dokladů vozidel, ačkoliv mu uvedené předpisy ukládaly povinnost vyžadovat předložení originálních registračních dokladů ze země původu vozidla a takto žadatele o schválení technické způsobilosti vozidel neoprávněně zvýhodnil, a to celkem v 37 případech, podrobně rozvedených ve skutkové větě předmětného rozsudku.
3. Za to byl obviněný stěžovatel odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §53 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb o částce 500 Kč, celkem tedy ve výši 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech státní správy spojených s rozhodnutím o právech a povinnostech třetích osob v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Prvostupňový soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině ryze formalistickým způsobem, nezabýval se a nevypořádal s konkrétními stěžovatelem namítanými skutečnostmi. Stěžovatel nebyl osobou, která by udělení technického průkazu schvalovala, k čemuž stěžovatel navrhoval důkazy. Jako osoba figuroval spíše jako příjemce na podatelně. Že by měl svého nadřízeného na vady podání upozornit, stěžovatel rovněž rozporuje. Výklad přečinu obecnými soudy je vadný a konkrétní skutkové okolnosti se nedostatečně promítly do skutkové věty, čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu. Vypořádání Nejvyšším soudem je povrchní a nedostatečné. Státní zastupitelství mělo stíhat i stěžovatelova nadřízeného, v opačném případě je jeho argumentace v průběhu soudního řízení nekonzistentní. Stěžovatel se dále domnívá, že praxe jako taková byla roky stálá, dle jeho zjištění přitom nebylo v závěru ani jedno vozidlo vlivem chybného rozhodnutí dosud vyřazeno z provozu. Odvolací soud a Nejvyšší soud pochybily, když jeho závěry pokryly pro stěžovatele nevyhovujícím výrokem svých usnesení. Napadené rozhodnutí spolu s trestním řízením velmi citelně zasáhly do jeho osobního a pracovního života a měly nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav, zejména pak tím, že mu bylo uloženo kumulativně více trestů.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesením okresního a krajského soudu, proti nimž není další opravný prostředek přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
9. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
11. Námitku stěžovatele, že to nebyl on, kdo přímo v konkrétních správních věcech rozhodoval a konal naopak spíše činnost administrativní, Ústavní soud považuje ve shodě s obecnými soudy za neopodstatněnou. Jak plyne z provedeného dokazování obecnými soudy, pracovní náplní stěžovatele bylo kromě jiného schvalování technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla k provozu na pozemních komunikacích, kdy v rámci této činnosti měl obviněný povinnost kontrolovat doklady předložené jednotlivými žadateli ke schválení technické způsobilosti. Provedeným dokazováním lze mít skutkově podložené, že obviněný si musel být při shromažďování podkladů pro rozhodnutí o technické způsobilosti vědom toho, že žadatelé mají povinnost předkládat originály registračních dokladů. Obviněný však svému nadřízenému přesto tyto originály nepředložil, předložil mu pouze kopie dokladů, navíc pozměněné a na tuto okolnost jej neupozornil. Stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil přesvědčivé argumenty, které by byly s to tyto závěry zpochybnit a současně se soudu nejeví, že by obecné soudy vybočily z ústavních mantinelů.
12. Stran subjektivní stránky je třeba zdůraznit, že zavinění stěžovatele bylo shledáno ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a rovněž bylo odpovídajícím způsobem odůvodněno (krajským soudem na str. 8 jeho usnesení a okresním soudem na str. 9 až 10 rozsudku).
13. K tvrzenému porušení práva na obhajobu ve spojitosti se skutkovou větou (a jistým posunem provedeným odvolacím soudem) již Nejvyšší soud konstatoval, že se lze ztotožnit s názorem stěžovatele a státního zástupce, že skutková věta měla lépe vyjádřit roli obviněného v rámci posuzovaného správního řízení a krajský soud skutečně příliš nepromítl určitý posun ohledně této otázky ve skutkových zjištěních a v popisu skutku. Tím stěžovateli částečně přisvědčil. Dodal nicméně, že přes tyto nepřesnosti v popisu jednání stěžovatele skutková věta rozsudku (zejména ve spojení s odůvodněním odvolacího soudu) obstát může: "Ve skutkové větě popsaná činnost obviněného v podobě "neoprávněného umožnění schválení technické způsobilosti provozování (v rozsudku specifikovaných) vozidel" sice skutečně není formálním rozhodnutím v uvedených správních věcech, respektive je (pouhou) přípravou podkladů ze strany obviněného pro další rozhodovací činnost jeho nadřízeného, nepochybně se však jednalo o důležitý proces, bez kterého by k rozhodnutí nedošlo. Pokud se tedy ve skutkové větě pojednává ve vztahu k obviněnému o schválení technické způsobilosti či o umožnění provozu vozidla, není to sice zcela přesné, avšak při posouzení v širším kontextu k tomu jednání obviněného v konečném důsledku mířilo." S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje.
14. Poukaz na skutečnost, že v dané trestní kauze měl být spíše než stěžovatel (jako podřízený) správně trestně stíhán právě jeho nadřízený M., a nikoliv on, lze vypořádat odkazem na obžalovací zásadu. Ta je vyjádřena v §2 odst. 8 tr. ř. Podle ní je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Důsledkem této zásady pak je logicky i to, že soudy činné v konkrétní věci jsou vázány takto podanou obžalobou, a to z hlediska posouzení trestní odpovědnosti konkrétní osoby označené v obžalobě. Jinými slovy, trestní soudy mohou rozhodovat pouze o takovéto osobě. Z podstaty věci tak nelze posuzovat trestní odpovědnost stěžovatelova nadřízeného, jakožto osoby jiné, než na kterou byla podána obžaloba.
15. Ústavní soud nezjistil, že by soudy zasáhly do stěžovatelova práva zaručeného čl. 8 a čl. 39 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatele svým obsahem představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu