ECLI:CZ:US:2020:2.US.1351.20.1
sp. zn. II. ÚS 1351/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Párala, zastoupeného Mgr. Michalem Marčišinem, advokátem se sídlem Gočárova třída 1013, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2020 č. j. 22 Cdo 3757/2019-321, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2019 č. j. 21 Co 57/2019-299 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018 č. j. 20 C 123/2010-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se domáhal uspořádání poměrů mezi ním jakožto vlastníkem stavby a společností CHOVSERVIS, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"), jakožto vlastnicí pozemku, na němž se nachází stěžovatelova stavba, tak, že vlastníkem pozemku se za náhradu určuje stěžovatel. Okresní soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel stavbu získal na základě kupní smlouvy ze dne 20. 11. 1992 od právního předchůdce vedlejší účastnice; předmětem smlouvy však nebyl pozemek pod stavbou, který stěžovatel užíval na základě nájemních smluv na dobu určitou. Nájemní vztah zanikl ke dni 31. 12. 2005 a od té doby stěžovatel užíval pozemek bez souhlasu vedlejší účastnice. Nalézací soud na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že se nejedná o neoprávněnou stavbu, neboť stavba byla na cizím pozemku zřízena oprávněně, a to na základě časově omezeného nájemního práva. Věc tak nelze řešit aplikací §135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."); na podporu svých závěrů odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1070/2016 ze dne 7. 10. 2016 a sp. zn. 22 Cdo 828/2017 ze dne 8. 6. 2017 (dostupná na www.nsoud.cz). V situaci, kdy stavebník věděl, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je pouze dočasné, nelze v jeho prospěch zřídit časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni. Vztah mezi vlastníkem stavby stojícím na cizím pozemku a vlastníkem pozemku se vypořádává podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Nalézací soud dále zdůraznil, že již v době uzavření kupní smlouvy v roce 1992 se jednalo o dočasnou stavbu, jejíž stanovená doba trvání uplynula v roce 1980. Navzdory této skutečnosti stěžovatel po dobu 24 let tuto "nelegální" stavbu užíval pro své podnikání. Ačkoliv se stěžovatel odvolává na smlouvu o budoucí kupní smlouvě, taková smlouva nebyla mezi vlastníkem stavby a pozemku uzavřena a stěžovatel se jejího uzavření nedomáhal soudní cestou. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy v posuzovaném případě spokojily s mechanickou aplikací právních norem a postupovaly bez ohledu na jejich smysl a účel a skutkové okolnosti případu. Stěžovatel brojí proti judikatuře Nejvyššího soudu, která stojí na formálním rozlišení staveb na cizím pozemku podle oprávněnosti či neoprávněnosti jejich vzniku. Uvádí, že tam, kde na začátku nedošlo k porušení žádné právní normy, je potřeba úpravy poměrů mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku o to více žádoucí a legitimní. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 a sp. zn. II. ÚS 2941/17 ze dne 24. 4. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Stěžovatel má za to, že skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou natolik mimořádné, že je třeba prolomit ustálenou judikaturu obecných soudů, podle které nelze věc řešit analogickou aplikací §135c zákona č. 40/1964 Sb. Stěžovatel zdůrazňuje, že byl právní předchůdkyní vedlejší účastnice při koupi stavby uveden v omyl; o dočasnosti stavby se dozvěděl až následně a naopak mu byla výslovně slíbena možnost odkupu pozemku pod stavbou. Stěžovatel dále doplňuje, že dočasnost stavby z pohledu norem stavebního práva nemá vliv na nyní posuzovaný civilněprávní spor. Závěrem stěžovatel konstatuje, že přetrvávající nejistota v majetkových poměrech mu způsobuje problémy při podnikání, a upozorňuje, že hodnota stavby je mnohonásobně vyšší než pozemek.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se nicméně se stěžovatelovými argumenty již vypořádaly a své závěry odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelovo dovolání nesplnilo předpoklady přípustnosti, a muselo proto být odmítnuto. Nejvyšší soud rovněž vypořádal tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s výše citovanými nálezy Ústavního soudu. Ústavní soud se s Nejvyšším soudem shoduje, že problematika posuzovaná ve věci sp. zn. I. ÚS 2166/10, resp. sp. zn. II. ÚS 2941/17 se jednak týkala specifické situace spojené s restitucí církevního majetku a s blokačním §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění, dále se v daném případě jednalo o střet vlastnického práva státu, spočívajícího ve správě předmětných pozemků, a vlastnického práva soukromé osoby a byl to sám stát, který kolizi práv svými úkony přivodil. Nyní posuzovaná situace je zcela odlišná. Jedná se o střet vlastnických práv dvou soukromých osob a stěžovatel již v době koupě stavby věděl, že stavba se nachází na cizím pozemku a je na něm umístěna pouze na základě časově omezeného nájemního práva. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/01 ze dne 2. 4. 2001 (N 55/22 SbNU 5), v případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu